O větrných elektrárnách už toho bylo napsáno mnoho. Někteří z nás jim fandí, jiní mají na tento způsob výroby elektrické energie střízlivější pohled. Jedni proti nim bojují, druzí v nich vidí spásu a další na jejich výrobě a provozu vydělávají díky štědré státní podpoře. Co ale na větrníky říkají naši zvířecí přátelé, kteří žijí nebo se pohybují v jejich bezprostřední blízkosti?

Žádná výroba elektrické energie není zcela bez negativních vlivů na životní prostředí. Větrník postavený v krajině se tváří nevinně, na první pohled je patrný jen jeho vliv na ráz krajiny. Pro některé živočichy je však větrník učiněným peklem.

Velkým problémem je z tohoto pohledu hluk vznikající při provozu elektrárny. Můžeme ho rozdělit na hluk mechanický, jehož zdrojem je pohyb mechanických (převodovka) a elektrických částí strojovny (generátor s ventilátorem) a aerodynamický, který vzniká při obtékání vzduchu kolem listů rotoru a má charakter svistu. Na „rušivost“ určitého hluku má vliv poměr mezi jeho intenzitou a intenzitou hluku přirozeného pozadí v dané lokalitě. Jako rušivý se tak jeví až hluk, který je výrazně intenzivnější než pozadí. Zjednodušeně řečeno – hluk, který na palouku v lese ruší zvěř, by v odbavovací hale nádraží nikdo ani nezaznamenal. U moderních a dobře provozovaných a udržovaných větrníků můžeme mechanický hluk v porovnání s aerodynamickým zanedbat. Mechanický hluk je patrný až v bezprostřední blízkosti zařízení, zatímco aerodynamický se může šířit do velkých vzdáleností. Aerodynamický hluk vzniká nejen při obtékání vzduchu kolem listů vrtulí, ale také ve chvíli, kdy list vrtule míjí stožár elektrárny. Zatímco první zvuk se podobá spíše svištění větru, druhý z nich je periodický a může mít velmi neblahý vliv na faunu. Aby to nebylo příliš jednoduché, můžeme zvuky rozdělit ještě na slyšitelné a infrazvuky (zvuky s nízkou frekvencí). Různé zvířecí druhy mají různý práh slyšitelnosti zvuků podle jejich frekvencí. Bylo provedeno mnoho studií zkoumajících vliv infrazvuků na zvířata i lidi. Lidé (a u zvířat tomu zřejmě nebude jinak) pociťují pod vlivem infrazvuků nervozitu a při dlouhodobém působením mohou propadat depresivním stavům. To je právě důvod, proč v okolí provozovaných větrných elektráren dochází ke změnám v druhové diverzitě. Zvířata mají, na rozdíl od lidí, to štěstí, že se ve většině případů mohou „odstěhovat“. Pokud z nejrůznějších důvodů nemůže některý z v dané lokalitě žijících druhů migrovat, můžeme se jen dohadovat, jak se s těmito nepříznivými vlivy vyrovná. Má v podstatě dvě možnosti – přizpůsobit se, nebo postupně v dané lokalitě vyhynout. Na druhou stranu může u některých druhů docházet k přemnožení, a to v případě, kdy jejich jediný přirozený nepřítel z dané lokality z výše uvedených důvodů zmizí. Produkovaný zvuk může v případě jednotlivých větrníků, v závislosti na charakteru okolního terénu a případných překážek (stromy atd.), dosahovat až do vzdálenosti 300 metrů, v případě větrných farem to může být i více než 500 metrů. Lidé jsou před takovými stavbami chráněni nařízením vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Vyhláška stanovuje nejvyšší přípustnou hladinu hluku ve venkovním prostředí pro bydlení 50 dB ve dne a 40 dB v noci. Ale například pro moderní větrné elektrárny typu Enercon E40 o výkonu 600 kW (známé například z Jindřichovic pod Smrkem) uvádí výrobce zvukovou hladinu 101 dB. Pro naplnění vyhlášky č. 502/2000 Sb. je třeba provést měření ve zkušebním provozu a pokud by hluk u obydlí přesahoval normu, nebylo by vydáno povolení k trvalému provozu. Proto se větrníky staví ve větších vzdálenostech od okraje zástavby. Oněch 101 dB pak ale musí snášet v bezprostředním okolí žijící zvěř, protože na její obydlí se zmíněná vyhláška nevztahuje. Pro lepší představu – hluk 100 dB odpovídá hluku projíždějícího motocyklu.

