Proč se tak dlouho udržely komunistické režimy v Evropě a proč nakonec přece jenom padly? Analýza dvou západních historiků

Nemám rád sebechválu. Proto jsem tři roky chodil okolo knihy SVĚDOMÍ WASHINGTONU, aniž bych ji bral na vědomí – vydali ji ke 20. výročí založení listu Washington Times. Tento deník patří k malé části konzervativního amerického tisku, vždycky podporoval R. Reagana a G. W. Bushe. Občas rád WT na internetu čtu – jejich reportér Bill Gertz patří k nejzasvěcenějším novinářům v oblasti zbrojení a tajných služeb, zvláště pak vztahů USA a Číny. Nedávno jsem se do knihy podíval a když jsem spatřil jména Paula Johnsona a Richarda Pipese, hned jsem si ji koupil. A doporučuju vám, abyste udělali totéž.

Teď aspoň pár myšlenek ze dvou kapitol z pěti.

GLOBALIZACE AMERICKÝCH HODNOT

Britský historik Paul Johnson napsal víc knih, které byly u nás přeložené, znám jeho DĚJINY 20. STOLETÍ. Tedy přispěl studií nazvanou Globalizace amerických hodnot. Válku proti terorismu, vyhlášenou prezidentem G. Bushem po útoku na Ameriku 11. září 2001, Johnson označuje za dovršení procesu globalizace. „Globalizace považovaná dosud za jev komerční a ekonomický, přešla také na úroveň politickou, vojenskou a diplomatickou.“

Stabilita studené války

Po druhé světové války se vykrystalizovaly tři světy: liberální a demokratický Západ, komunistický, totalitní a kolektivistický Východ a nakonec „třetí svět“ chudých států s beznadějnou budoucností. „Studená válka, trvající více než půl století, poskytovala svým způsobem stabilitu. V roce 1949 definovalo NATO meze, které Sověti nesměli překročit, pokud se nechtěli vystavit riziku atomové války. O dvacet let později ,Brežněvova doktrína‘ stanovila, že stane-li se některá země součástí sovětského bloku, Západ se může pokusit o její ,osvobození’ jenom na vlastní nebezpečí. Geopolitický boj proto probíhal pouze ve třetím světě, jehož přízeň si Západ i Východ vykupovali ekonomickou pomocí, zbraněmi a vysíláním poradců.“ Za Geralda Forda a Jimmyho Cartera, těchto slabých amerických prezidentů, se Sovětům podařilo rozšířit svou moc v Asii a v Africe na úkor Západu. „Levicově orientovaní akademici tehdy běžně hovořili o nezadržitelném sovětském postupu a o zapadající hvězdě amerického ,impéria‘, jež čeká nevyhnutelný pád.“

Silné osobnosti rozhodly

Naštěstí se to nestalo. „Dějiny utváří především vůle silných osobností a nikoli neznámé síly. Na sklonku sedmdesátých let změnily průběh historie tři události – první z nich bylo zvolení nového papeže Jana Pavla II. v říjnu 1978, druhou vítězství Margaret Thatcherové v parlamentních volbách v Británii v květnu 1979 a třetí zvolení Ronalda Reagana americkým prezidentem v listopadu 1980.“ Nový papež „nasadil všechny duchovní zbraně proti sovětské vládě v Polsku, největšímu a zároveň nejslabšímu článku komunistického impéria“. „Železná lady“, jak se britské premiérce říkalo, odmítala kompromisy, prosazovala liberální ideály a dokázala zaujmout miliony lidí na celém světě. Reagan, před tím kalifornský guvernér a víceméně podřadný herec, dereguloval americké hospodářství a snižoval daně. „Byl rovněž přesvědčen, že ,rovnováha sil‘, udržující mír za studené války, je v podstatě nemorální, nestálá a výhodná pro Sovětský svaz a ve skutečnosti vede k expanzi ,říše zla‘, jak komunistickou supervelmoc nazýval.“ Jeho rozhodnutí vybudovat protiraketovou obranu, známou SDI či také vzletně řečeno „Hvězdné války“, mělo nečekaný následek. Moskva si uvědomila, že není schopna technicky a finančně konkurovat Washingtonu. Johnson pak vypočítává pět věcí, které přispěly ke krachu komunistického systému. Zaprvé neúspěšná invaze do Afghánistánu. Potom kolosální důkaz nespolehlivosti vlastní techniky – výbuch reaktoru v atomové elektrárně v Černobylu i další havárie. Klesající porodnost ruskojazyčného obyvatelstva na rozdíl od muslimů a neschopnost režimu zajistit obyvatelstvu dostatek potravin. „Ačkoli Sovětský svaz obdělával dvakrát tolik půdy než kterákoli jiná země na světě včetně vynikající půdy na Ukrajině, musel potraviny rostoucí měrou dovážet…“ Přitom 40 procent vyrobených potravin se nedostalo do obchodů – shnilo ve skladech nebo na železnici. „Pokusy ,reformovat‘ režim v době, kdy se blížil jeho kolaps, stav jenom zhoršoval.“

