28.3.2024 | Svátek má Soňa


MADEIRA 2006: Švábinec u Hrušky a jiná setkání (4.)

19.8.2006

Pátek 9. června - Christo Rei, Levada X (ne všechny mají jméno), Rabacal, Risco, 25 Fontes, Leváda X

Jako koule v kulečníku..

nad RabacalemSprávný vodák nevyráží před polednem, tedy alespoň podle Zdeňka Šmída. My sice vyrážíme obvykle o něco dřív, ale před desátou se nám to nepoštěstilo snad ještě nikdy. Tentokrát za to může hlavně rosa, podobající se mírnějšímu dešti a moje mánie pro balení stanu v co nejsušším stavu. Když se nám konečně podaří opustit tábořiště, slunce už pěkně praží. Po pár minutách sestoupáme po úzké silnici k místu označenému na naší mapě jako Christo Rei. Jedná se o několik mramorových desek (možná náhrobních kamenů) vztyčených v kruhu kolem fontány a sochy z bílého mramoru představující mísu se třemi bochníky chleba a rybou. V průběhu obhlídky tohoto zvláštního místa zaznamenám na horizontu ve směru odkud jsme přišli nějaký pohyb. Baťůžkáři. Navíc naši staří známí z Encumeady. Tedy soudě podle toho, jakou zář kolem sebe vrhají jejich čistě bílé sportovní oblečky. Mávám na ně, ve snaze navázat znovu kontakt, ale oni nereagují. Buď nás nevidí, nebo nechtějí vidět. Kdo ví?. Projdou po cestě pod námi a zmizí v křovinatém podrostu. Vyrážíme v jejich stopách. Tedy, alespoň si to ve chvíli, kdy nám ostnaté větvičky snaživě masírují kůži na tvářích, naivně myslíme. Když ale po několika minutách narazíme na Levádu X a spatříme, jaký náskok před námi získal německý pár, dojde nám, že jsme zase někde udělali chybu. Co se dá dělat. Navigace holt nepatří k mým silným stránkám. Dnešní leváda se vine mírně zvlněnou krajinou plnou neznámých žlutých kytek, červených náprstníků a nášlapně minózních kravinců. Jejich původci používají levádu jako napajedlo. Ochota skotu uhnout stranou, v případě, že se naše cesty zkříží je různá, často malá. V kritických momentech jsem donucen aplikovat mezinárodní pasáčtinu doprovázenou výhružným máváním trekové hole nad hlavou. Celkem to zabírá. Náš krok je tak svižný, že jsme během okamžiku němcům v patách. Když je míjíme, poměrně chladně nám pokynou. Když pak asi po půl hodině míjí oni nás, oplácíme jim stejnou mincí. K mému překvapení se s námi dají do řeči. Mluví hlavně s Kebulí, jelikož ta ovládá jejich mateřštinu. Výměna zdvořilostních frází trvá několik minut a poté nám opět ukáží svá běloskvoucí záda.

Německé kolegy znovu doháníme, když sestupujeme z parkoviště na silnici ER 110 směrem k lesácké chatě na Rabacalu. Je jasné, že se nám dnes asi nepodaří postupovat odděleně, a tak se o to na pár chvil přestaneme snažit. Bavíme se spolu o cestování, o již navštívených krásách ostrova a trochu o fotbale. „Proč jste se rozhodli přijet právě sem?“ ptají se nás mimo jiné naši souputníci. „Ále, zrovna, když jsme se rozhodovali, kam vyrazíme, dávali v televizi pořad o Madeiře“ odpovídáme. Považují to za vtipnou odpověď. U nich se asi výlety plánují jinak…..

Rabacal je jasným důkazem skutečnosti, že masová turistika na Madeiře je stále v plenkách. Přestože odsud vycházejí turistické cesty vedoucí k vodopádům Risco a 25 Fontes, což jsou cíle zmiňované v superlativech v každém z dostupných průvodců, není zde ani pokladna (což nás samozřejmě těší) ani stánek s občerstvením (což nám naopak vzhledem ke stavu našich zásob udělá pěknou čáru přes rozpočet). Je mi vedro, mám hlad a šílenou pivní slinu. Za půllitr s tekutým chlebem bych se na tomto odlehlém místě nezdráhal zaplatit více než irskou cenu, za křupající bochník jakbysmet. Bohužel se ale musím spokojit jen s vodou z fontány a se závistivým civěním na horu německých energetických tyčinek. Teda, když to srovnám s výletem na Kokořín,… Vtom mě do nosu udeří dráždivá vůně směsi kouře a těkavých produktů ohřívané zvířecí svaloviny. „Že by….?“ I.P. Pavlov by měl ze mě určitě radost. O poznání menší radost má ze mě Kebule, kterou vysílám na průzkum k nedalekému přístěnku. Zprávy, které odsud přináší, nejsou nijak povzbudivé. Kýžený kouř sice pocházel z ohně rozdělaného pod roštem na němž se peklo maso ale to maso nebylo ani na prodej a ani k bezplatné ochutnávce. Tohle je Kubeš zatracenej kraj,…

Asi 2 km dlouhá Leváda Risco protéká tunelem vavřínových stromů. Je tu příjemný stín, široká cesta a občas i ticho. Vůně květin je však často přetlučena závanem mnohem vydatnějšího aroma. Sejít z cesty se v tomto úseku nedoporučuje ani těm nejotrlejším jedincům. Nechci domýšlet, jak odporně to tu musí vypadat na konci sezóny.

