28.3.2024 | Svátek má Soňa


MÉDIA: Inventura roku úniků a úmornosti

30.12.2006

Na novinovém trhu se etablovaly nové bulvární a bezplatné deníky. Do médií unikaly ve zvýšené míře citlivé informace ze státních institucí, a to zejména od policie. A vznikly nové digitální televize: jenže místo aby se připravovaly na začátek vysílání, ocitly se v legislativní pasti.

Tak nějak si budeme v médiích v Česku pamatovat rok 2006. Byl to rok bez významnějších událostí a zvratů. Politická žurnalistika byla dokonce ve znamení jisté úmornosti, z které však nelze vinit samotné novináře, jako spíš politiky.
Svoboda slova je nadále velmi vysoká. V žebříčku sestavovaném každoročně pařížskou organizací Reportéři bez hranic Česko obsadilo pátou příčku, což je historicky nejlepší umístění. Zveřejnění žebříčku ovšem v českém tisku provázely pochyby, nakolik je věrohodný. Například časopis Respekt zjistil, že se zhodnocení situace v Česku opírá o údaje ze dvou dotazníků: jeden pro Reportéry bez hranic vyplnil nejmenovaný korespondent agentury AFP, druhý úřednice z ministerstva dopravy.

Bez ohledu na mezinárodní žebříčky je však jasné, že patříme mezi země, kde jsou média nejméně regulovaná a nejvíc svobodná. Novináři u nás nejsou zatýkáni ani ohrožováni na životě či na zdraví. Politici se nepochybně o vliv na média snaží, ovšem až na výjimky neúspěšně. Kauzy tohoto typu jsou ojedinělé a většinou i neprůkazné.
V končícím roce se jednalo například o rozhlasového moderátora Cibulku, jehož host ve studiu přirovnal premiéra k diktátoru Mussolinimu, nebo o televizního redaktora Borka, který zase s premiérem vedl příliš asertivní interview. Oba moderátoři byli "staženi" z vysílání, v obou případech se však jejich nadřízení bránili tím, že důvodem nebyl politický tlak, nýbrž špatný profesionální výkon.

Nový tiskový zákon?

Jestliže na elektronická média mají politici páky v podobě vysílacích rad (a rozhlasoví či televizní manažeři si raději dopředu dávají pozor, aby politiky příliš nenaštvali), jediným "bičem" na noviny či časopisy je tiskový zákon. Vyhrožování zpřísněním je politickým evergreenem posledních let, zatím však nemá žádné konkrétní obrysy.
Potřebuje český tiskový zákon změnu? Těžko říct. Žádná seriózní a odborně fundovaná debata na toto téma neproběhla. Jiří Paroubek kdysi volal po úpravě podle rakouského vzoru, který však sám neznal. A když Unie vydavatelů dodala překlad rakouského zákona, ukázalo se, že je v tom podstatném velmi podobný tomu českému.
Proč tedy mediální legislativa zákonodárce tak přitahuje? Mnozí to dělají pragmaticky, protože mají pocit, že jim tlak na novináře může přinést nějaké výhody, motivem může být to, že "mluvit" do médií se zdá být jednodušší než se pouštět do něčeho složitějšího. Televizi a novinám (podobně jako fotbalu) přece rozumí každý.

Takovým novým mediálním všeumělem je herec a novopečený senátor Tomáš Töpfer. Ten tvrdí, že ho tiskový zákon "trápí, opravdu trápí", a že bude věnovat veškerou energii na to, aby ho změnil. Jenže během několika rozhovorů řekl na tohle téma víc hloupostí, než je vtipných replik v průměrném dílu Četnických humoresek.
Například upozornil na "nepoměr mezi seriózními novinami a bulvárem", jenže ve skutečnosti je to tak, že se takzvaně seriózních novin v Česku prodá víc než bulvárních. Když k celostátním deníkům připočteme ty regionální, je to skoro dvakrát tolik. Töpfer se chce zasadit také o to, aby se "trestala nepravdivá informace". Jenže trestný čin pomluvy v zákoníku máme, a jestli by se moudrý zákonodárce měl o něco snažit, tak o jeho zrušení. A konečně, na veřejné debatě o mediální legislativě Töpfer řekl, že "není zřejmé, kdo je kvalifikován k tomu, aby byl novinář". Znamená to, že by chtěl zavést cosi jako státní novinářské povolenky?

Ne snad, že by političtí mluvkové jako Töpfer (a před ním například Dostál, Paroubek nebo Jandák) představovali pro svobodná média nějakou hrozbu. Kdybychom po vzoru amerického Výboru na ochranu novinářů chtěli v Česku udělat žebříček "nepřátel svobody tisku", asi bychom nevěděli, koho na něj dát. Kdo, nebo co tedy média v Česku ohrožuje?

Kdo pouští ty informace?

Asi tím nejhorším jevem, který na sebe upozornil v právě končícím roce, byly úniky citlivých informací. Ať už jsou to záznamy odposlechů, přepisy protokolů či informace o rozpracovaných kauzách, to vše nadělalo v médiích či obecně ve společnosti více škody než užitku.
Ten problém má dvě roviny: pořádek si musí ve svých řadách udělat zmíněné státní instituce. Ale způsob práce by měla změnit také sama média.

Novináři se naučili získávat důvěrné informace od kvalitních zdrojů (anebo se tyto zdroje naučily vynášet informace těm pravým novinářům), ale tak nějak chybí druhý rozměr investigativní žurnalistiky: totiž odpovědnost. Média nemůžou zveřejňovat všechny informace, které získají. Musí se zároveň ptát, komu jejich zveřejnění slouží a co případně může způsobit.
Ukazuje se, že novinářská "esa" často fungují jako jakési neřízené střely, které do svých redakcí nosí sólokapry, ale často ani jejich nadřízení netuší, kde a za jakých okolností je získali. Něco podobného by v západních médiích nebylo možné.
Možná je nejvyšší čas, aby se redakce významných médií domluvily na nějakém standardu, jak v podobných kauzách postupovat. Protože situace je neúnosná a vnímají to tak už nejen politici, ale i veřejnost. A když tento problém odmítnou média vyřešit sama, budou to za ně chtít nějak "vymyslet" politici. Což nebude k ničemu dobré.
Tím se dostáváme k překvapivé a neveselé pointě: Největším nepřítelem novinářů jsou v Česku teď zrovna sami novináři.

HN, 28.12.2006

Autor je novinář