Dominový efekt

Generální tajemník komunistické strany Michail Gorbačov, který nastoupil na kremelský trůn začátkem roku 1985, zahájil radikální reformy. „V důsledku afghánské katastrofy se rozhodl, že komunistickou říši není možno dál držet pohromadě silou. Dal najevo vedoucím politikům sovětského bloku, že mají odpovědnost sami za sebe. je třeba rychle zavést reformy, aby se uklidnila nespokojenost občanů, anebo se s ní vypořádat bez Sovětského svazu.“ První se trhlo Polsko – v červnu 1989 utrpěli tamní komunisté ve volbách zdrcující porážku. „Neschopnost Kremlu udržet si svoje podřízené státy silou vedla k dominového efektu.“ Mimo Evropu však komunistické režimy přežily. Čína potlačila protesty silou – tisíci mrtvých, raněných a zatčených. Zato Sovětský svaz se za dramatických okolností rozpadl. Jeho hlavním nástupcem se stalo Rusko. Toto drobení moci postihlo i Jugoslávii, opět krvavě. Studená válka skončila a začalo hledání nové světové stability. Irácký diktátor Saddám Husajn se snažil těžit z počáteční nejistoty a obsadil Kuvajt, chystal se na Saudskou Arábii. Zasáhlo mezinárodní společenství vedené USA – irácká armáda byla zničena.

Kapitalismus nelze naordinovat

„Devadesátá léta byla označována za ,konec dějin‘, kdy zmizela ideologická polarita mezi Západem a Východem a liberální kapitalismus se stal jedinou základnou, na níž bylo možno organizovat stát a jeho hospodářství. Je pravda, že řada zemí světa se ve větší či menší míře inspirovala západními modely. Ukázalo se však, že nestačí jen stisknout tlačítko ,kapitalismus‘, případně ,tržní hospodářství‘ a očekávat zázraky. Relativní neúspěch Ruska při zaváděná tržní ekonomiky, navzdory obrovské americké finanční pomoci (nebo možná kvůli ní), ukázal, jak důležité jsou kulturní zvláštnosti a mentalita obyvatel, zejména podnikatelský, soutěživý a obchodní duch. Naproti tomu zaznamenala Čína úspěch při liberalizaci hospodářství a stimulovala soběstačný růst.“ Evropská unie je jiný případ. „Pod francouzským ideologickým vedením soustavně rozšiřuje a přijímá státy střední, severní a východní Evropy, ale zároveň zřetelně váhá při přijímání liberálního amerického modelu tržního hospodářství.“ Autor upozorňuje na nesčetná omezení svobody podnikání a na vedoucí roli státem řízeného hospodářství v Bruselu. „Pokud jde vůbec o kapitalismus, pak je to druh státního kapitalismu, jenž se pomalu vyvíjí v největší řízenou ekonomiku (budoucího evropského superstátu) v historii lidstva. Je na poloviční cestě mezi USA a starým sovětským plánovaným hospodářstvím.“ Na Dálném východě se zrodil čínský tržní kapitalismus a také kapitalismus japonského typu. „Japonský zázrak skončil, i když nikdo vlastně nevěděl proč.“ Nicméně dále autor upozorňuje, že mu zřejmě došla invence a přestal fungovat. Johnson kritizuje Clintona za to, že věnoval pozornost vzrůstajícímu terorismu spíše jenom slovy. Víc se soustředil na řešení svých problémů.

