25.4.2024 | Svátek má Marek


OSOBNOST: Filosof činu

3.11.2006

„V člověku je lepší život, než pochází z člověka samého, a člověk není schopen si jej zachovat; musí v něm přebývat něco božského.“
Aristoteles

Maurice Blondel Právě včera tomu bylo 145 let, co se narodil Maurice Blondel (1861-1949), „filosof činu“, méně známý francouzský katolický myslitel, apologet myšlenky věčného v konkrétním: „Pravé nekonečno se nalézá spíše v životě než v poznání; není ve faktech, ani v citech, ani v ideách, nýbrž v konání.“ Papež Jan Pavel II. uznal nakonec jeho dílo jako autentickou křesťanskou filosofii a udělil mu tak posmrtné zadostiučinění, v něž tolik věřil; za jeho života se toto učení mnohým teologům zdálo být nicméně příliš modernistické. Na druhé straně byl tento silně věřící muž v dobové atmosféře ateistického racionalismu nepochopen, opovrhován a přehlížen. Konečně, nijak jednoduché myšlenkové konstrukce, zamlžené občas navíc svébytným básnickým jazykem autorovým, stěží nacházely porozumění mezi čtenáři. Co nám z něj zbylo dnes?

Coby čerstvý třicátník napsal své nejen nejrozsáhlejší, ale i stěžejní životní dílo – Čin, jež pak po celý zbytek života glosoval a za jehož uznání (povětšinou marně) bojoval. Spíše než učení křesťanských myslitelů jako by v něm na tomtéž podhoubí rezonoval vliv Bergsonova „životního elánu“, průběžného tvoření, ale jako by tu jaksi byl předznamenán i pozdější Heidegger se svým „bytím pobytu k smrti“: neuzavřenost vlastního údělu, trvalý přesah sebe sama, podvědomé tíhnutí k čemusi – nevíme čemu: „Neproniknutelné zůstává zrození toho, co je nejobdivuhodnější a nejméně obdivované: vnitřní světlo.“ Každá naše nedostatečnost se už touto svojí pochybeností automaticky odvolává na potenciální dostatečnost: sám sobě cizincem jsa, jedinec cítí cosi jako vnitřní, metafyzické, nutkavé puzení, a zároveň tím i zázemí: „Říká se, že člověk žije pouze z naděje; pracuje pouze kvůli něčemu lepšímu. Ať to jasně chápeme nebo ne, náležíme světu vyššímu, než jsou pouze smyslové jevy a věda faktů; nic vnějšího nás neurčuje, a toužíme-li po něčem mimo nás, je to zase tím, že hledáme sami sebe.“

Nezáleží přitom ani tak na tom, co chceme, jako spíš že chceme: „člověk do svých skutků – třebas o tom ví jen nejasně – vždy vkládá ráz transcendence.“ Je jeho velikým úkolem učinit ze svého života cosi smysluplného, aktivně naplnit čas tvůrčím obsahem, neboť na samotném dně jeho vědomí spočívá „já“, které už mu nepatří, jež ale na jeho činy mlčky čeká. Nelze je zahlédnout, pochopit ani ovládnout, nelze mu však ani uniknout: „Nic z toho, co poznáváme, vlastníme a konáme, samo o sobě nestačí, ale ani neupadá zpět do nicoty. Je nemožné se u toho natrvalo zdržet, je nemožné na to rezignovat.“ Životem zklamaný jedinec touží třeba ukrýt se do nicoty, oddat se pasivní nečinnosti, ale i ta je činem – nikdo neuteče sám před sebou, před tím, co je v něm: „A když nám bolestné rozpory berou z rukou to, o čem jsme se domnívali, že to vlastníme, berou nám snad spolu s potravou i hlad?“ Člověk nese si s sebou na své pouti víc, než může použít, neboť svým volním chování přesahuje pomíjivý svět jevů. Je mu přitom potřeba opatrnosti a pokory …

„Skutky jsou jako kameny neznámé stavby, kde je lépe být pokorným podavačem než být povýšen na místo architekta; neboť plán celku nám uniká a nejobyčejnější denní zkušenost zůstává pro náš rozum tajemstvím.“

Snad nejiluzornější bláhovostí by bylo pokoušet se toto tajemství proniknout rozumem s pomocí metafyziky, vědy o tom, „co stojí za tím“ – Blondel přirovnává takovéto filosofy k modloslužebníkům, samozvaným kouzelníkům, pseudoučencům, co důvěřivé posluchače pokrytecky udržují v napětí složitými intelektuálními konstrukcemi a houštinou neproniknutelných pojmů - byť i jeho učení je na druhé straně někdy těžko stravitelné a občas v něm něco metafyzického prosvitne také, například Leibnizovy monády: „Božské je více než všeobecné, je v každém bodě zcela zvlášť a celé v každém jednotlivém.“ A nejen metafyzici, i vědci, evolucionisti, socialisti, všichni ti schopní koncepční konstruktéři a sociální inženýři, jeden jak druhý se pasují podle Blondela do role kněze – hlasatele konečných, věčných pravd o kosmických zákonech, domněle definitivních. Nevěřících jako takových vlastně ani není - modlou každého je „předstírané přesvědčení, že nemá žádnou modlu a že žije z jasných idejí a racionálních praktik; raduje se z myšlenky, že nahradil stará dogmata. To však je také víra, a jak lehkomyslná a nesmiřitelná!“

