Když jsem otvíral dubnovou Ikarii, netušil jsem, že se budu muset tolik zamyslet. Nebylo to ani kvůli celkem pěkným povídkám jako spíše kvůli sloupku šéfredaktora Vlada Ríši. V Rozletu se zmínil o občasných chybách, jaké prezentuje kupříkladu podivný počet hvězdiček u hodnocení a podobně. Ale označovat se za blbce? Ale no tak. Kolego, vždyť to nemáte za potřebí, kolikrát se to stane, aby si z toho člověk dělal vrásky a na cti utrhal? Samozřejmě jsme všichni lidé omylní a chybující. Nestačilo by se omluvit, pokud je taková potřeba a politovat spíše ty, kteří si neuvědomují, že magazín je nutno dělat s předstihem (Ikarie dvou měsíců podle slov pana Ríši, podle mých osobních postřehů kolem tří až čtyř). Rozhodně bych uvítal úvodníky a iniciativu trochu kreativnějšího rázu. Zamyslet se nad tím, co by člověk mohl zlepšit, jak být v konkurenčním prostředí aktuálnější a čtenářům otevřenější.

Výjimečně začnu hned povídkovou tvorbou, poněvadž prvních šestnáct stran nepřineslo téměř nic zajímavého, respektive nic podnětného (kromě článku Pavla Housera Proměny motivů Stanislava Lema, v němž na nedávno zesnulého mistra pera pohlíží skrze jeho prvotinu Marťan, předznamenávající spisovatelovu další tvorbu).

Sehnat nějaké informace o jednom z nadějných nováčků žánru Davidu Molesovi je docela fuška. Téměř všechny informační zdroje čerpají z jeho životopisu, kde uvádí, že se narodil na výročí nehody vzducholodi Hinderburg, což znamená 5. října, ale rok uchovává v tajnosti, přesto v roce 2003 na Torconu vypadal na sympatického čtyřicátníka, v tomtéž roce také vydal svou první povídku Theo´s Girl. Několik prací si můžete přečíst v archívu magazínu Strange Horizons.
České čtenáře se však pokusí zaujmout svou doposud nejúspěšnější povídkou Třetí strana (The Third Party, 2004).

Kdysi v budoucnosti lidé proniknou ke hvězdám a osídlí nespočet světů, které nekonečně krouží kolem svých sluncí. Planety osídlí za těžkých podmínek, mnohdy balancujících na hranici obyvatelnosti. Tyto planety budou nejspíš kolonizovány různými etnickými skupinami a těžké podmínky je uvrhnou na úroveň středověku. Možná, že na mnoha světech se zapomene na pozemskou minulost. V nejbližším hvězdném okolí však bude dostatek planet, kde bude pokrok o několik století dále. Představte si dvě takové civilizace. Jednu pacifistickou, rozsévající pokrok, mír a demokracii - říkejme ji Charita. Druhou nazvěme Mezní a předpokládejme, že je založena na tvrdém kapitalismu a vykořisťování zaostalejších světů. Jak prosadit své zájmy, když Charita nechce zasahovat do přirozeného vývoje společnosti a Mezní se domorodcům ihned odhalí a učiní jim neodolatelnou nabídku? Vyslechněme si tragický příběh vědce Cicera, který se zamiluje do "pozemšťanky" Thalie. Skrze lásku (v textu pouze dobarvuje psyché hrdinů, nemusíte se bát červené knihovny) sledujeme nástup třetí strany, která má vlastní zájmy. Autorovi se podařilo vystavět lidský příběh o společensky nepřijatelném vztahu na pozadí velké politické hry, v níž životy jedinců musí ustoupit potřebám celku. Zůstává tu však otázka, nakolik mohou vůdci prezentovat vůli lidu...

Michael A. Burstein (* 1970, Američan) vyřkl Kaddiš za posledního pamětníka (Kaddish for the Last Survivor, 2000), tato židovská modlitba za zemřelé mu vynesla nominaci na Huga (celkem nominován již osmkrát) a Nebulu (plus několik dalších cen). Dojemný příběh Sarah Jacobsonové čtenářovi poodkryje roušku hrozby, jež číhá v blízké budoucnosti. Dědeček Sarah je poslední žijící Žid, který zažil holokaust. Pan Burnstein uvažoval střízlivě a kromě několika menších zatím nerealizovaných vynálezů se zaměřil na morální poselství, generační problémy, rodinné vztahy a nebezpečí hrozící z popírání holokaustu. V relativně krátké povídce dokázal hrdince vyřešit dilema, překvapit a hlavně bravůrně (a přitom mrazivě) předat kus bolestivé historie lidstva (bez použití nechutných popisů). Pokud jednou připustíme, že Hitlerova zvěrstva budou zlehčována a podceňována, jak zamezíme tomu, aby se někdy opět neopakovala? A třeba právě na nás!