Angličtina světovým jazykem

Na počátku 21. století jsou hlavním původcem globalizace Spojené státy. „Mají však mnoho předchůdců, zejména Řecko, jehož oikumené byla již globalizačním projektem, ale také Řím, Čínu, Benátky, Španělsko, Portugalsko, Nizozemí, Francii, Velkou Británii a všechny státy, které vytvořily říše zachovávající určitá pravidla chování. Amerika jde kupředu vyšlapanou cestou, jež se otevřela nejen rozšířením vzdělání, ale také proměnou angličtiny ve světový jazyk, nezávislý na podpoře vlády či systému a lákající jednotlivce především svými výhodami… Kdo by chtěl tvrdit, že vznik globálního jazyka je pro lidstvo překážkou? Není to konečně opak světové pohromy symbolizované v bibli babylonskou věží?“ Johnson uzavírá: „Amerika předurčená svou velikostí, svými úspěchy a bohatstvím k vedoucímu postavení v procesu globalizace, se podle všeho nemusí za svou roli stydět.“

PÁD SOVĚTSKÉHO SVAZU

Richard Pipes, historik pocházející z Polska, který za Reaganovy vlády vedl v Bílém domě oddělení pro východní Evropu, se zamýšlel nad příčinami pádu SSSR. Jeho DĚJINY RUSKÉ REVOLUCE, RUSKO ZA STARÉHO REŽIMU a zvláště pak VIXI PAMĚTI NEZAŘADITELNÉHO jedinečným způsobem ukázaly, jak hluboce pronikl do ruské mentality a fungování komunistického režimu.

Neuměli vytvořit „nadčlověka“

Čtyři desetiletí proti sobě stály USA a SSSR, nikdy proti sobě přímo nebojovaly, byť střetnutí na cizím území existovaly. „Není přehnané tvrdit, že neochota obou táborů riskovat válku byla způsobena jadernými zbraněmi. Právě těmi, které měly – jak se špatně informované kruhy domnívaly – dříve nebo později zničit živit na Zemi. Ve skutečnosti však měly opačný účinek: zachránily mnoho životů. Studená válka byla svým způsobem požehnáním – jinak zbývala buď kapitulace a rozšíření totality po celé zeměkouli, nebo horká válka se všemi hroznými následky.“ Proč padlo sovětské impérium? Velkou zásluhu na tom má prezident Reagan, ale kromě toho tam působila řada vlivů vnitřních a vnějších. Profesionální revolucionáři, kteří se chopili v říjnu 1917 v Rusku moci, byli realisty v daném okamžiku, ale utopisty pokud se týká budoucnosti. „Rozhodli se nebrat zřetel na celé dějiny a zavrhli antropologii, ekonomiku a psychologii jako zbytečnou přítěž, která je bezvýznamná ve světě, jenž hodlali vybudovat na troskách minulosti. Věřili, že jim Marx poskytl nástroj k přetvoření člověka a společnosti.“ Mohli uspět jedině tehdy, kdyby se jim podařilo vytvořit „nadčlověka“ ovládajícího sama sebe. A to prostě nešlo. Neuměli vymýtit hamižnost. „Ve skutečnosti nastal pravý opak. Homo sovieticus, jak se ukázalo, byl ještě hamižnější než jeho kapitalistický protějšek, neboť zboží a služby v sovětském světě vzácnějšími a nedosahovaly odpovídajících kvalit. Z hlediska obyčejných občanů se život změnil v neustálý boj o základní potřeby.“

