Oprávněně byl zván apologetem monádologie (nauky o oduševnělých individualitách, jakýchsi nehmotných primárních částicích existence) u nás; podobně jako německý, o jeden a půl století starší otec této zvláštní filosofie neměl vůbec na růžích ustláno a jeho myšlenky došly uznání až dlouho po smrti. I on vynikal pronikavou genialitou, co vedle filosofie obsáhla i vědy matematické, takovou, že současníci nad jeho myšlenkami rozpačitě krčili rameny, pokud jim – což bylo zřídka – věnovali vůbec pozornost. A i on – stejně jako Newtonův poražený rival – zemřel zatrpklý: „Zdá se, že jsem se postupně zprotivil všem lidem; je čas, abych šel.“ Oním posmrtným hrdinou vědy byl český filosof a matematik Bernard Bolzano (1781-1848).

Narodil se v roce, kdy guru novodobé filosofie Kant vydal právě své historicky přelomové dílo, Kritiku čistého rozumu, a je to pro jeho osud víc než neblaze symbolické – s dědictvím německé filosofie bylo mu po celý život dáno bojovat a ten zápas nemohl vyhrát. Jak už jméno napovídá, jeho otec byl Ital usazený v Praze, kde si vzal – Němku; po mamince převzal nejen mateřštinu, ale i subtilní duši. Z kosmopolitního manželství vzešlo dvanáct dětí, deset z nich však zemřelo. „Byl jsem čtvrtým dítětem své matky a okolnost, že v době tohoto těhotenství vytrpěla několik velmi tvrdých ran osudu, posléze v jednom týdnu ztratila dvě děti, je asi hlavním důvodem, že jsem byl od nejranějšího dětství velice neduživý, vznětlivý a citlivý.“ Bernard vyrůstal v oduševnělém prostředí, kde otec byl chytrý obchodník, ale ne vydřiduch, jeho výrazně mladší manželka pak, vychovaná v klášteře, ztělesňovala skromnou ušlechtilost, již předala i synovi, pohříchu společně s chatrným zdravím.

Po patnáctém roce se přes Wolffovy spisy seznámil s učením svého celoživotního filosofického vzoru Leibnize (byť opravdového „svého koně“ nikdy ve filosofii neměl), hluboce se ponořil i do matematiky, fyziky, chemie a astronomie. Nemálo se věnoval i tehdy tak módnímu Kantovi, jehož subjektivní idealismus mu však zůstal cizí. Otec z něj chtěl mít obchodníka, synek byl ale intelektuál – lavíroval mezi protikladnými cestami matematika a teologa, nakonec se rozhodl pro druhé, podvědomě chtěje tím udělat radost milované, tolik zbožné mamince. O katolickém učení měl ovšem své pochybnosti; poctivá duše nadaného mladíka našla si v něm však posléze odůvodnění pro nejvyšší mravní princip, konečný důvod, a tento nastoupil tedy na dráhu kněžskou: „Nyní se mi totiž najednou stalo nepochybným, že v náboženství, zejména v božím zjevení, nejde vůbec o to, jaká je věc sama o sobě, ale naopak jen o to, jaká představa o ní nás nejvíce povznáší.“

Bylo mu pouhých 23 let, když se coby novopečený doktor filosofie stává na pražské univerzitě profesorem náboženství. Jeho přednášky a kázání byly od začátku nejen hojně žádány a navštěvovány, zejména mládeží, ale pro zavedené pořádky i pobuřující – relativně (z dnešního pohledu) demokraticky smýšlející myslitel, co vedle pastorální činnosti publikoval i práce matematické, měl neortodoxní názory na společnost i církev; zlořády prohnilých institucí, kázání vody od vína, dočkaly se od něj přímé kritiky, což nemohlo nemít své tvrdé následky: je vůbec s podivem, že tak dlouho ho nechali veřejně působit - před svojí čtyřicítkou byl však definitivně suspendován. „Nejvyšší purkrabí mi podal dekret a přikázal, abych jej v jeho přítomnosti nahlas přečetl. Učinil jsem tak pevným hlasem, a když jsem přečetl slova „poněvadž hrubě porušil povinnosti kněze, učitele náboženství a mládeže a dobrého státního občana“, podíval jsem se nejvyššímu purkrabímu nenuceně a vesele do tváře se slovy: „Takového obvinění mě zprošťuje moje svědomí“, a četl jsem pak klidně dál.“ Po mnoha ještě dalších peripetiích dobový disident odchází na statek svých přátel, kde teprve skrze jeho pero začíná vznikat duchovní dědictví, které jej učinilo nesmrtelným a zachovalo jej i pro dnešek.