Vodopády Risco určitě stojí za návštěvu. Podle mého názoru sice zdaleka nedosahují takového půvabu, jako vodopády u paty Levády Bica da Capa (a to i přesto, že jsou patrně vyšší), ale jistě by byla škoda je vynechat. Vzhledem k velkému pohybu lidí na této trase se ale polední hodiny nejeví jako nejlépe zvolený čas k jejich návštěvě.

Od Risca se vracíme zpátky stejnou cestou, kterou jsme tam přišli. Těsně před Rabacalem pak odbočujeme na strmé shody klesající do hlubokého údolí řeky Riberia da Janela. Její prakticky vyschlé balvanovité koryto přecházíme po mostě, na němž si všichni procházející pořizují fotku: Já a zábradlí. Následují příkré schody do kopce a leváda vedoucí k 25 Fontés. Tato leváda patří k místní klasice. Podél kamenného koryta vede jen úzká často přerušovaná pěšinka, takže průchod je možný jen po širší straně levády. Díky členitosti vlhké a místy polorozpadlé kamenné koruny je třeba se soustředit na každý krok. Jištění vzdušných úseků pomocí zábradlí tu lze považovat za celkem dostatečné. Kruhová tůňka do níž z okolních skal spadá nespočet více či méně vydatných potůčků se nám jeví jako velmi romantické místo a to až do příchodu prostorově i akusticky náročné německy hulákající padesátnice a jejích podobně hlučných kolegů. Bereme nohy na ramena a snažíme se před nimi prchnout. Marně. Hrošíci jsou nám v patách až do chvíle, kdy se z důvodu páchání válečné porady zastavujeme na výše zmíněném mostě.

Návrhy na další postup jsou v podstatě dva, i když v nepřeberném množství variant. Leváda XPrvní možností je namáhavý výstup zpět na parkoviště nad Rabacalem, následovaný pokusem o autostop či autobusostop, případně o pěší návrat do Encumeády, který by bylo případně možné uskutečnit i po jiné levádě, než po které jsme sem přišli. Hlavními oponenty tohoto návrhu jsou naše zrasovaná záda. Jako daleko přijatelnější se nám v ten moment jeví varianta dalšího sestupu korytem Ribeiry da Janely směrem do Porto Moniz. Pomocí mapy a německy psaného internetového deníku se pokoušíme najít východisko příslušné turistické trasy. Ale je to marný, je to marný, je to marný… Pokud se mermomocí chceme vyhnout schodům do nebe a Rabacalu, a nechceme se přitom prodírat křovím po skalnatém břehu Ribeiry da Janely, je naší jedinou šancí leváda neznámého jména plazící se ve výšce mnoha desítek metrů nad korytem řeky, a to po její levé straně. Nějakou dobu v sobě živíme naději, že jdeme vlastně správným směrem, ale brzy nás to přejde. Shazujeme tedy rance a znovu se dohadujeme, kudy dál. Tu k naším uším dolehne dusot, jako když mašíruje vojenská jednotka. V křoví za zatáčkou to lupne, ve větvích vavřínů to křupne a na prostranství před námi se objeví naši staří známí. Pokoušeli se o totéž co my, a jak je zjevné, se stejně negativním výsledkem. Obvykle z cizího neštěstí radost nemívám, ale tentokrát zakouším dosti silný pocit satisfakce, že nejsem jediný, koho stav místního znační totálně zmátl…

Nad mapou se nakonec shodujeme, že se nacházíme poblíž levády vedoucí do Calhety. Jako nejrozumnější se nám jeví projít tunelem a na jeho druhém konci hledat místo k přespání. Tunel je dlouhý, široký, vysoký a na zemi celkem suchý, takže velmi pohodlný. Hned za jeho ústím nás přivítá místo jako vystřižené z růžového čundráckého snu. Ohniště, kohoutek s pitnou vodou, rovný plácek přikrytý nízkým zeleným kobercem a hlavně překrásný výhled do údolí končícího mořskou pláží. A řek si, tady budu spát, …. Neváhám ani na okamžik, rychle se svlékám a vrhám se do levády. Vydrhnu nejdřív sebe a pak své propocené spodky i svršky. Než se k podobnému činu odhodlá i Kebule, přichází k nám zpoza nedaleké boudy náš oblíbený Lanza team. Rozhodování jim sice trvalo o něco déle, než nám, protože dnes ani zdaleka nesplnili svou předepsanou kvótu ušlých kilometrů, ale místo je natolik uchvátilo, že se též rozhodli zůstat. „A mám po koupeli,….“ povzdechla si Kebule. A jak řekla, tak bylo.

Předchozí díly:
1. Houmlesení v letištní hale.
2. Letiště Funchal, Funchal, Boca da Encumeada, Na horské dráze.
3. Boca da Encumeada, Levada Grande, Levada das Rabacas, Levada Bica Da Capa

Miloslav Pouzar, Markéta Pouzarová