Mnohem závažnější je však přímý kontakt nebo, lépe řečeno, „rozsekání“ ptáka prolétajícího roztočeným větrníkem. Musíme si uvědomit, že například již zmiňovaná elektrárna Enercon E40, má vrcholovou rychlost na konci svých 22 metrů dlouhých lopatek až 80 m/s, tj. bezmála 290 km/h. Zvířata si nebezpečí pohybujících se předmětů pravděpodobně uvědomují, ale při vyšších rychlostech na ně nedokáží reagovat. Situaci ještě mohou komplikovat zhoršené povětrnostní podmínky. Za špatného počasí létají ptáci nízko a jsou dokonce vábeni bezpečnostním světlem na vrcholcích stožárů větrníků, což pravděpodobnost případné kolize ještě zvyšuje. Na tak rychle se pohybující objekt nejsou schopní reagovat ani netopýři. Že nejde o žádné teoretické úvahy svědčí pozorování, která byla prováděna u některých větrných farem. V těchto studiích se můžeme dočíst, že například v lokalitě Altamont Pass v blízkosti San Francisca dochází přímo k masakru ptáků. Bylo zde nalezeno 40 až 60 zabitých orlů skalních za rok, to znamená za celou životnost farmy 1000 mrtvých jedinců. Stejná farma každý rok usmrtí 500 dalších dravců: krahujců, sov, sokolů, jestřábů a káňat. Celkově je to 10 tisíc chráněných druhů dravců za 20 let. Nejsou zde započítány ostatní oběti z řad ptáků a netopýrů, ale studie odhaduje, že v Altamontu celkem zahyne 25 až 50 tisíc jedinců různých druhů ptáků. Další známou „zabijáckou“ lokalitou je španělská Tárifa v Gibraltarském průlivu, kde v roce 1995 studie Birdlife prokázala, že zdejší větrné farmy likvidují 14 druhů zvláště chráněných druhů ptáků – orla krátkoprstého, orlosupa bradatého, volavky a jiné druhy. Tárifa je umístěna mimo tahové trasy ptáků, přesto má zničující dopady. Studie týmu okolo amerického vědce McCraryho z roku 1986 prokázala, že farma větrných elektráren v kalifornském San Gorgonio zabije za rok 6800 ptáků. Ekologové však namítali, že bezmála sedm tisíc mrtvých ptáků v porovnání s miliony migrujících jedinců nestojí za řeč. U větrné farmy ve španělské lokalitě Navarra bylo při pozorování v roce 2001 nalezeno 7150 mrtvých ptáků. V belgických Flanderech zabije 12 místních větrných turbín téměř 500 ptáků ročně. Německá studie Bernda Koopa uvádí 60 až 100 tisíc ptačích kolizí na tisíc megawatt instalovaného výkonu, což představuje 60 až 100 zabitých ptáků na jednu turbínu za rok (v Německu dosahuje instalovaný výkon ve větrných elektrárnách 16 tisíc megawatt). Zda jsou výše uvedená čísla alarmující či nikoliv, nechám na ctěném čtenáři.

Dalším nebezpečným mechanickým vlivem je námraza, která vzniká na listech rotoru. Pokud dojde k odtržení namrzlého kusu ledu, je katapultován obrovskou rychlostí do volného prostoru ve směru otáčení vrtule a může se stát smrtícím v okolí - a to nejen v bezprostředním a nejen pro zvířectvo.

Méně drastickým vlivem jsou potom turbulence vznikající v okolí provozovaných větrníků. Na závětrné straně větrných turbín se vytvoří vířivé pole, které je prokazatelné i po několika stech metrech. Na základě rotačního pohybu lopatek vznikají vývrtkovitě se vzájemně prolínající víry. Tím vzniká proudění se silně se měnícími směry a rychlostmi. Tak může docházet k letově dynamickým problémům, zvláště u plachtících ptáků jako jeřáb nebo čáp. U hejna může za těchto okolností dojít k rozpadu letové formace.

Zajímavým jevem je takzvaný stroboskopický efekt, který vzniká při rotaci listů vrtule střídavě zakrývají a odkrývají svítící slunce. Ten může zvířectvu působit také nemalé problémy.

Na závěr jsem si ponechal efekt, o kterém se téměř nemluví, ale který má na zvířectvo možná největší vliv. Jsou to tzv. vibrační vlivy. Každý z nás někdy viděl často používané zařízení, které používají zahrádkáři proti krtkům. Jsou to nejrůznější plechovky nebo plastové lahve umístěné na hůlkách zapíchnutých do země a uzpůsobené tak, aby se vlivem větru otáčely. Vibrace vznikající při kontaktu plechovky s hůlkou se přenášejí do země. Pevná látka vede zvuk a vibrace mnohem lépe než vzduch a proto se pod zemí výborně šíří. To těžce snášejí krtci a jiní „podzemní“ živočichové, které takové zařízení většinou donutí opustit dosavadní působiště. Větrník můžeme bez nadsázky k takovému zařízení přirovnat. Vznikají zde obrovské vibrace, které jsou prostřednictvím stožáru přenášeny do země.

Život fauny v okolí větrných elektráren není, ve světle výše uvedených skutečností, žádným peříčkem. Dokonce bychom mohli říci, že propagace větrníků ekologickými aktivisty hraničí s cynismem. Mohla by je omlouvat snad jen neznalost studií, ze kterých jsem citoval. Přes všechna úskalí výroby elektřiny ve větrných elektrárnách bychom se však od těchto zdrojů neměli úplně odvracet. Měli bychom však velmi pečlivě vybírat lokality, kde můžeme takové stavby budovat a nezapomínat na naše zvířecí sousedy, kteří nemají v místních referendech rozhodujících o stavbě větrníků hlasovací právo.

Autor je členem výboru České nukleární společnosti