Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937), skutečný „Pan“ prezident, tatíček Čechů a Slováků, zrovna tehdy „osvobozených“ ze třistaletého postroje velkého rakouskouherského celku (jak se jim tenkrát jevilo být dobrým …), důstojná ikona novodobých našich národních dějin: socha. Byl jí už za života; po vzniku samostatné československé republiky v roce 1918, respektovaný, vlivný a zasloužilý, stanul v jejím čele potom ještě třikrát po sobě, byl znovu a znovu volen na neuvěřitelných sedmnáct let, kdy teprve vysokým stářím podlomené zdraví donutilo jej Hrad opustit. Byl upřímně ctěn, milován a studován, jeho zbožnění národem přerůstalo až k čemusi ne nepodobnému pozdějšímu kultu osobnosti; však to také na druhé straně byla i doba, o kterou by dnes stál asi málokdo: jedinec ničím, dav vším, úhledný útvar, srovnaná řada, dokonalá organizace … - v popředí každého národa pak silný vůdce: Čechům bylo dáno mít toho svého osvíceného; stalo se jim to – myslím – už víckrát, nikdy ani nevěděli jak …

V okolí tomu tak ale na začátku dvacátého století bohužel právě u těch nejhrozivějších sousedů nebylo; Masaryk (z tehdejšího pohledu skepticky, z toho dnešního zase až příliš optimisticky) očekával efektivní plody nové české demokracie nejdříve za půl století (i když – 1968?); jiní chtěli nový, sociálně-inženýrský, lepší řád nastolit ve své zemi nicméně hned: „Také křesťanství se nemohlo spokojit stavbou vlastního oltáře, ale muselo nutně přikročit k ničení pohanských oltářů“, horuje Hitler, k akci zéloticky zapálen stejně jako svého času sám prorok, převrhávající stoly obchodníků v chrámu Páně. „Pouze z této fanatické netrpělivosti se mohla vytvořit nová víra a tato netrpělivost je pro její vznik dokonce podmínkou. (…) Mužové, kteří náš německý národ u tohoto dnešního stavu chtějí spasit, si nemají lámat hlavu nad tím, jak by bylo pěkné, kdyby to či ono nebylo, ale jak tuto danost odstranit.“ Masaryk namísto toho hlásal: „Katolictví činí své příslušníky trpělivými a poslušnými, dodává lidem čehosi zvlášť jemného a laskavého, svým učením a četnými formulemi a obřady skýtá tolik útěchy a naděje, že nedovoluje vzniknout pesimismu.“

Co bylo jistě tehdy Evropě bez rozdílu vlastní je dnes nevídaná občanská kázeň; T.G.M. sám svým strohým oblékáním a přesvědčivým vystupováním, vytříbeným chováním i kontinuitou morálky příkladně zosobňoval důstojnost v době, kdy slovo „důstojník“ bývávalo ještě od toho základu odvozeno; byl prominentním vojákem svého národa. Ale - dnešní člověk sotva by se dobrovolně asi chtěl podřídit něčemu takovému, jako byly kupříkladu komisionální kontroly pořádku na zahrádkách kolem baťovských domků v tehdy průmyslově expandujícím, vzorném, uvědoměle kolektivistickém, regionálně kosmopolitním, mlčky hamižném Zlíně. „My dnes nemusíme uvažovat, co je socialismus, je-li možný, my teď musíme uvažovat o tom, (…), jak socialismus prakticky provádět, abychom vybředli z hesel a dostali se k činům.“ Socialismus může být, uvažme, také třeba dvojí: takříkajíc paroubkovský, bohatým vzít a chudým dát (mlčenlivá společenská smlouva o „nepřetrhnutí díla“, při plných břichách), a pak takový ten, jako když konstruktér na papíře zdokonaluje schéma - jedinec svižně rotujícím kolečkem a společnost dobře promazaným, neúprosně fungujícím strojem. Ten dobový, Rašínův, šlapal jako jeden v Evropě z nejlepších; snad nikdy nebyla tahle země nedosažitelnému ideálu efektivní průmyslové produkce blíž než tehdy; praktickou oslavu práce si nejspíš tak nějak představoval i její filosofický guru a šikovný opěvovatel, lenivý hochštapler Marx. A s Masarykem má ještě jedno podstatné společné: ani jeden nechtěli svět metafyzicky vykládat, ale konstruktivně měnit. Masarykova filosofie byla aktivistická, nabádající, praktická. Věřil, že demokratický socialismus jednou přirozeným vývojem jaksi nastane. Nesdílel ale přesvědčení Marxovo o tom, že by toho bylo žádoucí dosáhnout násilnou cestou, že by, kácí-li se les, mělo stát snad zato obětovat třísky. Upřednostňoval místo toho mravenčí práci všední každodennosti: mravnost má být metodou, těžištěm i metou usilovných našich snažení. Nedělal si žádné naivní iluze o tom, že by snad měl v duši dělník méně hamižnosti než ten kapitalista - své poslání politika viděl v tom ochránit jej před sprostým vykořisťováním a nenásilně mu umožnit sebevzdělávání: věřil v člověka. Sociální pohled na svět se prolíná celým jeho dílem i praktickým jeho společenským působením. Byl bytostný humanista – souzněl s lidem v tom původním slova smyslu a z něj i pocházel.

