Po Descartovi s jeho dualismem duše a těla a s tolik populárním představováním si všeho jako „poměry přímek“ zůstalo tu z odkazu XVII. století „matematické“ filosofování, metoda, jež ve své době měla být znakem fundovanosti; jedním z jeho produktů byl i onen strojový naturalista La Mettrie. Filosofové upřednostňovali tu ducha, tu tělo, a snažili se být přesní a názorní jak geometrické poučky, v nichž si mnozí i libovali. Tímto přísně logickým, ale suchým a pramálo čtivým stylem psal i Baruch Spinoza (1632-1677), filosof za života málo doceněný, dodnes inspirující a … těžko uchopitelný.

Spinoza Descartův dualismus odhalil v celé jeho nahotě lidského nazírání, které se ve svém subjektu považuje za myšlení samo a vymezuje se tak pasivnímu objektu; nijak sám nesdílel skrytou pýchu metafyziky nad prokonstruovaným mostem mezi jevem a podstatou, jímž doufala překlenout celou tu propast otázek, co si jimi filosofové (marně) lámali hlavy po tisíciletí. Prohlásil, že myslící duch na jedné straně a rozlehlá matérie na té druhé jsou jen pouhými dvěma z nekonečného počtu atributů jedné a téže substance, nepodmíněnosti - boha. „Lidská mysl je část nekonečného rozumu Boha.“ Tato univerzální substance se objektivizuje v konkrétních, proměnlivých jevech světa (dnes by se řeklo fenoménech), sama neměnná. „Bůh je příčinou nejen vzniku věcí, jak se říká, ale i jejich bytí.“ Spinoza je ale těžko čitelný, zařaditelný i srozumitelný a jeho důvody, proč v takový přirozeně-metafyzický svět věřil a také podle toho důsledně (=čistě) žil, prozrazují nakonec ducha přespříliš geniálního na to, aby (nejen) za svého života došel skutečného, širšího uznání …

Právě dnes je tomu 374 let, co se Baruch narodil v Holandsku v rodině zámožného obchodníka, jehož židovská rodina sem z náboženských důvodů uprchla z Pyrenejského poloostrova; pronásledovaná minorita hleděla být v nové vlasti s křesťanskou majoritou zadobře, a tak studiem ovládl jak talmud, tak i bibli, Kabalu i Desatero. Vedle toho se ale vzdělával i ve filosofii, od řecké po Descarta i tu soudobou židovskou. Svéhlavý mladík si však svými hlasitými, neortodoxními názory vysloužil už ve čtyřiadvaceti veřejné vyobcování ze své komunity, což v tomto případě znamenalo – do osamění v opovržení a nezájmu. Jako by tím teprve získal klid pro vlastní soustředěnou práci, aktivně psal, studoval a komunikoval přímo i korespondenčně s mnoha velkými duchy své doby. Obživu si opatřoval nejprve krátce učitelstvím, posléze pak až do konce života obyčejným řemeslem, broušením optických čoček. Vytvořil přitom během let řadu děl, z nichž za jeho života vyšla jen dvě a vedle obdivu mu přinesla i nemálo nepřátel.

Spinozoismus – to je nepřeberno aspektů; jeho jméno vyvolávali jak materialisti, tak idealisti, levičáci i novodobí realisté. Podobné myšlenky se vyskytují i v esoterické literatuře. Učil, že bůh nemá trpné stavy, a tak kdo ho miluje, nemůže doufat, že by jeho láska byla opětována. Že vůle a rozum jsou jedno a totéž, ale že bůh je postrádá a zároveň, že svobodná lidská vůle je asi natolik nezávislá jako letící kámen, který si myslí, že svůj pohyb sám řídí. Že myšlenky jsou mody, které vymezeným způsobem vyjadřují přirozenost boha. A také, že lidský duch „se nepřemáhá zbraněmi, ale láskou a ušlechtilostí“. Varoval před abstrakty a univerzáliemi ve filosofii, a apeloval, „abychom vždy odvozovali všechny naše ideje od fyzických věcí neboli od reálných jsoucen.“ Kriticky zkoumal bibli a vzbudil tím všeobecné zděšení. Byl racionalistou – věřil v moc rozumu, avšak jeho tři stupně poznání, smyslové, rozumové a intuitivní, ukazují, kam ho věřící srdce táhlo. V porozumění světu, jeho nutnostem, spatřoval cestu ke konečné lidské svobodě – prostřednictvím vědomého ovládnutí svých afektů a vášní. Mluvil jako materialista, psal jako matematik, myslel v nekonečnu …

„Měříme-li nekonečnou kvantitu jednotkami velikosti jedné stopy, bude se její rozměr skládat z nekonečného počtu takovýchto jednotek, právě tak, jako kdyby se měřilo jednotkami velikosti jednoho palce. Potom však bude jedno nekonečné číslo dvanáctkrát větší než druhé nekonečné číslo.“ Ve XX. století se tomuto též říkalo „paradox Hilbertova hotelu“. Nabízí i další záhadu, prostý geometrický příklad: „Mysleme si dvě přímky, například AB a AC, které vycházejí z jednoho bodu nějaké nekoneční kvantity, které budeme donekonečna prodlužovat; potom se bude zpočátku určitá a vymezená vzdálenost bodů B a C postupně zvětšovat, až se nakonec z konečné vzdálenosti stane vzdálenost nekonečná.“