Dědičná nomenklatura

Zrušení soukromého vlastnictví vyžadovalo donucovací aparát, aby ho bývalí vlastníci nedostali zpátky, a obrovskou byrokracii, která s ním hospodaří. Lidé, kteří do těchto dvou kategorií spadali, požadovali zboží a služby, jež ostatní mít nemohli. „Tak vznikl jev zvaný nomenklatura, vláda elity, jež se podobala carské šlechtě (dvorjanstvo). Žila zcela oddělený život od zbytku obyvatelstva, měla přístup k vlastním obchodům, restauracím, nemocnicím, rekreačním zařízením, sanatoriím a dokonce i hřbitovům. Ačkoli její postavení plně záviselo na vůli vlády, stalo se nakonec v podstatě dědičným. Nomenklatura vznikla téměř okamžitě po bolševickém převratu v říjnu 1917 a vyvinula se už počátkem dvacátých let ve výraznou privilegovanou třídu.“ Když se Sovětský svaz rozpadal, patřilo k ní asi 750 tisíc lidí, s rodinami tedy 1,5 procenta obyvatel.

Proletáři všech zemí se nespojili

„Třetím důvodem neúspěchu komunismu byla iluze mezinárodní solidarity dělníků. Mars tvrdil, že příslušnost ke třídě přesahuje hranice státu a že dělníci, stejně jako kapitalisté, mají identické zájmy na celé světě.“ Tuto víru vyjadřovalo heslo Proletáři všech zemí, spojte se! Ve skutečnosti stříleli proti Rudé armádě, která jim měla přinést vysvobození, jak polští dělníci v roce 1920, tak němečtí za druhé světové války. Naopak komunistický blok postihovaly nacionalistické vášně – naposled v Jugoslávii a v Číně. Johnson rekapituluje: „Příčiny konečného zhroucení komunismu lze tedy shrnout do tří bodů: (1) nesprávné chápání lidské povahy, (2) nastolení nerovnosti za účelem dosažení rovnosti, (3) iluze o proletářském internacionalismu.“

Centralizace hospodářství brzdou

Ovšem nemalý vliv měly i ekonomické důvody. Bolševici neuměli řídit hospodářství. Domnívali se, že to vyřeší vytvořením centrálních úřadů pro jeho regulaci a plánování. Pravda, nakonec se honosili různými prestižními projekty, ale samotné hospodářství ztrácelo rovnováhu. „Nenápadné aspekty infrastruktury se zanedbávaly, ať už se jednalo o zemědělství, skladové prostory nebo otázky bydlení. Centralizované hospodářství také způsobilo, že SSSR a jiné komunistické režimy nedržely krok s vědeckotechnickými inovacemi.“ Zavádět novinky bylo riskantní, lepší bylo nevystrkovat hlavu. „Nejmarkantnějším příkladem takového zpoždění byl pozdní vstup Sovětského svazu do světa moderních informačních technologií, jež koncem 20. století způsobily revoluci v západním systému komunikací, v hospodářství i ve vedení války.“ Znárodnění výroby přineslo i prudký pokles pracovní morálky. Ta zase vedla k velké chudobě – v polovině osmdesátých let, kdy nastoupil na trůn Gorbačov, muselo 57 procent sovětských lidí vyjít měsíčně s částkou, která odpovídala deseti dolarům anebo i méně. Sto milionů lidí muselo žít na prostoře menší než devět metrů čtverečních. Proto také prudce poklesla porodnost. „To všechno vytvářelo u sovětských představitelů pocit, že země je v hluboké krizi. Všudypřítomná mizérie byla aspoň před očima cizinců zakrývána světovým postupem komunismu a vojenskými úspěchy SSSR. V osmdesátých letech mnozí před činitelé podle svých slov usoudili, že už nemohou pokračovat v dosavadním kurzu a že musí celý systém důkladně reformovat; a kdyby se ukázalo, že je to nemožné, potom bylo načase systém zrušit.“