Tomáš se narodil v jihomoravském Hodoníně z prostého svazku kočího s kuchařkou. Nejprve se učil řemeslu kovářskému, ale posléze začal bystrý chlapec chodit na gymnázium, nejprve v Brně, potom ve Vídni, kde ve studiu pokračoval i na univerzitě; jeho disertační práce byla věnována Platónovi. Novopečený doktor filosofie se živil soukromým vyučováním v Lipsku, poté se vrací na akademickou půdu do Vídně, maje už za sebou první svůj úspěšný spis – o sebevraždě: „Tak tedy se nám vysvětluje společenský zjev sebevraždy jakožto smutný následek šířící se bezbožnosti mas.“ Kniha byla bestsellerem i v zahraničí a předznamenala další budoucí zájem Masarykův-sociologův o záležitosti až patologické. Po třicítce se stal profesorem na nově otevřené české univerzitě v Praze; to už byl ženatý s Američankou Charlottou, od níž přijal druhé své příjmení. Po čtyřicítce se stává tento úspěšný politik a bojovný muž poslancem rakouské říšské rady za stranu mladočeskou, s níž se ale za dva roky rozchází a mandát opouští. Intenzivně stále pracuje, publikuje, píše nejen o otázkách českých a sociálních, ale i o Janu Husovi a Karlu Havlíčkovi, svých velikých vzorech; v konfliktech sílí a roste …

Masaryk se za svoji pravdu angažoval třeba i proti proudu: ve známých sporech o Rukopisy zastával nepopulární skeptické stanovisko, které se nakonec ukázalo být správným – domnělé důkazy někdejší české kulturní vyspělosti (oproti Němcům) opravdu byly padělky. Ještě víc si zadal tím, že obhajoval údajného vraha křesťanské dívky, Žida Hilsnera; dotyčný byl zaostalý a chudý, vůbec nenaplňoval představu úspěšného lichváře té rasy, ale tady nešlo o osoby, nýbrž o princip – ve společnosti, v justici, a i u Masaryka samotného; židovská otázka byla (a je) stejně neřešitelná jako dnes romský problém. Emoce, které vražda vyvolala, daleko přesáhly osobu nebohého Hilsnera – zuřivost veřejnosti krutě odskákali mnozí příslušníci nenáviděné menšiny, byť byly důkazy o rituálním motivu zločinu sporné a kolem inkriminovaného místa se v té době vyskytovalo celé panoptikum podivných, určitě podezřelejších individuí. Případ věrně zobrazoval temně visící atmosféru všelidového konsensu (závistivé) nenávisti; literatura byla tehdy ještě dnešní poválečnou ožehavostí tématu nedotčena: „Všichni starci, kteří byli v osadě, strašili své spoluobčany apokalyptickými visemi příštích hrůz, jejichž dějištěm se stane tichá a až dosud pokušením světa nepřístupná vesnice, jestliže se v ní trvale uhnízdí žid,“ líčí dobovou náladu tehdy velmi věhlasný spisovatel a básník Jan Vrba v povídce Dům Otomara Lövyho; naštěstí však „Simon Lövy počínal si tak, jako by ani nebyl židem.“ (Ne tak už ale jeho potomci …) O osm let později zplodil ovšem jiný „literát“, oč sušší spisovatel, o to náruživější řečník Führer, ein Großes Werk - Mein Kampf, v němž Žid je alfou i omegou nesnází civilizovaného světa. A za této situace se ve stejně antisemitsky naladěném Česku Masaryk Hilsnera zastal – ne ze sympatií, ale z přesvědčení o nutnosti vítězství pravdy. Vnímal, že prosťáček Hilsner představuje v aféře nejspíš jen obětního beránka; nešťastník ovšem stejně nakonec musel ve vězení strávit téměř dvě desetiletí – pustili ho pak, aniž se v případu cokoli dalšího objasnilo; pravda tu byla vpravdě odsezena, avšak nebýt někdejší Masarykovy intervence, neznámý Žid by zřejmě byl zavřený až do smrti – zvítězila tedy …?