Do finále Ikara se probojovala překvapivě povedená krátká povídka Daniela Pánka Kapkouni. Román Ani sami bohové Izáka Asimova je považován za dílo s nejlépe propracovaným rozmnožováním mimozemšťanů a nejoriginálnějšími emzáky vůbec. Dan vytvořil podivnou rasu Kapkounů, která se setká s neobvyklou anomálií a snaží se ji vyřešit. Z druhé strany pohledu tu máme lidské odborníky, kteří mají také pocit, že se setkali s něčím nevysvětlitelným. Dva různé pohledy a výhled do budoucna. Na krátkou povídku vysoce nadprůměrný překvapivý závěr, alespoň co se týká objasnění výskytu nové formy inteligence.

Martina Šrámková obsadila třetí místo v soutěži časopisu Ikarie s povídkou Svět podle Rosenfeldera. Nemohu říci, že se jedná o špatnou práci, ale ve srovnání s ostatními povídkami si ji dovolím označit za nejslabší kus, který je hodně na pomezí sf/fantasy a logika příběhu měla na můj vkus příliš bílých míst. Naproti tomu se autorce výborně podařilo popsat duševní rozložení hlavního hrdiny. Rozhodně se nenechte rozhodit celkem "schizofrenním" začátkem, po němž na druhou stranu ani neočekávejte odhalení světoborného tajemství. Ono totiž nestačí k úplnému uspokojení technofila vysvětlit význačný dějinotvorný objekt pouhou existencí pochybného fyzika, hledajícího následníka. Povídka opět nese poselství v duchu národního cítění, což ji v mých očích pozvedlo do kategorie nad průměrem.

Fandománii mohu rovnou přesměrovat na Kalendář akcí.

Jak to vypadá, tak se vrátila Františka Vrbenská a tentokrát nás seznámí s mýty a bájemi o nartském megahrdinovi Soslanovi. Zapomeňte na Gilgameše, Herákla nebo Beówulfa, protože proti Soslanovi jsou to pouzí žabaři. Mimochodem kmen Nártuů patří k předkům dnešních kavkazských Osetinců.

Jsem zaskočen, kde takový Jaroslav Petr bere tolik neopakovatelných informací do Fantastické vědy a přitom si zachovává vysoce osobitý čtivý styl. Skoro každodenně si můžete vychutnávat jeho populárně naučné články na serveru Osel.cz.

Jeden z členů redakce (nejspíš šéfredaktor) si promluvil s Herečkou Naďou Vicenovou o její roli bábi Zlopočasné v připravovaném představení Divadla v Dlouhé inspirovaného Pratchettovou Maškarádou. Pokud chcete vyhrát lístky na Maškarádu nebo jedno ze tří triček, pak stačí správně odpovědět na soutěžní otázky (samozřejmě je neuvedu, přece nesnížíme zisk z prodeje časopisu).

A zbývá barevná část časopise, která ve své druhé půlce také nepřináší příliš mnoho počteníčka, pominu-li Vivisektor, kde se sešlo nadstandardní množství vysoce hodnocených - pětihvězdičkově - knih (Vlak do Pekla a jiné povídky - R. Bloch; Valis - P. K. Dicka; Hlavní trať věčnosti - C. D. Simak; Hodinový strojek - P. Pullman; Boží bojovníci - A. Sapkowski a komiks John Doe Matěje Němečka).

Na konec jsem si nechal zklamání v podobě výčtu zbytečné publicistiky.

Jiří Pavlovský rozjel povídání o Filmových velikánech (doslova), V první části představuje filmy o Kingu Kongovi a Godzille. Výčet filmů a méně pověstné autorovy ironie a sarkasmu mě pro tentokrát nezaujal.

Filmfaroniádu zachraňují připravované filmy. Filmovou recenzí se stává pouze anotace na Nezvratný osud 3 a několik DVD novinek. Rok kontaktu Ondřeje Neffa se omezil na jednu stránku a vizi Ondřeje Šimona můžeme považovat za promyšlenou, abychom se dočkali "úžasného" Sci-fi v country hudbě pana Bezouška Jr. Možná někdo ocenění úsilí, že se autorovi podařilo vyhledat pár songů se sf tématikou, rozhodně mezi ně nepatřím a dívat se obličej baviče Novotného je za trest.

Plakát k staršímu snímku Battle Royale pravděpodobně nebude viset v mnoha pokojíčcích, Hry z vesmíru nám lépe představí Score či jiný herní magazín/server a čtenáře komiksů možná zaujme Komiksový hororový páreček (Steve Niles a Ben Templesmith).

Nebýt výtečných povídek, pak by dubnová Ikarie soutěžila (v mých krásných zelených očích) o nejhorší číslo roku. Naštěstí jsou zde právě čb stránky plné kvalitního čtení, o kterém budete přemýšlet ještě hodně dlouho.

Příjemnou četbu.