16.5.2024 | Svátek má Přemysl


JAZYK: Dárkový český diktát

22.2.2007

Sousedův syn napichoval bidlem kousky syrového masa. Házel je vlkům, aby se nasytili. Tím dráždil myslivcovy psy, kteří vypjatě vyli. Děti se to bály myslivci říci, aby se nerozzlobil. Věděly totiž, že by se psi s vlky nakonec servali. To se o bitvách vlků se psy prý kdesi píše v knize Lovcovy zápisky. Podobně tomu je se slepýši i sysly.

Když se hajný vracel, uslyšel hlas sýčka. Začal zpytovat svědomí. Pak si tužkou cosi zapsal, zatopil v peci a chopil se rozviklané židle. Vystoupil na ni, aby sejmul z trámoví netopýří hnízdo. Chtěl je vložit do pytle s pýrem. Ale vzápětí objevil oběšeného mlynáře. Leknutím začal polykat naprázdno - tak tedy skončily hněvivé spory mezi blízkými sousedy. Hajný pečlivě svinul osudný provaz a pomyslel, že by jím šlo uhradit mýtné. Výběrčí to uvítají, takový provaz nosívá štěstí. Nejprve ale bude nutné vyrozumět policii a rozumně začít řešit domnělé mlynářovy povinnosti. Ten člověk strávil lecjakou pohanu, také prošel mnoha bitevními poli, ale vždy vyvázl živ. Známí slýchávali jeho výrok, že když se netopí pod kotli, musí být častěji polní mše.

Obětí minulých omylů bylo zřejmě více. Vzájemně se mezi sebou bili i býkovci, chvílemi se zas dojemně drželi v objetí, jako by byli na svatbě. Rozbité pysky se jim nezacelily ani po nanesení kysaného zelí, které si mnozí kropili pivem. Zlámané nehty bylo třeba denně pilovat. Nepomáhal včelí pyl ani omáčka zjemnělá žloutky. Ušetřen nebyl nikdo z pilotů ani nezralí sirotci, nevinná vyžlata. Odvěké spory je zpravidla lépe řešit smírčí modlitbou, než přemítat o vymycování omylů či o vymítání ďábla.

Usychající pomněnky mnohým připomněly událost sychravého dne, kdy mlynář při ranní rozcvičce zpozoroval, že rané brambory jsou napíchány na beraních rozích. Hodlal strávit den omítáním zdí, ale býložravci rozdmýchali jeho hněv. Nabil šestirannou pistoli a bytostně rozvzteklen odklopýtal do syré mlhy. Na mýtině si připomněl i slizké vinné sudy, které mu biřici za svítání vozili do mlýnice, aby je plnil vymílanou moukou. Tak měl splácet, ač nevinný, pyšnému pánovi nesmyslné dluhy.

A pamětnici? Většina jich zapomněla na příčinu sporu a málokdo ví, kterého slezského města bylo tehdy dobyto. Někteří se sice chvílemi zapýří, ale paměť, rozbitá uplynulým časem, je zrazuje. Stačí ohnat se po píchavém hmyzu, abyste si nevzpomněli, co by mělo shromáždění vbrzku projednávat.
Bujný oř je naše řeč.

Josef Cincibus