Jako tento filosof sám, i jeho dílo má tvář dvojí: etickou a exaktní. Začněme tou první. Už když pro klid svého svědomí vlastním studiem náboženství Bernard zkoumal, nemýlí-li se ve své intuici o tom, že je to spíš jen sbírka zbožných lidských přání nežli nějaké hodnověrné vyjevení boží vůle, tíhnul přitom k humánnímu poslání, v němž cíl tohoto svého snažení od začátku spatřoval. Dobře viděl tu na jedné straně drsnou bídu prostého lidského údělu, to na straně druhé pokrytectví lidských institucí, církevní nevyjímaje už vůbec. Žil v době metternichovské diktatury, nespokojeného kvasu na příští společenské reformy, a měl svoji vizi, na níž lpěl: „Ať jsi tedy kdokoli,“ varuje čtenáře hned v úvodu svého (dnes již) slavného opusu O nejlepším státě, „kdo uvidíš tyto listy, věz, že jejich autor bude od tebe žádat počet, jak jsi s nimi naložil, až s tebou bude stát před soudnou stolicí boží.“ Sám dílo po dlouhá léta doplňoval a přepracovával, sám se ho bál, nakonec spatřilo světlo veřejného světa paradoxně až téměř století po jeho smrti – v šuplíku tedy leželo přes všechny ty bouřlivé doby, kdy snad mohlo v praxi k něčemu být, a zůstalo dokumentem o jedné vizi jedné ideální společnosti (kolikáté už?), jaká se dnešnímu čtenáři jeví být (pokolikáté už?) totalitou jak řemen – anebo ne …?

Bolzano vyčerpávajícím způsobem vylíčil všechny stránky života jedince i státu, v nichž jako by se Platónovy kolektivistické vize hrozivě setkaly se středověkem; ustanovuje kupříkladu takovouto hierarchii trestů provinilých: zbavení úřadu, peněžní pokuta, vězení, tělesné tresty, zahanbení před veřejností, trest smrti. „Doživotní trest však nebude ukládán vůbec, alespoň ne formálně, nýbrž rozsudek bude znít nanejvýš tak, že se od trestu neupustí, dokud trestanec přesvědčivě nedokáže své polepšení, což se ovšem, bohužel, u mnohého nestane ani do smrti.“ O té je koneckonců i závěrečná kapitola, která – jak jinak – začíná otázkami závěti: právo dědické se nepřiznává a bedlivě je dbáno na to, jak to udělat, aby se snad toto nesobecké pravidlo neobcházelo: „Bude téměř nemožné, aby někdo po delší dobu bez prozrazení podržel majetek, jehož se zmocní neprávem.“ Další úkon, který na nebohého zesnulého čeká, je jeho veřejný soud: obec se k němu vyjádří, jsou vzpomínány jeho skutky a názory; je-li shledáno, že si to nezaslouží, nesmí mít „čestný pohřeb“. Zasloužilí by naopak měli mít náhrobní kámen, ti nejlepší dokonce pomník.