Na armádu Gorbačov nesáhl

Ekonomickou krizi by bylo možno značně zmírnit, kdyby se omezil vojenský rozpočet, který představoval čtvrtinu až třetinu všech výdajů státu. „Už od počátku dvacátých let, kdy se nepodařilo rozšířit revoluci do západních průmyslových zemí, spoléhal sovětský systém na vojenskou sílu, aby prosazoval své vedoucí postavení ve světě. Kromě toho si zvykl zastrašovat občany domnělým ohrožením z ciziny, aby ospravedlnil své diktátorské metody vládnutí. Po vítězství ve druhé světové válce se staly vojenské síly nejpopulárnější institucí v zemi.“ Za takových podmínek nemohl Gorbačov na rozpočet armády sáhnout. „Avšak sovětský systém tvořil nedělitelný celek – stál nebo padal jako jeden muž. Žádná jeho složka nemohla být změněna, aniž by fatálně nepoznamenala celek. Jeho monolitní síla byla zároveň jeho slabostí. Znamenalo to, že jakékoli pozměňování ekonomického systému, zformovaného v prvních pětadvaceti letech po Říjnu, bylo smrtelnou hrozbou pro panující řád. Politické vedení stálo v osmdesátých letech před skutečným dilematem. Ponechat věci tak, jak byly, znamenalo pomalé umírání; zasáhnout do nich hrozilo okamžitou smrtí. Vedení odkládalo rozhodnutí tak dlouho, jak jen mohlo, a když už odklad nebyl nadále možný, zkusilo to s reformami. A tak se stalo, že bašta komunismu padla.“ Všechny sovětské vlády zápasily s takzvaným národnostním problémem. Ten sočíval v tom, že v SSSR žila asi polovina Rusů, kdežto od ostatních Kreml čekal, že se asimilují – a ti o to většinou neměli zájem. Jakmile se impérium dostalo do chaosu, všechny národy se hlásily o právo na samostatnost, někdy za dost krvavých okolností, protože Moskva je nechtěla pustit.

„Glasnosť“ zlomila moc

Jakmile se dostal Lenin k moci, zavedl cenzuru sdělovacích prostředků. Její zrušení by způsobilo katastrofu, jak vysvětloval mocný šéf tajné policie KHB Jurij Andropov jednou řekl Marcusi Wolfovi, náčelníku východoněmecké rozvědky: „V naší zemi trpí represemi příliš mnoho skupin obyvatelstva. Když otevřeme všechny hráze, lidé si začnou sdělovat své bolesti, vznikne lavina, kterou nedokážeme zastavit.“ Když Gorbačov cítil, že konzervativní nomenklatura nemá chuť uskutečňovat jeho reformy, otevřel i tento kohoutek – nastolil „glasnosť“ čili otevřenost. Žil v domnění, že většina lidí podporuje komunistický režim, netušil, že to není pravda – lidé se rozhovořili naprosto otevřeně. „Moc byla zlomena. Je však těžké odhadovat, do jaké míry přispělo k pádu komunistického režimu svobodné veřejné mínění, nejprve opatrné a později explodující, neboť neexistují kritéria, jimiž by se dal poměřovat vliv těchto historických jevů. Můžeme ovšem s jistotou tvrdit, že bez zboření intelektuálních a psychických zábran by k pádu komunismu nikdy nedošlo.“ To tedy byly vnitřní příčiny, které vedly ke konci sovětského systému.