Namísto toho nabízí Maurice Blondel – víru; prý tu opravdovou, původní, ryzí: křesťanskou. Jako i u něj samotného, má filosofie k této definitivě vést, nikoli však už ji potom řešit. Samo řešení je v odevzdání se věčnosti: „Věčnost je celá v každém okamžiku. Stejně jako má náš úmysl dosah univerzální, má také ambici nadčasovou. Žít, jako bychom nemuseli zemřít; milovat čas, jako by byl věčností.“ Sebebezvýznamnější lidský čin je nesmazatelným otiskem do nehybné platformy věčnosti – „každý skutek je jako závěť“; kdo si toto neuvědomuje, kdo jedná ve službách svých momentálních zájmů a potřeb, rouhavě prý zneužívá boží dar šance na trvalé štěstí – „tím, že člověk užívá nedostačujících dober, jako by byly dostačující, nekonečně se zadlužuje.“

Nikdo tu vlastně není sám pro sebe; jeho existence pramení v tom, co je v něm - to je smysl jeho pozemské existence. V každé lidské ideji je obsažen všeobecný, transcendentální princip, který takto dochází své konkrétní manifestace. Jednat znamená s důvěrou se svěřit vesmíru. Avšak: málokdo asi kdy potkal nějakého věřícího, který by se nemodlil za štěstí své a svých blízkých tady a teď – kdo se skutečně obětuje jen pro věčnost, byť v ni třeba i jinak upřímně věří? Blondel si toto uvědomoval: „Nikdo ať se nekonejší nadějí, že světový automat vrátí právě tolik, kolik jste do něho vložili. Nezištnosti neodpovídá dobrotivá příroda, která by se obtěžovala našimi zájmy. Jaký nesmysl je přece tak zvaná imanentní spravedlnost.“

Tedy, náhoda vládne fyzikálním světem a nelze ji obejít; do nutného, konečného vyrovnání se však kontingence sbíhá v nekonečnu – smířením ve věčnosti, na konci časů. Jaký pak div, že tradiční (čti: fyzické a metafyzické) pojetí času Blondel zcela odmítá: „Konání nespadá pod zákon časovosti. Jestliže spekulativní kritika zničila objektivní platnost času nebo prostoru, pak mravní smysl a kritika života má odedávna skutečně svou transcendentální estetiku. Ty závěry, k nimž racionální analýza dospívá pracně, nalézá přímé svědomí jediným vzmachem. Člověk vědomý si povinnosti je osvobozen od šalby smyslů a iluze času. A naopak: odkládá-li člověk své obrácení, nedává tím najevo, že to, co chce nyní, by chtěl věčně?“ Čas tedy zůstává Blondelovi pojmem vulgárním: „Bytí ve svém plném významu uniká časovosti a zničení.“ Na druhé straně ale jeho výrok „nejsme v prostoru a čase, nýbrž prostor a čas jsou v nás“ jako by z pera pramalého jeho oblíbence Kanta vypadl …

Maurice Blondel vyrostl v křesťanské výchově a té zůstal po celý život věrný; osobu Krista jako nezbytného zprostředkovatele spásy vyzdvihuje, ale nevnucuje: „Máme-li uzavřít skutečné společenství a spolupráci s bohem, kdo by se mohl domýšlet, že se mu to podaří, aniž by uznal, že bůh zůstává svrchovaným pánem svého daru a svého působení? To je nutné doznání, které však zůstává neúčinné, nebude-li člověk zároveň vzývat neznámého prostředníka nebo zůstane uzavřený zjevenému Spasiteli.“

Nemusíme s Blondelem ve všem souhlasit, ale za přečtení stojí; kdo se ke stejné víře hlásí, neměl by si jeho dílko (v češtině je k dispozici jen v útlém, zkráceném svazku) nechat ujít; přinejmenším zajímavé zůstává jistě pro každého - „Mým údělem je, abych byl, aniž jsem – a přece jsem nucen chtít, abych se stal tím, čeho nemohu dosáhnout ani vlastnit svými silami. Jaké nesouladné požadavky! Tím, že toužím být nekonečně, pociťuji svou bezmocnost; nestvořil jsem se sám, nemohu, co chci, jsem nucen stále se přesahovat – a v témže okamžiku mohu uznat tuto svou prazákladní slabost jen tak, že už předvídám prostředek, jak jí uniknout: uznáním jiného bytí ve mně, výměnou mého chtění za jiné chtění.“