V přehledu pořadů televize o vánočních svátcích jsem si všiml přímého přenosu vánoční bohoslužby z Polynésie. Nejsem sice věřící, ale tamní hudba se mi líbí, i z jiných exotických končin znám pár krásných duchovních skladeb, a tak jsem si mši pustil.

Francouzská televize, která přenos zajišťovala, odvedla profesionální práci. Prostě přímý přenos obrazu a zvuku, jeden krátký vstup komentátorky, občasné titulky, aby se vědělo, co se děje. Takhle by se mi to líbilo, a to neumím francouzsky a navíc značná část mše byla v domorodém jazyce.

Jenže Česká televize přidala českého komentátora a rozhodně tím nedosáhla přidané hodnoty díla. Přes celý začátek jsem poslouchal při potlačeném originálním zvuku dlouhý, takřka rozhlasový komentář toho, co vidím. Po celou dobu přenosu jsem byl necitlivě zásobován zajímavostmi, které mě nezajímaly, navíc skoro neomylně na místech, kde bych slyšel mnohem radši původní záznam. Výsledný umělecký dojem tím šel úplně do háje, i když rozhodně bylo co poslouchat a na co se dívat, jak bylo zřejmé ve chvílích, kdy přenos nebyl rušen.

Jako vrchol mi přišlo, když z česky mluveného projevu jednoho z kněží, což je věc na mši v Tichomoří věc jistě neobvyklá, jsem slyšel jen pár úvodních slov, protože komentátor ze studia svým kafráním zbytek nemilosrdně přemazal.

Ale pravý vrchol měl teprv přijít. Před závěrem se komentátor omluvil, že přenos neuvidíme až do konce, protože začíná vánoční mše z Vatikánu. Škoda, řekl jsem si, dva přímé přenosy nejdou dát přes sebe, to beru. Jenže místo papeže se na obrazovce objevila výplňová vsuvka s atraktivností srovnatelnou s koťaty hrajícími si o přestávkách husákovské televize. Letmý pohled do přehledu pak prozradil, že papež je na jiném programu a vsuvka opravdu jen zabíjí čas do začátku dalšího pořadu. Tedy: televize, kterou jsem nucen platit ze svých daní, předčasně ukončila přenos mše z Polynésie, abych si nezapomněl přepnout na mši z Vatikánu, aniž mi dala možnost vybrat si, zda o to stojím!

Jak říkám, připadal jsem si jako blbec.