V úterý uplynulo 41 let od úmrtí německého filosofa Martina Bubera (1878-1965); jak sám vděčně přiznává, tento výrok svého předchůdce četl víc než pozorně: „Pro mne samotného byl už v mládí podnětem rozhodujícím.“ S obdivem Feuerbachovi děkuje za „koperníkovský čin“, přesměrování celé příští filosofie do vod nekarteziánských.

Nejen nad Feuerbachem však ve svém mládí Buber intenzivně přemýšlel; i dnes v nejedné hlavě adolescentově jistě někdy bují podivné myšlenky – než jsou nahrazeny těmi praktičtějšími – o fenoménech prostoru a času, jež jiného významu než prostého ukojení z abstraktní spekulace nemají: jak si představit prostor bez hranic? Lidské myšlení věcí bez konců nezná, nekonečno se pochopení brání. A zrovna tak s časem: co bylo před Velkým třeskem, Stvořením? Bezdějový čas v prázdné, nekonečné tmě prostorovosti? Co jiného, praví selský rozum – a přece opak je pravdou, nikde jinde než v lidské hlavě se prostor a čas nenacházejí, ač si svět bez nich ona představit nedokáže - představy samy naopak z časoprostorového apriori vycházejí. Mladý Buber však, než se toto dozvěděl od Kanta, málem z takových hlavolamů zešílel; klasik mu však otevřel cestu: „Tehdy jsem začal tušit, že existuje věčné, které je něčím zcela jiným než nekonečné, stejně tak jako je něčím zcela jiným než konečné, a že přesto mezi mnou, člověkem, a věčným může existovat spojení.“

Ono spojení se mu uskutečňuje právě skrze vztah Já – Ty, jenž je takříkajíc Buberovou ochrannou známkou. Jedná se o svébytné pojetí světa a jeho uchopitele, myslícího člověka, monády, subjektu, jenž je vlastně člověkem jako takovým (jak zdůrazňoval Buberův předchůdce v úvodním citátu) jen v rámci celku lidstva. Proč ale vůbec předělávat svět vědy, už tak pěkně uspořádaný do karteziánských relací „subjekt – objekt“, „pozorovatel – pozorované“, na jakési neúhledné, snad dokonce nelogické, jakoby zúžené „Já – Ty“? Má to své opodstatnění: karteziánství ve své všezahrnoucnosti je pohříchu příliš obecné na to, aby postihlo nuanci mezi „já – ty“ a „já – ono“. Zdají se být z jeho hlediska tímtéž: vnějším objektem, postaveným proti vnitřnímu subjektu, jenž je pozoruje, vnímá a myslí. Když se subjekt pomyslně zakotví do karteziánské mřížky času a prostoru, lze k němu smysluplně matematicky vztáhnout jakýkoli objekt. V takovémto Descartově pojetí jsou rovnocennými objekty druhá osoba stejně jako třeba i stůl.

Přesto je však vztah „já“ k tomu a onomu kvalitativně zásadně rozdílný: zatímco se stolem si o ničem popovídat nelze, nedá se od něj nic nového očekávat, je takříkajíc zcela pasivní, druhé „já“ je nám jiným, rovnocenným subjektem, jenž svět vnímá stejně, spoluutváří jej a je jakýmsi opěrným bodem, s nímž svůj vztah k „ono“ konzultuji, u něhož si ho ověřuji, s nímž o ně bojuji – „ty“ mi „ono“ potvrzuje. „Ty“ je kvalitativně výš než „ono“ – je prvotním předpokladem „já“. „Ono“ je objekt, s nímž máme karteziánský vztah „subjekt – objekt“, avšak „ty“ objekt není, nýbrž je bytostným předmětem naší subjektivity samé; „já – ty“ je předpokladem „já – ono“: „Není tomu vůbec tak, že by dítě nejdřív vnímalo nějaký předmět a teprve pak k němu vstupovalo ve vztah. Tím prvním je snaha navázat vztah – rozevřená dlaň, v níž se má usadit protějšek; tím druhým pak vztah k tomuto protějšku, bezeslovný předchůdce oslovení „ty“; (…). Na počátku je vztah: jakožto kategorie podstatného bytí, jakožto připravená uchopovací forma a duševní model; je to apriorita vztahu, je to vrozené Ty.“

Filosofie dialogu nehledá nějaké věčné, absolutní pravdy, ale alespoň ty relativní, jež jsou pravdě nejpodobnější, dané vztahem k druhému člověku – existence je dialog. Hned ve druhém odstavci svého stěžejního díla „Já a ty“ Buber uvádí: „Základní slova neoznačují věci, nýbrž poměry. Základní slova nevypovídají o něčem, co existuje mimo ně: teprve jejich vyslovení zakládá bytí toho, co vyjadřují. Základní slova říkáme svou bytostí. Říkáme-li „ty“, vyslovujeme i já slovní dvojice Já – Ty. Říkáme-li „ono“, vyslovujeme i já slovní dvojice Já – Ono. Základní slovo Já – Ty lze říkat jen celou bytostí. Základní slovo Já – Ono nelze nikdy říkat celou bytostí.“

