Evoluční proces je výrazem imanence Boha ve Vesmíru. Stvoření člověka neproběhlo tak, že by Bůh fyzickýma rukama uplácal panáka z hlíny a vdechl do něj život jako do golema. Bůh tvoří stále věci zcela nové, a to skrze vnitřní, imanentní přítomnost ve Vesmíru. Tuto přítomnost instinktivně vystihl Spinoza, který však chybně ztotožnil Boha s přírodou. Příroda je projev Boha navenek ve hmotném světě. Toť vše – stručně shrnuto.

Stvoření je zároveň stvořitelský čin a zároveň stále pokračující proces. Sedmého dne si Bůh odpočinul, ale pak zase pokračoval v práci. Jinak by odpočíval dodnes, což zdaleka není pravda. Takto je Bůh přítomen i v člověku, kterého stvořil ke svému obrazu. Člověk je jedním z tvůrčích výrazů Boha navenek. Podle Bible nejprve Bůh stvořil muže a teprve později ženu.

Muži jsou v podstatě dosti primitivní bytosti. Jsou vědomě či nevědomě fixováni na svůj penis. Zhruba polovina z nich má pocit, že má penis příliš velký a trpí nepřiměřeným sebevědomím, projevujícím se navenek agresivitou. Druhá polovina má penis statisticky příliš malý a trpí komplexem méněcennosti, kompenzované navenek rovněž agresivitou. Ti muži, kteří mají penis statisticky průměrný, se subjektivně psychologicky nakonec stejně zařadí do jedné z obou kategorií. Muži podstatnou část svého života přemýšlí o svém penisu, ať vědomě či nevědomě. Výsledkem je vždy určitá agresivita, kterou obrací proti jiným mužům, proti sobě samým i proti ženám.

Mužská psychika je nesrovnatelně primitivnější než ženská a intuice mužského génia je nakonec stejně mnohem nižší než intuice průměrné blondýny. Tento nedostatek si muži vzájemně kompenzují udělováním Nobelových a jiných cen, čestnými doktoráty a podobně, což jsou bytostně mužské záležitosti. Myšlení muže je racionálně jednostranné, zatímco myšlení průměrné ženy je intuitivně komplexní a celistvostní. Tato vlastnost je jenom podtržena výrazovou a estetickou dokonalostí ženského těla vůči hrubě primitivnějšímu mužskému tělu. Vše údajně vyplývá již ze samotné geneticky odlišné chromozomální podstaty.

Stručně řečeno, mezi mužem a ženou je asi stejný rozdíl jako mezi Trabantem a moderním vozem BMW sedmičkové řady. Nebo rozdíl mezi počítačem IBM dvoustovkou a nadupaným moderním Pentiem. Což je důvod, proč muži v hloubi své bytosti trpí i komplexem méněcennosti vůči ženám. Tento komplex opět v důsledku vede k agresivitě mužů, tentokrát namířené bytostně vůči ženám. Tato vysoká míra agresivity byla v určitém evolučním stádiu předností muže, který se stal predátorem v přírodě, a připravil tak evolučně cestu mírumilovnějším a vyrovnanějším i vývojově pokročilejším ženám. Jejichž dočasnou nevýhodou byla jemnost a fyzická zranitelnost, což je vlastnost každé nové špičkové technologie.

Nyní však člověk evolučně ovládl přírodu a muži nemají svou agresivitu kam obracet, a proto ji obrací vůči druhým mužům i ženám nebo do svého nitra, což je obojí zhoubné. Někteří uvědomělejší mužští jedinci se snaží agresivitu kompenzovat třeba sportem, ale to je jen náhražkové a nikoli vývojově progresívní řešení. Relativně pokročilejším evolučním článkem muže jsou umělci se silnou intuicí, kteří nezřídka bývají i úspěšnými vědci a společensky významnými osobnostmi. Jde o takzvané renesanční typy a známým prototypem byl třeba Leonardo da Vinci. Tyto typy mužů jsou však vývojově spíše ojedinělé a vědomě či nevědomě potlačované svým mužským okolím, jehož jedinou konkurenceschopnou vlastností je vysoká míra agresivity.

Vztah průměrného muže vůči ženě po sexuální stránce odpovídá opakovanému znásilňování. Jakkoli může být toto znásilňování obaleno do společenských a náboženských konvencí a stereotypů, pořád jde o totéž. Muž je při sexuálním styku s ženou primárně zaměřen na svůj penis, který je zdrojem pocitu slasti. I heterosexuální styk muže s ženou je zpravidla introvertní mužská záležitost. Žena funguje muži v podstatě jako nástroj k ukojení vlastního sexuálního pudu. Ženská sexualita je mnohem pokročilejší a vyspělejší a zaměřená bytostně na uspokojování druhých, což muži evolučně zneužívají. Vztah ženy s mužem či jinou ženou je vždy vztahem skutečné lásky, zatímco vztah muže vůči ženě i vůči druhému muži je vždy bytostným výrazem agrese a agresivně podmíněného soutěžení.

Proto Bible hned napočátku uvádí, že muž bude nad ženou vládnout, což je však dočasný důsledek hříchu. Čili nepřirozený, dočasný a evolučně převrácený stav. Zajímavé je, že Bible označuje homosexualitu mužů za hřích, zatímco o homosexuálních stycích žen taktně mlčí. Pojďme se tedy na kořen homosexuality podívat blíže, z evoluční perspektivy.

Každý muž má v sobě bytostně dostupný jakýsi kořen ženství. To je dáno už embryonálním vývojem, kdy lidský zárodek teprve po velmi ranném stádiu začíná vykazovat mužské nebo ženské sexuální znaky. Po určitou krátkou dobu je však vývoj muže i ženy společný. Je známým pravidlem, že vývoj jedince je opakováním vývoje druhu. Někteří muži mají tento kořen ženství zcela nedostupný vědomé rovině a trvale potlačovaný agresivitou směřovanou dovnitř i navenek. Existují však mužští jedinci, kteří jsou si tohoto kořene ženství více vědomi a snaží se jej evolučně nějak pozitivně využít nebo transformovat místo trvalého potlačování agresivitou.

Tito muži se v lepším případě stanou umělci a v horším případě homosexuály nebo transvestity. Nezřídka bývají tyto tři vývojové možnosti mezi sebou různě kombinovány. Existuje nesčetné množství homosexuálně zaměřených transvestitů, transvestních umělců anebo homosexuálních umělců, jejichž prototypem je nedávno zesnulý módní návrhář Versace.

Je třeba si však uvědomit, že homosexualita vývojově vede do slepé uličky stejně jako transvestismus. Transvestita po odhalení svého kořene ženství a jeho evolučních možností řeší věc jednoduše pouze povrchně navenek. Převléká se do ženských šatů a případně si nechá navenek chirurgicky a hormonálně pozměnit tvary těla. Podstata však zůstává téměř nedotčená a proto tento primitivní vývojový mezičlánek bývá právem posměšně označován slovem úchyl. Bible mužský transvestismus z uvedených důvodů rovněž kvalifikuje jako hřích. Homosexuál prožívá tuto evoluční možnost hlouběji ale nakonec se přidrží tradičního stereotypu, který není schopen vnitřně překonat a obrací svůj probuzený ženský sexuální zájem proti jiným mužům. Styk s nimi je v podstatě zase jen opakováním znásilňování. Proto i homosexuál je v postatě evolučně sexuální bastard.

Nejdále se při využití této vývojové možnosti asi dostávají transsexuálové, kteří se vnitřně i navenek přemění v ženu, ale i tento vývoj mužského jedince končí evolučně zase na stereotypu sexuálního znásilňování. Proto se tito muži nakonec sexuálně stýkají zase jen s jinými muži a nechají se od nich ovládat v podřízené pozici ženy, kterou navenek přijmou.

Zdálo by se tedy, že jediným skutečně vývojově progresivním zužitkováním kořene ženství u muže je umění a život umělce, případně renesančního bohéma. Nabízí se však i další legitimní vývojová možnost, a tou je vnitřní transformace muže k ženství při ponechání vnějších vývojových znaků i jednoznačné sexuální orientace na ženy. Muž, který vnitřně prodělá tuto transformaci a překoná úspěšně všechny vývojové zátarasy a zábrany vytvořené agresivními muži, se ocitne na vývojově otevřené progresivní cestě. Stane se evolučním a genetickým prototypem muže zcela specifické nové kvality. Jde o nelehkou transformaci energie agresivity v energii skutečné lásky, která je nebo dosud byla výhradně ženskou doménou.

Po úspěšném evolučním zvládnutí tohoto vývoje se nový mužský jedinec vnitřně přizpůsobí ženským vývojovým přednostem včetně intuice a sexuální orientace na druhého, i lepšího mužského vzhledu – při ponechání vývojové možnosti ženu oplodnit a zplodit společně potomstvo. Teprve schopnost úspěšné reprodukce je garancí úspěšného zvládnutí této mužské evoluční konverze. Odměnou jsou vynikající vývojové přednosti nového mužského jedince, který úspěšně transformoval svou agresivitu v tvůrčí sexuální energii lásky. Nejde proto o zvrácenost vedoucí do slepé uličky, ale o podvědomě i vědomě zužitkovanou evoluční možnost.

V sexuálním vztahu evolučně úspěšně transformovaného muže se ženou dochází místo tradičního znásilňování ke kvalitativně zcela novému vztahu. Tento vztah není nepodobný lesbické lásce, ale narozdíl od ní přináší možnost vaginálního sexu včetně oplodnění ženy a společného stvoření potomstva. Jde proto jednoznačně o evolučně zvládnutý krok na straně muže. Tento krok by měl být velkou výhodou i pro ženy, neboť skýtá netušené nové možnosti i v hloubce společného sexuálního prožitku. Orgasmu ženy lze takto dosáhnout zcela spolehlivě a opakovaně během řádově několika minut bez hodin nudného stereotypního znásilňování ženy. Jde proto sexuálně oboustranně velmi příjemnou novou záležitost, která je vysoce konkurenceschopná vůči tradičnímu sexu.

Tento nový přístup zcela boří dosavadní muži diktované hodnoty, náboženská a společenská paradigmata. Je proto explozívně žensky revoluční. Jde o skutečnou REVOLUCI LÁSKY!

Nové tisíciletí si vyžaduje kvalitativně nový sex. Za situace, kdy agresívní muži přivedli svět na pokraj nové atomové války, ztratila mužská agresivita definitivně svou evoluční přednost. Kdo o tom pochybuje, je buď šílenec nebo pouze muž.

23.4. 2007