Spinoza však, to je především jeho Etika: definice, axiomy, tvrzení, důkazy, důsledky a postuláty; zajímavější než číst toto dílo po pořádku je číst ho na přeskáčku, jak encyklopedii – stačí si vybrat nějaké tvrzení (nejlépe z poslední čtvrtiny knihy) a nechat se už jen vést houštinou odkazů ke spodnějším stavebním kamenům propracované (a věru dlouhými léty propracovávané) konstrukce: tak Spinoza kupříkladu tvrdí, že „vše, co mysl chápe jako věčné, nechápe na základě toho, že postihuje skutečnou danou existenci těla, ale na základě toho, že postihuje esenci těla jako věčnou.“ V důkazu pak uvádí: „Pokud mysl postihuje danou existenci svého těla, potud postihuje trvání, které je možné vymezit časem, a jen potud má moc postihovat věci ve vztahu k času (podle tvrzení 21 této části a podle tvrzení 26, části II).“ Tvrzení 26/II.: „Lidská mysl postihuje nějaké vnější těleso jako skutečně existující jenom prostřednictvím idejí stavů svého těla.“ Tvrzení 21 - „Mysl si může představit a vzpomínat si na minulé věci, jen pokud má tělo.“

O sto let později by se Spinozova Etika jmenovala třeba Kritika či Estetika, avšak navzdory náročnosti jistě by z ní zase prosvítala stará myšlenka pokorné sebekázně, praktická etika jednoho života. Se svými čtenáři se už dříve podělil o tři svá základní pravidla žití: hovořit tak, aby to obyčejní lidé pochopili – „tímto způsobem budou lidé nastavovat uši přátelské ke slyšení pravdy.“ Požitků užívat jen tolik, kolik dostačuje k udržení zdraví. Usilovat jen o tolik majetku, „kolik dostačuje k uchování života a zdraví a napodobení občanských obyčejů, které neodporují našemu cíli.“ Spinoza smířil, co Descartes rozhádal: duši s tělem.

„Na krchově před kostelem,
hádala se duše s tělem:
Tělo, tělo, cos dělalo,
žes o duši nic nedbalo?“
(Karel Jaromír Erben – Duše a tělo)

„Aby byl člověk filosofem, musí být nejdříve spinozistou,“ pravil o něm Hegel. Vážil si ho Goethe, jeho filosofie byla přirovnávána k té Buddhově, ale i k řecké stoické. „Naše mysl, pokud je schopna chápat, je věčným modem myšlení, který je určován modem dalším a ten zase dalším až do nekonečna. Takto je v čase vytvářen věčný a nekonečný boží intelekt.“ Svoboda člověka spočívá tak nakonec v jeho osvobození se od individuálních instinktů - k nim však pohříchu patří i rozlišování věcí na dobré a zlé, což zase ale relativizuje mnohé, co je Psáno - „Pohlížím na Boha a přírodu zcela jiným způsobem než křesťané, protože Boha považuji za imanentní, a nikoli vnější příčinu všeho dění.“ Bůh a příroda mu jedno jest. Dnes se takovému světonázorovému stanovisku říká pantheismus, ale tehdy ten pojem ještě neexistoval. „Z nekonečné boží přírody vyplývají všechny věci.“ Vesmír je božím tělem (mystici zase hovořili o celokosmické bytosti Mahat). Klasické křesťanské pojetí, tolik nakloněné zázrakům, nahlíží na boha jako na Stvořitele, co vytvořil ze své nadpřirozené pozice přirozeno, asi jako když řemeslník (co se někdy narodil a zemře) vytvoří stůl (který tak vznikl, ale opět zanikne); zázrak by byl opravdu nadpřirozený, odporující přirozenosti vznikání a zanikání, bylo by to narušení času - Spinozův bůh je naopak přirozenost sama, opakované stváření se přírody sebou samou k dalším podobám na pozadí jeho věčné mysli. Církevní kruhy ho nicméně považovaly za neznaboha …

„Kdo má tělo způsobilé k velmi mnoha věcem, ten má mysl, jejíž velmi velká část je věčná.“

Intelektuální smetánkou zbožňován, konzervativci opovrhován, Kristovou institucí na zemi nenáviděn, mohl být nakonec i profesorem na univerzitě, ale stejně zůstal raději u své skromné živnosti i se svojí tuberkulózou, jejíž rozbujení mu práce v prašném prostředí nakonec způsobila. Zemřel předčasně ve čtyřiačtyřicíti, v šuplíku Etiku, o jejíž další osudy se velmi strachoval – zbytečně. Přátelé se postarali, aby ještě téhož roku dílo vyšlo. Zanechal po sobě nádherný příklad smíření s věčností. Baruch (Benedikt) Spinoza se stal nesmrtelným záhy po své smrti ...