Debata o americké protiraketové základně v České republice je v něčem hodně zvláštní. Do této chvíle nebyla podána žádná oficiální žádost USA na umístění základny nebo jejích komponentů v České republice, dokonce snad takovou žádost ani do konce roku neobdržíme. Navíc nejsou známy ani přesné parametry ani obecné podmínky umístění podobné základny v naší zemi. Zvlášť kuriózní také je, že se dohadujeme i o tom, proti komu má být celý systém budován.

Spokojeni snad můžeme být jen s tím, že se konečně koná veřejná debata, která se týká naší bezpečnosti a naší zahraniční politiky. Možnost umístění americké protiraketové základny totiž představuje silné zahraničně-politické téma, které vyvolává zájem a nabízí možnost ujasnit pozice české politické reprezentace. Je samozřejmě nutné zahrnout do debaty celou řadu technických a odborných údajů, samozřejmě musí zaznít všechny argumenty pro a proti, ale jsem přesvědčen, že pokud budeme postaveni před takovéto rozhodnutí, nemůže být záležitostí pouze odborníků. Jde totiž o to, jak si představujeme bezpečné soužití lidí i států na této planetě a co pro to dokážeme udělat. Když německý politik Karsten Voigt při své nedávné návštěvě v Praze na otázku o protiraketové základně odpověděl, že tohle si musíme rozhodnout sami, tak tím nemyslel, že je to našim sousedům a dalším členům EU jedno, co uděláme, ale dal tím najevo, že záleží teď především na nás, jak se budeme chovat a jakou roli do budoucna chceme hrát v Evropské unii i ve světě. Nepochybuji o tom, že takovou veřejnou debatu potřebujeme. Bez ní nemůže vzniknout definitivní postoj a názor České republiky. Také proto se naše rozhodování o umístění americké vojenské základny nemůže a nesmí dít „S vyloučením veřejnosti“, což je nakonec dáno už tím, že podobné rozhodnutí je podle Ústavy svěřeno do rukou Parlamentu.

V různých vystoupení a článcích často zaznívá, že máme přestat strkat hlavu do písku, že máme konečně příležitost něco udělat pro svobodnou část světa. Říká se, že musíme hlavně překonat svůj provincialismus a svou touhu po klidu a připojit se rychle a jasně ke Spojeným státům. Zaznívá, že bychom se měli chovat stejně jako polská politická reprezentace, která se příliš nikoho neptá a chová se v této věci rozhodně a vůdcovsky. Nesouhlasím s názorem, že tohle je jediný způsob, jak překonat tendence k provincialismu, že se musíme co nejrychleji přitisknout k tomu nejsilnějšímu dubisku, tzn. k tomu nejsilnějšímu hráči na světové scéně. To je spíše servilní než sebevědomé. Nebýt provinciální znamená chovat se skutečně racionálně a státnicky a dokázat svůj názor veřejně argumentovat a hájit.

První otázka zní, do jaké míry tato základna prospívá bezpečnosti v České republice, zda čelíme skutečně aktuální hrozbě a odkud tu hrozbu čekáme. Nezní příliš věrohodně, když se argumentuje možnými útoky ze Severní Koreje či Iránu. Ani čerstvý severokorejský jaderný test nemá totiž nic společného s technologickou schopností vyrobit nosič ohrožující střední Evropu. A pokud by nás měl ohrožovat Irán, pak by zde na obranu stačily například rakety Patriot proti raketám s nízkou dráhou letu. Tedy i zde by byla podobná základna k ničemu. Pomíjím fakt, že samotná úvaha o Iránu útočícím na střední Evropu vypadá jako nonsens. Pořád není jasné, kde vlastně vidíme hlavního nepřítele.

Druhá otázka zní, jakým způsobem budou ovlivněny vztahy s našimi spojenci. Spíše varováním jsou mi nedávná vyjádření polského premiéra Jaroslava Kaczynského že jednání o americké protiraketové základně v Polsku by měla být důkladná a hluboká, přičemž vyslovil přání jednat o možnosti uzavření dvoustranné obranné dohody mezi USA a Polskem a o zvláštní ochraně polského vzdušného prostoru. Polský ministr obrany pak zmínil požadavek vybavit Polsko také protiraketovým systémem Patriot, který je určen k ničení střel středního doletu. Takové výroky nutně znamenají eskalaci rusko-polských vztahů a potažmo také vztahů Evropská unie a Rusko. Podobné dvoustranné dohody by mohly vést ve svých důsledcích dokonce až štěpení mezi členskými státy NATO. Podílet se na něčem takovém je v evidentním rozporu s našimi závazky vůči Alianci.