Avšak Bernard Bolzano, to je především český Leibniz – logik a matematik, co z Aristotelova odkazu udělal hračku pro děti a obě spřízněné vědy povýšil do meta- fáze, kdy laik ztrácí půdu pod nohama a odborník uznale smeká. Podstatou logického myšlení je vlastně „vyplývání“ – to, že ze vztahu A a B vyplývá C, je smysluplná dedukce, podstata logického soudu, asi jako když z dráhy a času samo sebou vyplývá rychlost: jeden člen je definován ostatními dvěma, zrovna tak z A–C vyplývá B a z B-C vyplývá A: sylogismus, soustava tří výroků, které vlastně už mlčky předpokládají to, co mají dokázat – bludný kruh logiky; na tom také Aristoteles skončil. Bolzano pochopil, že se starými pojmy se už nikdo dál nedostane, ale jelikož byl nejen matematikem, nýbrž i filosofem, jeho sémantika byla příliš intuitivní na to, aby ve své době obstála. A tak to vlastně s Bolzanovou exaktní částí díla dopadlo jako s tou první – byla objevena, až už byl svět zase někde jinde. Jeho Vědosloví v zásadě prý praví, že při definici funkce jsou rozhodující pojmy závislosti a proměnnosti. Osobně se rád přiznávám, že tomu rozumím asi jako major Terazky Otázkám leninismu. Nejen Husserl však si tohoto díla cenil nadevše, a tak je Bolzano vlastně i praotcem fenomenologie …

Bolzanův světový názor z tohoto materiálního světa fenoménů plně vycházel, a tak zásadně odmítal dobové agnosticistické dogma Kantovo, že je ten svět vlastně nepoznatelný a ta troška nějakého relativního, komparativního poznání, se nachází v subjektu s jeho názorem času; vytýkal Kantovi, že aby bylo apriori času možno vůbec ustanovit, musí se nejprve mlčky předpokládat zkušenost a nutnost. Čas i prostor jsou mu naopak pouhým vztahem, který předpokládá změny (stejně jako Leibnizovi). Myslel-li si Kant, že i syntetické věty matematiky vycházejí z axiomu času (jako z něho vychází všeobecně akceptovaná představa o pozorování „hleděním“), pak na takový základní předpoklad euklidovské geometrie pohlížel Bolzano se vskutku „apriorní“ nedůvěrou.

Jestliže klasik z Královce dovedl do důsledků Descartovo „myslím, tedy jsem“, klasik z Prahy už tedy namísto „jsem“ raději předpokládá obecnější „je“, které namísto „o sobě“ existuje jen v logické větě, ať už pravdivé či nepravdivé. Svět „je“ sestává mu přitom z monád, prvotních jednotek, jak si to představoval i učitel: „V mých očích je boží stvoření souhrn bytostí, který nemá hranic, a to jak v prostoru, tak v čase. Nekonečná množina bytostí se rozprostírá nejen nikde neomezeným a všude vyplněným prostorem, nýbrž dokonce i každou konečnou část tohoto prostoru vyplňuje nekonečná množina bytostí; a všechny tyto bytosti jsou něco živého, poněvadž živá je každá jejich jednotlivá jednoduchá částečka, jsou to substance, které jsou nadány určitým stupněm představivosti a vnímavosti a které jsou v nějaké době přístupné požitku blaženosti a skutečně ji také zakoušejí.“

Zdejší obhájce monádologie Bernard Bolzano, jemuž se nakonec dostalo nejenom kosmopolitního původu, ale i uznání, vpravdě jeden ze skutečných Světových Čechů, se ve svých pamětech, věnovaných oddané přítelkyni Anně Hoffmannové, za vlastním pohnutým životem kriticky ohlédl: „Nechť však mi připisují ješitnost a ještě tolik jiných chyb, za kolik se jich kdo může zaručit, je přece jen jedna vlastnost, kterou by mi měli přiznat a po jejímž uznání netoužím z pouhé ješitnosti, ta totiž, že jsem to dobře myslel se svými bližními a že mé hlavní úsilí od časného mládí až dodnes směřovalo jen k tomu, abych pomáhal blahu lidstva.“