Lidstvo vstoupilo do XX. století a padesátník Masaryk zkouší prosadit své morálně-politické ideály v rámci vlastní strany, za kterou posléze opět usedá ve vídeňském parlamentu. Je poslance aktivním a hlasitým, české otázce oddaným, říšským zájmům nepříjemným; s mandátem pohříchu slabým. Po začátku první světové války se nevděčně staví proti matičce monarchii, se Štefánikem a Benešem zakládají v Paříži Československou národní radu, v Rusku organizuje vznik československých legií. Chytrou sérií promyšlených politických kroků na konci války, při využití svých dobrých kontaktů v USA, vydobyl Masaryk v roce 1918 pro Čechoslováky mezinárodně uznanou samostatnost. 28. října toho roku vzniká v srdci Evropy nová republika, národní hrdina se stává jejím prezidentem.

Tento článek se měl zabývat Masarykem jako filosofem, a toto je také jeho filosofie: politická praxe, akce, organizace. Pro zvědavce lačných ucelených metafyzických spekulací, syntetických systémů à la Kant či Hegel, Masaryk samozřejmě není, byť měl i myšlenky takovéto: „Věčnost pro mne nezačíná teprve po smrti, nýbrž už teď, co spolu myslíme, je věčnost.“ Lásku k Platónovi a Dostojevskému uváženě vyvažoval Humovou nepoetikou: „Jsem platonikem potud, že v kosmu hledám ideje, že v tom, co pomíjí, hledám to, co trvá a je věčné.“ Je filosofem diskutujícím a agitujícím, bez systému, jako Sokrates; jeho dílo je neoddělitelné od své doby a velice vlivně ji spoluutvářelo. Byl k filosofování dobře připraven: „Považte, že jsem rostl z Platóna, prokousal se skepsí Humovou, subjektivismem Kantovým, učil se u Comta, Milla, Brentana a u tolika jiných – co tu je noetických otázek, které jsem si musel vyřídit!“ Comte byl asi určitě tím nejvýznamnějším z mnoha inspirátorů Masaryka – sociologa a pozitivisty.

„Masaryk byl,“ praví o něm mladší jeho současník Rádl, „tak velkým odpůrcem vědy pro vědu a filosofie pro filosofii, a tak velkým organizátorem, že stojí za přemýšlení, nezašel-li v jejich organizátorském oceňování příliš daleko. Jako by věda byla jen k tomu, aby byla organizována a aby organizovala; věcný její obsah (nové objevy, originální myšlenky, pravda, které se člověk odevzdává) jako by pro Masaryka sotva existoval. Odtud pochází neklid jeho spisů.“ Hodnocený byl však jako filosof známější; přímý žák Husserlův i vzdálený přítel Tolstého se stal jako jediný nositel filosofické řehole v dějinách skutečným zakladatelem státu, jak o tom marně snil i Platón; namísto metafyziky odkazoval však člověka k víře: „Pravé ateisty najdeme zřídka, ale nezřídka najdeme pochybovače a vůbec lidi, kteří staré odhodili, aniž to něčím novým nahradili. Beznábožnost pak vede u většiny lidí, ne-li u všech, k nespokojenosti. Jak věci jednou jsou – a nejsou jinak – potřebuje člověk v životě a smrti kromě vědy také mravní opory, a tu může dát přece jenom náboženství. Ztratí-li je, bylo-li mu nesvědomitě odňato, ztrácí se s ním i klid duše.“

„President Osvoboditel T. G. Masaryk se blíží k svým 87. narozeninám v novém plném zdraví, jak ukazuje jeho nejnovější snímek, pořízený v Lánech 6. ledna t.r.,“ psali ve Zpravodaji zkraje onoho posledního roku Masarykova života; ze zažloutlých stránek magazínu hledí přes dnešní hlavu čtenářovu do dalekých zítřků starý, držící se, ale zjevně už unavený, téměř devadesátiletý muž - konec se blížil; „já chci být já i po smrti, nechci se rozplynout v nějaké metafyzické kaši; jsem metafyzický individualista,“ věřil v nesmrtelnost duše. Už dva roky předtím předal státní žezlo Benešovi a v nemocech dožíval v ústraní, se zadostiučiněním přehlížeje své olbřímí celoživotní dílo. Jeho smrt, od níž právě včera uplynulo 69 let, přišla pro něj milosrdně v pravý čas; záhy se plody jeho úsilí obrátily zase vniveč, jen dvě desetiletí vzkvétající stát byl mocnostmi zrazen, roztržen a ponížen, válka ideály odsunula na periferii lidských motivací, syn byl (nejspíš) zavražděn komunisty, ti pak efektivně nechali na nějakou morálku zapomenout i národ. A dnes to s „pravdou a láskou proti lži a nenávisti“ moc dobře také nevypadá – nebohý tatíček Masaryk …