Rozhodnost Washingtonu

A vnější příčiny? „Z vnějších příčin bylo určitě nejdůležitější rozhodnutí USA postavit se v letech 1947–1948 otevřeně výzvě, kterou představovala Stalinova studená válka. Odhodlání, s nímž USA čelily komunistickým útokům po dalších 45 let – bez ohledu na stranickou příslušnost vlád – je až udivující, vezmeme-li v úvahu sklon Spojených států k netrpělivosti a izolacionizmu.“ Zato západoevropským vládá vyčítá americký historik s polskými kořeny, že se brzy přizpůsobily sovětským snahám o expanzi na jiných kontinentech i počínání Moskvy ve východní Evropě. „Typickým příkladem tohoto přizpůsobení bylo vyhlášení výjimečného stavu v Polsku v prosinci 1981. USA reagovaly vyhlášením sankcí vůči SSSR a Polsku, ale západoněmecká vláda to označila za ,vnitřní‘ záležitost Polska. Ve své podstatě bylo NATO jednostranným spojenectvím. Zajišťovalo americkou intervenci v Evropě, kdyby SSSR překročil stanovené meze, ale nezavazovalo západní Evropu, aby pomáhala Spojeným státům při jejich snaze překazit komunistickou rozpínavost v dalších částech světa.“ Washingtonu chyběla správná strategie pro případ náhlých zvratů. Zatímco v Maďarsku a Československu se s agresí smířil, na Kubě a ve Vietnamu reagoval velmi ostře.

Proti agresivní Moskvě agresivní Reagan

Sovětologové tvrdili, že sovětský systém je odolný vůči vnějším tlakům a jakékoli snahy o změnu by Moskva reagovala agresivně. Tuto teorii zpochybnil Reagan. Když si uvědomil, že nemá mysl jednat se sovětskými představiteli o nějakých změnách, přehodil ve své politice výhybku. Ve Směrnici pro rozhodování o otázkách národní bezpečnosti uvedl, že jedním z hlavních úkolů americké politiky je napomáhat změnám v SSSR „s cílem vybudovat pluralitní politický a ekonomický systém, v němž bude moc privilegované elity postupně omezována. Spojené státy si uvědomují, že sovětská agresivita má hluboké kořeny uvnitř systému a že je třeba brát v úvahu, zda vztahy USA k SSSR nepomáhají utužovat systém a jeho schopnost zahájit agresi“. Toto prezidentovo nařízení vzbudilo velký odpor ve vládních kruzích, zvláště na ministerstvu zahraničí. I výzvědná služba CIA byla skeptická. Reagan také napadal Sovětský svaz slovně – z pohledu Kremlu naprosto neúnosně. „Moskvu nepobuřoval jenom obsah projevů, nýbrž i tón prezidentových poznámek. Nebyl ani zlostný, ani plný obav, ale opovržlivý…“ „Stručně řečeno, Spojené státy zastrašovaly Sovětský svaz nebo aspoň zpomalovaly jeho expanzi, mařily jeho snahy o vojenskou převahu, oslabovaly jeho ekonomiku a podrývaly morálku jeho obyvatel, v čemž jim váhavě a ne příliš spolehlivě podporovali evropští spojenci.“

„Revoluční situace“ se nedala změřit

Proč nikdo nepředpověděl krach komunismu v Sovětském svazu? Když Pipes napsal na podzim 1984, že se tento stát nachází „v revoluční situaci“, sovětologové nevzali jeho názor vůbec na vědomí. Připadalo jim to absurdní. „Domnívám se, že jedním z hlavních důvodů, proč odborníci nepostřehli náznaky blížící se krize, byla jejich snaha zabránit jaderné válce. Intenzivní studium Sovětského svazu ve Spojených státech začalo teprve ve chvíli, kdy Moskva získala jaderní zbraně a urychlilo se v roce 1957 vypuštěním Sputniku. Jinými slovy – sovětologie se narodila ve stínu možné celosvětové ničivé války, a jako taková nikdy nezískala odstup od tématu, který je nutný v každé skutečné vědě nebo vědecké disciplíně. Sovětologie byla od začátku až do konce v zajetí politických zájmů. Aby se zabránilo jaderné katastrofě, bylo zdánlivě nutné udržovat dobré anebo aspoň přijatelné vztahy se SSSR. To také znamenalo, že se měl zdůrazňovat pozitivní vývoj – kritika znamenala konfrontaci.“ Za druhé úspěchy přírodních věd donutili odborníky ze sociálních věd, aby přijali jejich exaktní metody bádání, které samozřejmě vylučovaly osobní dojmy, morální soudy a podobně. Do těchto hodnocení proto nemohly patřit dojmy z ruského venkova, který byl stejně chudý jako chudé země třetího světa. „Citlivý pozorovatel se musel všimnout napětí, které panovalo v komunistických společnostech odshora dolů, napětí způsobené nashromážděnými křivdami, jež nebylo možné ventilovat. Selským rozumem jste mohli přijít na to, že režim usilující o naprostou jednotu veřejného mínění a trestající občany při pokusu o emigraci stojí na vratkých základech. Vlády, které se dostaly do takového konfliktu se svými obyvateli, měly velice nejistou existenci, i když disponovaly prostředky, s jejichž pomocí mohly tuto skutečnost skrývat.“

