Václav Klaus se vlastenecky rozhorlil nad tím, že ministrem zahraničí by v nové vládě měl být Karel Schwarzenberg, a tvrdil, že by nemohl hájit české zájmy, poněvadž je rakouským občanem. Již vešlo ve všeobecnou známost, že pan Schwarzenberg rakouským občanem není a nikdy nebyl. Celou dobu komunismu měl občanství československé a kromě toho také švýcarské.

Tato Klausova invektiva je trochu trapná. Ale budiž. Pan president může mít různé způsoby interpretace a třeba podle něj ani stovky roků a mnoho bohulibých skutků ve prospěch národa nestačí k tomu, aby se český šlechtický rod stal opravdu českým. Ani nechci uvažovat o vedlejších motivech závisti bohatství či hrozby konkurence při příštích prezidentských volbách. Avšak nad jednou věcí musím kroutit hlavou: proč měří tak různým metrem? Jednou vášnivý vlastenec a jinak zase mimořádně shovívavý.

Vždyť on sám ve své vládě udělal ministrem zahraničí Josefa Zieleniece navzdory tomu, že pan Zieleniec získával občanství až na poslední chvíli, poněvadž je polského původu. Ovšem co horšího: dětství strávil v Sovětském svazu na bolševických školách a hrozba indoktrinace u něj byla daleko vážnější. Ke všemu ještě ze strany velmi mocného komunistického státu. A co ještě daleko horšího: bratr Josefa Zieleniece, Vladimír, musel v Polsku odstoupit ze všech tamních politických funkcí a důvodem bylo to, že se prokázala jeho spolupráce s KGB.

Což toto nejsou daleko pádnější důvody k domněnce, že takový člověk nemůže hájit české národní zájmy? Nic z toho tenkrát Václavu Klausovi nevadilo (rozhněvalo ho až to, že se Josef Zielenec postavil proti němu – mimochodem, Josef Zieleniec podal demisi dva týdny po tom, co se v Polsku provalila aféra týkající se spolupráce Vladimíra Zieleniece s KGB). Lze za těchto okolností panu presidentovi ještě věřit? A lze si ho vážit?

30. prosince 2006