Martin Buber nejprve proslul coby vydavatel a vykladač chasidských spisů, starého mystického židovského učení. Byl odborníkem na kabalu, knihy také překládal a redigoval, včetně bible. Přednášel na univerzitě, psal, publikoval. Z německé vlasti emigroval do Jeruzaléma za vteřinu dvanáct v roce 1938, v zaslíbené zemi vědecky působil pak až do konce života. Hluboká víra rezonuje jeho celoživotní prací; našla vyjádření i v nejzazší hlubině Ty, analogické s věčností, s tím, co nazýváme bohem: „Svět slova Ono je souvislý v prostoru a čase. Svět slova Ty nemá souvislosti ani v prostoru ani v čase. Má svou minulost ve Středu, v němž se protínají prodloužené linie vztahů: ve věčném Ty.“ A jinde píše: „Vědomý život znamená, že kosmické bytí se vrací k duchu v podobě lidského dění. Duch se objevuje v čase jako výtvor, ano, jako vedlejší výtvor přírody, a přece je to právě on, který ji bezčasově objímá.“

Sama se tu připomíná myšlenka „věčného Teď“, od Platóna až po Schopenhauera: Buber namísto toho nabízí „věčné Ty“, jemuž však (jak také jinak) rovněž vyhrazuje permanentní, latentní přítomnost: „Přítomnost – a tou není míněn bod, kterým v myšlenkách vždy označujeme jen závěrečnou vteřinu „proběhlého času“, jen zdání zachyceného ukončení, nýbrž skutečná a naplněná přítomnost – existuje jenom potud, pokud existuje setkání a vztah. Přítomnost povstává jen proto, že se zpřítomňuje „Ty“. Já základního slova „Já – Ono“, tedy já, jehož protějškem není „ty“, nýbrž které je obklopeno množstvím „obsahů“, má jen minulost, nikoli přítomnost. Jinými slovy: pokud se člověk spokojuje věcmi, které zakouší a užívá, žije v minulosti a jeho okamžik je bez přítomnostního obsahu. Nemá nic než předměty. Předměty však patří tomu, co už bylo. Přítomnost není prchavá a pomíjivá, nýbrž ustavičně přítomná a trvalá. Předmět není trvání, nýbrž zastavení, ustání a ztuhnutí – jasná vymezenost, která vylučuje vztah a zpřítomnění. Skutečné jsoucnosti jsou prožívány v přítomnosti, předměty v minulosti.“

Buberovo „věčné Ty“ je tedy vztahem, nikoli předmětem, natož pak osobou: „A přece činíme z věčného Ty znovu a znovu Ono, Něco – činíme z Boha věc.“ Vedle křesťanského Ono a klímovského Já vytvořil tento filosof vlastně do třetice velikých systémů svoje originální, buberovské Ty; to zcela rezonuje s vírou, ne jenom židovskou, což je geniální – protože zase zcela nový - vrchol, ale zároveň i, domnívám se, nejvratší bod Buberovy filosofie. Neboť víra nemá ve filosofii co dělat - praktikuje se srdcem, je iracionální, neumožňuje tvůrčí spekulaci. Nemusí být člověk zrovna materialistou, ba ani deistou aby neuvážil, není-li takový nejvyšší dialog tímtéž co klímovký schizofrenní monolog – jak si jednou povzdechl Exupéry: „(…) znamení bych mohl dostat jen od někoho sobě rovného, tedy zase jen od sebe sama. A byl by to zase jen odlesk mé vlastní touhy. A potkal bych zase jen svou vlastní samotu.“ Přesto však Marek Eben zpívá, že „jeden jak druhý, toužíme po signálu“…

A tak Martina Bubera vnímám raději jako pronikavého myslitele, co ve filosofii aktuálně vyjádřil onu neúprosnou perverzi XX. století, plnou krychlí a bezduchosti, jak se to v malířství zlověstně povedlo i Picassovi: „Otázka po bytnosti člověka stojí před námi ve vší své velikosti a děsivosti jako nikdy předtím, a už ne ve filosofickém hávu, nýbrž v nahotě existence. Žádná dialektická záruka nechrání člověka před pádem; je na něm samotném zvednout nohu a udělat krok, který ho vzdálí od propasti. Sílu k tomuto kroku nezíská z jistoty o budoucnosti, nýbrž jedině z oněch hlubin nejistoty, v nichž člověk zastíněný zoufalstvím odpovídá svým rozhodnutím na otázku po bytnosti člověka.“