Rusové myslí jinak

Pipes nakonec upozorňuje, že Rusové myslí jinak než obyvatelé Západu. Měli bychom si to uvědomovat, abychom dokázali předvídat ruské chování. „Zásady obchodu na Západě nás učí, že každá transakce musí být oboustranně výhodná, a proto je člověk ze Západu ochoten přistoupit na kompromis. Rus, který tuto tradici nezná, se dívá na každou transakci jako na situaci, kdy zisk jedné strany znamená odpovídající ztrátu strany druhé, a považuje kompromis za kapitulaci nebo oportunismus.“ A uvedl velmi výmluvný příklad. Američtí stratégové se domnívají, že vítězství ve válce má cenu pouze tehdy, když jsou zisky větší než ztráty, přičemž nejvyšší hodnotu mají lidské životy. Na základě toho vyvinuli jadernou strategii nazvanou Vzájemné jisté zničení, anglická zkratka MAD. Vycházeli z toho, že oběti při atomovém střetnutí by byly tak ohromné, že by se k ní žádná strana neuchýlila, pokud by nechtěla být zničena. Jaderný arzenál by tedy měl sloužit jenom k zastrašování. Sovětští maršálové zastávali opačný názor – vítězství za každou cenu, bez ohledu na vlastní ztráty. Tuto doktrínu formuloval maršál V. D. Sokolovskij. Stejně smýšlel i čínský komunistický vůdce Mao Ce-tung: „Kdyby došlo k nejhoršímu a polovina lidstva by zahynula, druhá polovina by zůstala a imperializmus by byl vyhlazen do základu. Celý svět by pak mohl být socialistický.“ Američtí generálové si stále mysleli, že také Sověti vyznávají princip MAD. Ani když Moskva zvyšovala v sedmdesátých letech svou útočnou kapacitu, jim to nepřišlo na mysl, snažili se to vysvětlit různě. Až po rozpadu SSSR to sovětští experti přiznali. „Winston Churchill je známý svým výrokem, že Američané obyčejně dělají věci dobře, až po tom, co vyčerpají všechny ostatní možnosti. Při konfrontaci se sovětskou mocí jsme se dopustili mnoha chyb, měnili jsme zásadní přístup počínaje rudou hrozbou ve dvacátých letech přes romantické iluze let třicátých, které dosáhly vrcholu během druhé světové války, a konče McCarthyho antikomunistickou hysterií a fata morganou détente. Ale nakonec kombinací odhodlání a trpělivosti bylo dosaženo úspěchu: Sovětský svaz se rozpadl a východoevropské satelity se vymanily z jeho područí. Stalo se to, aniž by mezi hlavními protivníky studené války padl jediný výstřel.“ Obecný závěr formuloval Richard Pipes takto: „Poučení z této historické zkušenosti lze shrnout do dvou bodů: (1) utopické myšlení nevyhnutelně vede k nejhorším výstřelkům a pravému opaku zamýšleného; (2) setkáme-li e někdy s tímto jevem, musíme na něj pohlížet prizmatem jeho vlastních kategorií a nesnažit se užívat hodnot vypůjčených od jiných kultur. Tyto poznatky, podložené sebedůvěrou a odhodláním, s velkou pravděpodobností povedou k úspěchu.“ 29.4.2007

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz