19.4.2024 | Svátek má Rostislav


FILM: Truhla mrtvého muže jako morální trhák

6.9.2006

Čeští recenzenti druhého dílu Pirátů z Karibiku (Truhla mrtvého muže) se prozatím soustřeďují hlavně na to, nakolik se druhý díl podobá prvnímu. A docházejí k závěru, že druhý díl je nějaký jiný. Že to nějak není „to“. Ano, oproti Prokletí Černé perly nepředstavuje Truhla mrtvého muže uzavřený příběh, kde by divák postupně odhaloval tajemství jednotlivých postav díky důmyslné zápletce. Druhému dílu však naopak přebývá něco, co je „páteří“ Pirátů – a co recenzenti skoro bez výjimky ignorují.

Touto „páteří“ nemyslím excentričnost pirátského kapitána Jacka Sparrowa. Myslím jí bezpáteřnost hrdinů, která se projevuje, když si chtějí udržet rovnou páteř… tedy morální aspekt, přítomný v obou filmech. Kromě toho, že jde o profesionálních produkty zábavního průmyslu, se totiž jedná o morální příběhy. A právě etická stránka věci je dovedena v Truhle k větší dokonalosti než v Prokletí, paradoxně k většímu pobavení publika. Stane-li se z jednoho z pirátů odborník na Bibli, který na útěku v člunu uvažuje nad dichotomií dobra a zla, je to úsměvné. Jestliže je ochoten nazřít pirátský kousek (krádež truhly) jako morální čin (jenž zabrání, aby se o truhlu porvali jiní), je to ještě úsměvnější. Až do okamžiku, než nám dojde, že podobně se v tom plácáme všichni, i když nejsme zrovna „piráty svobodných moří“.

Kapitán Jack Sparrow jde v Truhle v tomto ohledu příkladem, tvůrci ještě prohloubili morální ambivalenci jeho činů. Sparrow je postava programově nemorální. Opakovaně je však zaskočen instinkty „konat dobro“, kterým jeho srdce nemůže odolat. Chápe přitom, že v pirátské profesi se jedná o politováníhodnou slabost. Sparrow je vším jiným, než co lze považovat za „kladného hrdinu“, ve výsledku jím ale bezpochyby je. Dokonce právě proto. Pro člověka s elementárním zájmem o „dichotomii dobra a zla“ tak Truhla představuje skvělou, inspirativní podívanou.

Skoro každá z postav si přitom nese v sobě střelný prach morálního soudu. Ať je jí prokletý kapitán Davy Jones a jeho posádka nebo otec Jackova souputníka Willa Turnera Bootstrap Bill. Anebo zkrachovalý admirál Norrington! Všechny tyhle postavy se pohybují mezi kategoriemi vina – trest – vykoupení. Do morální ambivalence se ostatně propadne i dosud jednoznačně „kladná“ Elisabeth a tento moment patří k nejsilnějším ve filmu. Truhla mrtvého muže tedy obsahuje větší množství nejednoznačných, nepříjemných, absurdně věrohodných příběhů než první díl, což z ní činí podívanou s jinou chutí.

Recenzenti ji ovšem popisují, jako by Truhla mrtvého muže byla pouhým hitem v kategorii dobrodružný, komediální, rodinný film. Pokud se rovnou neomezí na statistiky, kolik snímek stržil na vstupném. Čestnou výjimkou je M. Spáčilová, která ve své recenzi morální aspekt zmiňuje.

Ostatní recenzenti se trváním na tom, že Truhla mrtvého muže je sice výjimečně natočený, ale v podstatě řadový dobrodružný film, sami chytají do pasti. Jaksi nedokážou odpovědět na to, proč byl tak skvělý první díl a proč druhý díl už není „to“. Příběh pirátských hrdinů se zkrátka ve svém pokračování stal ještě morálně pochybnějším, jak už to s životními příběhy bývá…

Ostatně, na názorech recenzentů ani autora této glosy stejně nezáleží. Kolem Pirátů totiž vznikl slušný kult, který je odnáší z dosahu hodnotících měřítek. Jsou mezi námi ti, pro které jsou Piráti alegorií jejich životů, a ti z novinářského mudrování nad Truhlou nezmoudří. Zajímá je jenom, jestli se jejich oblíbený kapitán náhodou nestal „kladným hrdinou“. A to se v Truhle nepřihodí, naopak, Jack je ještě pochybnější, čili věrohodnější než v dílu prvním. Řečeno s kapitánem Sparrow a s obyčejnou lidskou zkušeností: Platí jenom to, co člověk zvládne – anebo nezvládne.

Pavel Torch