Měli bychom především zvážit, co vlastně podobný bezpečnostní systém se základnou v České republice ve svých důsledcích znamená pro globální bezpečnost. Budou to např. právě jaderné rakety, které nás v budoucnu budou nejvíce ohrožovat? Jak nejlépe využít naše kapacity, finanční prostředky i lidské zdroje? Jaké instituce na to potřebujeme? Odpovědi na tyto otázky nesmí být určovány především setrvačně fungujícími vlivnými skupinami vojenského průmyslu. Navzdory diskutovanému testu jaderné zbraně v KLDR je stále velmi sporné, že řešení situace představuje protiraketový deštník. Tyto pokusy jsou spíše pochybnou manifestací síly než ohlašováním nějakého příštího útoku. Změna uvnitř takových režimů jako je KLDR nebo Irán se musí dít jinými prostředky než pomocí protiraketové obrany. Neměli bychom se vyhýbat rozhovorům s představiteli těchto režimů, snažit se získat obyvatelstvo, nabízet mezinárodní systém spolupráce, na němž bude nejvýhodnější se podílet. Dnes se vyplatí pořídit si jadernou zbraň a harašit s ní, my bychom měli naopak bránit budování dalších zbrojních systémů a vytvářet mezinárodně respektovaná pravidla šíření zbraní, obohacování uranu a podobně. I v boji s terorismem bychom se měli především věnovat prevenci, posilovat spolupráci zpravodajských služeb a policie. Měli bychom si dávat pozor na to, aby naše kroky nevedly k další eskalaci závodů ve zbrojení. Některé postoje Ruska z posledních dnů naznačují, že podobné reakce opravdu hrozí.

Bilance našeho zápasu s terorismem za poslední léta je docela hrozivá. Například snaha vyřešit situaci v Iráku vojenskou akcí vedla k tomu, že se Irák stal válčištěm a terénem pro nejrůznější teroristické skupiny. Extremistické skupiny jako Hamás na palestinských území nebo Hizballáh v Libanonu se stávají silnými, dokonce vládnoucími parlamentními stranami. Říká se, že hladina nenávisti mezi lidovými vrstvami na Blízkém Východě je dnes nejvyšší od roku 1967. Snaha o modernizaci Iránu pod vedením Chatámího neuspěla a Irán se výrazně nábožensky zradikalizoval. Po okupaci Iráku se stal regionální mocností s velkým vlivem. Šestistranné rozhovory se Severní Koreou utrpěly jaderným testem fiasko. Rozšiřuje se atmosféra konfrontace. Ve vyostřené situaci se musíme rozhodnout, jak dále postupovat. Jak se bude nyní chovat Česká republika? Má smysl dále posilovat syndrom obklíčené pevnosti? Má smysl budovat ochranné zdi jako včera byla Maginotova linie či dnes protiraketová obrana? Takové zdi byly v minulosti budovány mnohokrát, nakonec byly většinou rozvaleny a nebo v rozhodujících okamžicích ztratily význam.

Obávám se, že velké riziko podobného systému obrany je v tom, že může vytvářet falešný pocit bezpečí. Skutečné hrozby mohou přijít úplně odjinud, od nepřítele, který je dnes neviditelný. Možná se tak pouze připravujeme na včerejší války a zvyšujeme zbytečně napětí tam, kde máme povinnost hledat spolupráci. Dokonce možná zanášíme svár mezi své vlastní spojence, protože nabízíme v Evropě ochranu dalším zemím dříve než jsme se jich zeptali, jestli o takovou obranu stojí. Ke sporům také může vést různá míra ochrany jednotlivých zemí Aliance.

Nevěřím také tomu, že na hrozby v současném světě můžeme odpovídat bilaterálními smlouvami mezi jednotlivými státy. Navíc vztah mezi Českou republikou a Spojenými státy bude vždy vztah nerovný. Naše schopnost ovlivňovat a korigovat rozhodnutí našeho mocného spojence je a bude omezená. Jediný, kdo by mohl být v budoucnu Spojeným státům skutečným partnerem, je Evropská unie. To je cíl, kterému bychom měli napomáhat. Proto by měla být pro Českou republiku Společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie prvotním úkolem. Potřebujeme Evropu, která stojí na vlastních nohách. Spojené státy nemohou být na věky věků četníkem světa. Je nebezpečná naivita, pokud si někdo myslí, že to do budoucna bude může postačovat a fungovat. Neúspěchy, které máme v posledních letech, ukazují, že i Spojené státy samy jsou na řešení vážných problémů současného světa nedostatečně vybavené a slabé. Nebude postačovat ani žádná koalice ochotných. Stojíme před hrozbami, na které starými metodami nebudeme stačit. Odpověď musíme hledat společně. Naším úkolem je přenést debatu o protiraketové obraně na půdu Severoatlantické aliance. Měli bychom se zasadit o to, aby se toto téma stalo součástí agendy nejbližšího summitu v Rize. Je nutné, aby odborná debata byla o nejvíce veřejně přístupná. Otázka raketové obrany nemůže být jen českou otázkou.

Není nic velikášského, když řekneme, že otázka české bezpečnosti je otázkou světovou. Pokud nebude existovat spolehlivá bezpečnostní architektura ve světě, na které se bude podílet většina zemí, tak nás těžko může zachránit nějaká bilaterální smlouva. T.G. Masaryk měl pravdu, když napsal, že česká otázka nebude žádná, nebude-li zároveň otázkou světovou. Tak také otázka naší obrany proti raketám či dalším hrozbám nebude dobře zodpovězena, pokud nebude spojena s otázkou univerzálních pravidel a systému bezpečnosti platného v celém světě.

Euro, 16.10.2006

stínový ministr zahraničí ČSSD