Bouřlivou polemikou pánů Motla a Metelky týkající se otázek klimatického vývoje přehlédnout nelze. Těm z nás, kteří nejsou odborníky v dnes tak diskutované problematice, přijde angažovaný a přitom stravitelně podaný článek víc než vhod. Děkuji proto oběma pánům za jejich námahu.

Za co ovšem neděkuji, je palčivá kousavost nastalé polemiky, fakt, že kromě dialogu dvou odborníků jsem svědkem hašteření dvou lidských tvorů. První článek pana Motla (Pochybnosti o globálním oteplování, NP, 28.2.) je psán srozumitelnou řečí a nenese zjevný postranní obsah. Zjevné je, že problematika je natolik komplikovaná, že čtenáři-laikovi nakonec nezbude než se přiklonit na tu či onu stranu spíš na základě víry a přesvědčivosti řečníka než odborného posouzení pro a proti. Polemika pana Metelky k tomuto textu (Pochybné pochybnosti pana Motla, NP, 1.3.) sice nepostrádá konkrétní data a i když je stále obsahově konzistentní, množství výpadů proti protivníkovi ji shazuje. Otázkou zůstává, co je hlavní motivací takového textu. Kromě snahy uvést čtenáře na pravou míru nelze přejít snahu soupeře současně trochu zesměšnit. Pan Motl reaguje (Pochybení pana Metelky, NP, 2.3.) a k mé lítosti se nechává strhnout a přijímá stejná pravidla hry.

Možná vás napadne, proč se tím vůbec zabývat? Ani jeden z pánů v polemice nepřekročil únosnou mez. Kdepak, pohybujeme se v rámci relativní slušnosti a kromě toho, na politickém stole je nám denně servírováno mnohem silnější kafe. Žel Bohu. Důvody k vynesení paralelní větve v této polemice jsou následující:

1. Délka odborného textu přerůstá únosnou mez díky vloženým větám emotivních obsahů typu „Nechci pana Motla, jako fyzika, podezírat z toho, že nechápe existenci meziroční variability vlastností klimatického systému“ či „To je vskutku půvabný názor. Nejsem si jist, zda pan Metelka už někdy nějakého opravdového meteorologa viděl“. Texty jsou na laika i tak dosti odborné a vyžadují zvýšenou pozornost, natož když musíte filtrovat vzájemné kousance. Jelikož je text určen čtenáři, a tedy i mně, vybírám si právo zveřejnit zpětnou vazbu.

2. Druhým důvodem je prostá snaha upozornit tak trochu na kulturu našeho projevu. Myslím našeho, ne exkluzivně Motla či Metelky, i když mi stojí modelem. Podobný způsob vzájemné komunikace je na běžném pořadu dne. Možná máme o to větší tendenci ho přecházet jako nepodstatný trn v noze. Na druhé straně ovšem si stěžujeme na nízkou úroveň politické kultury, novinářské kultury a kde jaké jiné kultury, ostatně stěžovat si umíme na kde co. Přáli bychom si méně špíny a více opravdovosti. Demokracie mi dává jedinou možnost: říkat svobodně svůj názor a vyjadřovat svoje přání na trhu i mezi lidem. (A hlavně se „svobodně“ chovat, což je navýsost podstatné, ale v zásadě to nejtěžší.)

Je třeba zdůraznit, že je neskonale snazší kritizovat druhého než jít s vlastní kůží na trh. Oba vědci mají můj obdiv za to, že vůbec našli čas a námahu k sepsání svých článků, zejména pokud je jejich motivací zájem čtenáře a ne vlastní. A kdyby se náhodou chtěli cítit dotčeni, tak předem upozorňuji, že mým cílem není hanět jednoho či druhého, jejich jména mohou být snadno nahrazena jakýmikoli jinými jmény. A tento prostý fakt hovoří sám za sebe i za moje cíle.

Závěrem shrnuji, že se vzrůstající kousavostí textů se snižuje jejich věrohodnost. Pokud se jedná o složitou problematiku jako je tato, je laik často bezmocně pověšen v síti mnoha protichůdných názorů. Buď vynaložíte mravenčí snahu do problému proniknout na vlastní pěst (kolik času jste ochotni věnovat každému z problémů dnešního problémy zaplaveného světa), anebo to vzdáte. Váš vlastní život je natolik hmatatelnější a skutečnější, že mu prostě dáte přednost. Nebylo by nakonec příjemnější oprostit vědecké, politické a vůbec popularizační texty od nánosů emocí tak, aby byly pro veřejnost transparentní?

Autorka není profesorkou na žádné univerzitě.