„Jsem vyhnancem
vyhnancem nikoli jen z větrem ošlehaných vřesovišť,
kde se tyčí purpurové hřebeny,
nýbrž i z říše ducha, nebeské, bezpečné,
z cíle všech nadějí a vize nejlepšího.“
George Santayana

„Ztracená víra, hrozny z vinic neposbírá.“
Bratři Nedvědovi

A přece sbíral plnými hrstmi; to víno, co z nich lisoval, bylo nicméně sladkokyselé: „Moudrost přichází prostřednictvím ztráty iluzí.“ Přesto byl jeho pokoj vyzdoben svatými obrázky; měl zálibu obzvláště v šaktickém principu Bohorodičky. Těšil se však jimi asi tak, jako když se dnes dospělý muž namátkou vrátí k otrhaným kresleným seriálům z dětství: „To je ten náčelník Rychlých šípů, co v životě neřekl sprosté slovo. – Však si za to Mirka také všichni vážíme!“ I když už dávno ví, že na světě to holt chodí jinak, stejně se rád zase nechá unášet ušlechtilými příběhy o vítězství pravdy a spravedlnosti. I tento muž byl citlivým romantikem, avšak jeho filosofický názor byl jiný: „V přírodní filosofii jsem přesvědčeným materialistou – zjevně jediným žijícím.“ Autor tohoto zdánlivého protimluvu se jmenoval George Santayana (1863-1952).

Jak už jméno napovídá, pocházel z Pyrenejského poloostrova; narodil se s modrou krví v Madridu, avšak s rodinou se v devíti letech odstěhoval do Ameriky. Na Harvardu vystudoval a po velkou část života tam potom přednášel filosofii; zároveň coby subtilní solitér publikoval i éterickou, ve své době žádanou poezii. Miloval staré Řeky, zejména Aristotela a Demokrita, a jejich myšlení citlivě přesazoval do dnešního zmateného světa; jeho honbu za mamonem materiálního prospěchu nenáviděl, davové tuposti se stranil. Ideál metafyziky však nehledal – „dokonalost je sama o sobě tragédií, protože svět, v němž vzniká, je nedokonalost sama.“ Smíření s daností, vyrovnaná hlava v oblacích s nohama na zemi, to je George Santayana, filosof dnes už téměř zapomenutý. „Vzal jsem si příklad z přírody a přijal jsem jako pravidlo pro své nejvzdálenější spekulace animální víru, podle které žiji ze dne na den.“ Ač je také jeho nejvýznamnějším dílem pětisvazkový „Život rozumu“, vlastním mementem se mu stal pozdější spis „Skepticismus a animalismus“.

Člověk jako myslící zvíře – jak hanlivé! Santayana to ale tak pejorativně neviděl: „Duše je pouhou dokonalou a výkonnou organizací uvnitř zvířecí hmoty.“ Lidský tvor je podle něj biologický robot, vědomý otrok vlastních instinktů, okovy svého rozumu tím ještě spoutanější do sítě krátkozrakých úsudků, dalekosáhlých projekcí a krátkodechých potěšení. Animalista a skeptik Santayana nedává vlastnímu rodu více šancí, byť i má na druhé straně daleko k nějakému suchému empirismu či materialismu … jeho bohem byla příroda sama a život pak službou i darem v jejím žoldu: „Slovo příroda je dostatečně poetické. Naznačuje dostatečným způsobem tvořivou a řídící funkci, nekonečnou vitalitu a životaschopný řád světa, v němž žiji.“

„Proč lidské vědomí nakonec vždy bez výjimky rebeluje proti naturalismu a vrací se v té či oné formě ke kultu neviditelného?“ ptá se básník a podkopává tak mimoděk půdu pod nohama jiným filosofující poetům; „protože duše má náklonnost k věčnému a ideálnímu.“ Kdeže nějaká její nesmrtelnost – „věřím, že neexistuje nic nesmrtelného,“ a jinde zase: „fakt, že jsme se narodili, není příliš dobrým příslibem nesmrtelnosti.“ Namísto toho je tu reálná příroda, stejně krásná jako neúprosná, a člověk v ní jako živočišný druh; i něco tak poetického jako láska prý pouze v jejích službách „roztavuje duši zpět do neosobního slepého toku.“ A co víc: „Víra v nadpřirozeno je zoufalou snahou člověka, který je zcela na dně.“ Ano, when I find myself in times of trouble, Mother Mary comes to me …

Víra však pochází ze strachu (z okolí, nebo ještě víc sama ze sebe); je to onen „báječný omyl, který vyhovuje spíše impulzům duše.“ Příčinou (o)bludnosti teologie zůstává podle Santayany lpění na doslovnosti Písma – co synové Davidovi vyjadřovali v metaforách, v tom hledá moderní hledač přímé zjevení. Potom ale – dodejme v souladu se Santayanou - se mu k zamyšlení nabízí třeba i starozákonní kniha Kazatel (9.11): „A obrátiv se, spatřil jsem pod sluncem, že nezáleží běh na rychlých, ani boj na udatných, nýbrž ani živnost na moudrých, ani bohatství na opatrných, ani přízeň na umělých, ale podle času a příhody přihází se všechněm.“

„Co sa sereš,“ pravil u slivovice můj bodrý známý z Valašska na hlubokomyslné otázky metafyzické – „splníme si tu každý určitý úkol a zmizíme;“ jako by mu z duše mluvil i onen rouhavý Kazatel (3.22): „Protož spatřil jsem, že nic není lepšího, než veseliti se člověku v skutcích svých, poněvadž to jest podíl jeho. Nebo kdo jej k tomu přivede, aby poznati mohl to, což jest budoucího po něm?“ A jako by totéž chtěl svojí poetickou filosofií vyjádřit i Američan se srdcem Evropana, hloubavý introvert poučeného skepticismu George Santayana: „Potěšení z mechanismu, který může vytvořit tolik úžasných a krásných tvarů a může umožnit vznik tolika vzrušujících vášní, by mělo mít stejnou intelektuální kvalitu jako potěšení, které pociťuje návštěvník při příchodu do muzea přírodní historie.“ Od jeho smrti uplynulo právě v úterý 54 let.