Jedním ze základních stavebních kamenů utvářejícím japonskou duši je koncepce vnějšího a vnitřního světa. Uči a Soto. Dva protiklady navzájem spojené.

Japonci rozdělují lidi do dvou kategorií. Na ty, co jsou uvnitř, a na ostatní venku. Vnitřním světem se rozumí má rodina, má firma, má skupina - místo, kam patřím. To je moje uči a já jsem uvnitř. Všechno ostatní mimo uči je venkovní, cizí - soto. Jakkoli panují uvnitř mé skupiny rozpory, navenek se vždy projevuje jednotným stanoviskem. Stejně tak vlastní hierarchické uspořádání ustupuje do pozadí a vůči vnějšku je používán vyšší stupeň zdvořilosti. Uvedu malý příklad:
Pan Jamada je ředitelem firmy. Jeho sekretářka jej denně oslovuje uctivým šačó-san, ovšem když jí na stole zazvoní telefon, zvedne jej a o svém šéfovi, dejme tomu, řekne: Jamada wa ima orimasen. (J. tu teď není). Ačkoli by taková formulace uvnitř samotné firmy byla považována za velmi nezdvořilou a zcela nepřípustnou, v tomto případě sekretářka záměrně vypustila titul a použila prosté jméno, dokonce bez oné přípony -san. Je to proto, že při jednání s jinou firmou vystupovala jako člen své skupiny, tudíž zvolila velmi skromný a podřízený tón. Identifikace se skupinou a aktivní účast při prosazování společných cílů je možná právě jen tam, kde jedinec upozadí svou individualitu, své zájmy a ambice ve prospěch celku.

Tendencí sdružovat se do skupin bylo i v minulosti s oblibou využíváno japonskými úřady. Například nařízení o vzniku sousedských skupin. Pět rodin na sebe dohlíželo navzájem a hlásilo jakoukoli nepravost. Bylo v jejich zájmu, aby společné soužití probíhalo v poklidu, neboť nepatřičné chování jednoho člena mohlo způsobit potíže všem a přivolat na ně hněv úřadů. Během druhé světové války vyústilo sousedské šmírování ve vlnu nenávisti a vzájemného donášení na policii a napáchalo v mezilidských vztazích obrovské škody.

Japonsko je sice možné definovat jako živý organismus různě se prolínajících skupin ve vzájemné interakci, ale jako celek tvoří jeden velký, homogenní a pevný blok. V nejširším významu tedy už jen být Japoncem znamená patřit ke skupině a ti, kteří jsou Nejaponci, se zákonitě stávají soto. Soto je také gai ve slově gaidžin - cizinec, osoba zvenčí. Gaidžin je výraz běžně používaný samotnými cizinci. Vznikl zkrácením delšího a zdvořilejšího gaikokudžin a stále se kolem něj vedou debaty. Toto slovo totiž v sobě může nést i záporný, rasismem zavánějící nádech a velmi záleží, v jakém kontextu se použije. Zaprvé se jím označují zejména běloši ze Západu, protože například Číňanům se říká Čúgokudžin,Korejcům Kankokudžin a i ostatní východoasijské národy mají svá japonská jména, a zadruhé, když jeden Japonec druhému řekne, že něco dělá jako gaidžin, neznamená to nic pěkného.

Japonci jsou velmi pyšní na svou rasovou čistotu. Jsou velmi homogenním národem a imigrační zákony mají neskutečně přísné. Není vůbec lehké získat dlouhodobý status rezidenta, natož občanství. Dokonce i děti ze smíšených párů nemají automatický nárok na japonský pas a o dvojitém občanství si mohou nechat zdát. Úředníci přes hranice jen tak někoho nepustí a kdo se jim nezdá, toho bez milosti klidně pošlou prvním letadlem tam, odkud přišel. A je úplně jedno, jak velká je to celebrita. Pamatujete si, jak kvůli svým drogovým výstřelkům ostrouhal Maradona? Ruka boží se na světový fotbalový šampionát prostě nedostala.
Cizinci jsou do jednoho pečlivě evidováni a buďte si jisti, že hned první den vás ve vašem novém japonském bydlišti navštíví místní policista. Možná vám bude radnice pravidelně do schránky házet speciální cizinecký bulletin a vůbec si vás budou pěkně hlídat.

Japonci jsou hluboce přesvědčeni o jedinečnosti své kultury a se vší úctou k jiným národům sebevědomě tvrdí, že v tomto ohledu se jim žádný nemůže rovnat. Kdo se nenarodil a nevyrostl pod vlajkou hinomaru, nemůže si osvojit japonskou cestu myšlení, proniknout do křehkého nitra japonské duše a stát se pravým Japoncem. Japonci dokonce věří, že jejich jazyk je ten nejobtížnější vůbec a Nejaponec nemá šanci se jej naučit. Byly popsány stohy papíru o zvláštní stavbě japonského mozku vysvětlující úžasnou schopnost japonsky hovořit. Nemusím říkat, že se tyto pavědecké práce těší velké popularitě. A zde tkví i odpověď na otázku, proč Japonci zacházejí s cizinci tak, jak s nimi zacházejí, proč mnozí cizinci i přes veškerou snahu o integraci cítí ze svých hostitelů jistou nadřazenost a pohrdání. Být gaidžinem není jednoduché.

I když se naše schopnost domluvy postupně zlepšovala, stávalo se nám velmi často, že lidé měli tendence o nás pečovat jako o nesamostatné děti. Věděli lépe, co je pro nás nejlepší. Zeptat se sousedky na nemocnice v okolí znamenalo zcela určitě zaineresovat celý dům, ustanovit výbor, jenž vybere tu pro nás nejvhodnější, a souseda, který nám oznámí termín a bez debat nás tam odveze. Je to milé a užitečné prvních pár týdnů, ale později vám právo učinit vlastní rozhodnutí začne chybět.
A je naivní domnívat se, že jedinou bariérou ve vzájemném porozumění je jazyk. Kdybychom tak mohli vyjádřit to či ono, hned by bylo po problémech! Pche. Chyba lávky. Houbelec. Mnoho cizinců zažilo velké rozčarování, když pozorovali, jak se zlepšující se japonštinou ubývá pochvalných komentářů a přibývá netrpělivosti, úšklebků a pramálo pochopení pro špatnou výslovnost. Jakoby se zdálo, že se Japonci chytají každé chyby, každého drobného prohřešku, jen aby se mohli ujistit, že úplná integrace cizinců opravdu není možná. Japonci předpokládají, že cizinec se nikdy nemůže plně adaptovat a zapojit do společnosti, lépe řečeno, prostě tomu nevěří.

Nenechte se zmýlit. Japonci jsou k cizincům velmi přátelští, laskaví a dokáží s noblesou prominout většinu hloupých faux pas, kterých se turisté, obchodníci a jiní krátkodobí hosté z neznalosti dopouštějí. Ovšem pro omyly těch, kteří se rozhodli v Japonsku zůstat a zapustit kořeny, mají Japonci pramálo pochopení a na tyto odvážlivce mají mnohdy tvrdší metr než na sebe samotné. Nemusíte být ani cizinec. I japonští navrátilci z emigrace a jejich děti, takzvaní nikkei, nemají lehkou pozici a setkávají se i v dnešní době s odmítnutím a bariérou sociální izolace. Náš japonský přítel Hiro se po letech strávených ve Státech vrátil domů. Vypadá japonsky, mluví japonsky, má doma bucudan a jí denně rýži. Stejně to nestačí. Vždyť on už není pravý Japonec! Je zkažený Západem a už nedokáže myslet jako my!

I když po mnoha letech úmorné dřiny zvládnete jazyk se všemi jeho nuancemi i umění haragei, i když svou japonskou učitelku ikebany strčíte do kapsy a se svým desátým danem pomlátíte všechny chlapíky v okolí, stane se to, co možná tušíte - stejně nezapadnete. Pro Japonce zůstanete gaidžinem.

Místo všímání si a nalézání věcí spojujících, Japonci často spíše poukazují na rozdílnosti, a místo snahy o pochopení a hledání inspirace v rozmanitosti a bohatství světových kultur, se zvláštní směsicí úžasu, zvědavosti a obav pozorují návštěvníky své země s jejich zvláštním vzezřením i zvyky a utvrzují se ve vlastní odlišnosti a jedinečnosti. Nesnadno chápou, že okolní svět není ani fantaskně exotický, ani divný, a proto horší. Lidé mají jiné zvyky, mluví jinou řečí, ale mají stejné pocity a tužby a jsou to stejní lidé z masa a kostí jako oni sami.
Japonci nejsou žádní velcí cestovatelé. Činí jim značné obtíže zorientovat se v cizím světě, lpí na svých zvycích a většinu času trpí ukrutným steskem po domově. Pokud už jsou nuceni strávit v zahraničí nějakou delší dobu, vyhledávají ostatní Japonce a utrácejí peníze za důvěrně známá jídla v japonských restauracích. A jistě nepřekvapí, že za cizince považují nikoli sebe, nýbrž své okolí. Výmluvná je historka, kterou nám vyprávěl náš kamarád. Vyučuje na kanadské univerzitě a mezi žáky měl i Japonku. Když ji jednou v žertu nazval gaidžinem, velmi se rozčílila. Samozřejmě, že v jeho zemi byla cizinkou, ale ona to viděla jinak. Je přece Japonka! Absurdnost takového smýšlení však vysvětlit nedokázala.

Někdy mě napadá, jací by byli Japonci, kdyby měli všichni možnost vydat se do světa a podívat se sami na sebe optikou okolního světa. Ustoupili by ze svého elitářství? Byli by shovívavější k těm, kteří přišli a upřímně usilují o poznání jejich země? Nejeden gaidžin si občas posteskne: Jak krásné by bylo Japonsko - bez Japonců!

………………………….

Bucudan - malý domácí buddhistický oltářík
Dan - výkonnostní stupeň v bojových uměních, ikebaně, cestě čaje nebo deskových hrách
Hinomaru - symbol vycházejícího slunce, červený kotouč na japonské vlajce
Haragei - umění empatie, vcítění do druhých (hara - ekvivalent našeho srdce: "člověk s velkým hara")
Šačó-san - pan ředitel

michaela.payeur@gmail.com