29.3.2024 | Svátek má Taťána


OSOBNOST: Paní Hilda oslavila 95. narozeniny

13.11.2006

Naše milovaná babička, které jsme neřekli jinak než bába, byla velice vitální osoba. Já a mí tři sourozenci jsme u ní a u dědy trávili v dětství všechny prázdniny, v červenci vždy ve Všenorech, ale jakmile se na počátku srpna objevil v okolí Berounky první případ dětské obrny, odvážela nás bába, která věřila na léčivou sílu horského vzduchu a ultrafialového záření, do své chalupy v Jizerských horách.

No a protože bába byla velice společenská paní, zvala k nám na chalupu spoustu svých známých, kteří pozvání rádi přijímali a v průběhu našeho horského pobytu se dostavovali na kratší, nebo delší dobu většinou se svými dětmi, nebo i vnoučaty. Místa bylo dost, protože chalupa má pět pokojů a velikou kuchyň, ve které všechny návštěvnice společně s bábou vařily a nám dětem podávaly jídlo malým okénkem ven před chalupu k dlouhému dřevěnému stolu.

Jedno léto, někdy na konci padesátých let přijala pozvání naší báby k pobytu na chalupě paní Hilda. Nikdy předtím jsme ji my děti neviděly, ani jsme nemohly, protože se nedávno vrátila z vězení, do kterého byla uvržena na dlouhých osm let za protikomunistickou činnost. Bába ji pozvala, aby se u nás zotavila po prodělaných útrapách v socialistických kriminálech. Je pravda, že paní Hilda k nám přijela vyhublá a pobledlá, ale kdo by si myslel, že to byla dlouhým vězněním zlomená osoba, moc by se mýlil. Přijela společenská paní, která si nás děti okamžitě získala svým šarmem, smyslem pro humor, ale hlavně výrazným sklonem k mystice, který se u ní objevil, jak nám sama řekla, za pobytu ve vězení. Paní Hilda nám vyprávěla historky o vyvolávání duchů, kterému se věnovala s ostatními spoluvězeňkyněmi, o ohnivé kouli, která údajně létala po chodbách bohosudovského vězení vždy před příchodem obávané bachařky, o návštěvách ze záhrobí v jejich cele. Ale nejen o tom, také jsme od ní slyšeli o mimořádné solidaritě a nezištném přátelství mezi politickými vězeňkyněmi, které se dělily o sporadicky povolené balíčky z domova a společně se radovaly ze zpráv o úspěších dětí, od kterých byly odtrženy. Také paní Hilda musela opustit šestnáctiletého syna, který byl v době jejího věznění vyloučen z gymnázia, dospěl a oženil se, jejímu otci byla odebrána penze, oba její rodiče zemřeli, aniž by se Hilda mohla zúčastnit jejich pohřbu a její manžel, úspěšný zubní lékař, se s ní nechal na dálku rozvést. Čímž samozřejmě sobecky pomohl sám sobě

Ale zpět k její návštěvě u nás v Jizerských horách. Vzhledem k tomu, že Hilda byla před únorem 1948 vedoucí skautské dívčí družiny, vymýšlela pro nás děti po vzoru skautských prázdninových osad společenské hry, napínavé honby za pokladem a táboráky s programem, který jsme pod vedením Hildy zajišťovaly my děti. Na přípravě programu jsme se podíleli se zaujetím a nadšením a naše táboráky se staly zanedlouho vyhledávaným lákadlem pro lidi ze širokého okolí.

Nejvíce ale vzpomínám na hru na pěstování pevné vůle, kterou Hilda pro nás zorganizovala. To bylo tak: Já jsem byla vybrána, abych se snažila uhodnout slovo, na kterém se ostatní děti domluvily. Samozřejmě jsem se při tom měla pekelně soustředit, což jsem taky s poctivostí sobě vlastní činila. Když už jsem uhodla tři slova za sebou, začala jsem na sebe být náležitě hrdá. Potom jsme se vyměnili, ale nikdo z ostatních nic neuhodl. Několik dní jsem žila v domnění, že mám výjimečně pevnou vůli a chystala jsem se ji dále rozvíjet. Za tmy jsem šla sama do sklepa naší chalupy, kam bych nikdy dříve nevstoupila. Pak jsem usoudila, že to je ještě málo a že je nutno podrobit moji vůli nějaké daleko těžší zkoušce a tím ji ještě více upevnit. Vymýšlela jsem něco pro mne hodně obtížného. Až jsem na to přišla. Půjdu v noci sama úzkým lesním průsmykem přes horský hřeben do obce Karlov, vzdálené od naší chalupy asi čtyři kilometry. Zkrátka a dobře, pěstování pevné vůle jsem propadla až po uši a byla jsem schopna pro ještě větší úspěchy v této oblasti udělat vše. Když bába, Hilda a ostatní dospělí zjistili, kam se v noci chystám, nezbylo jim nic jiného, než zasáhnout. A tak jsem se dozvěděla pravdu, která byla pro mne velkým zklamáním. Hra spočívala v tom, že jakékoliv slovo vybraný jedinec při hádání označí, bude přijato jako ono domluvené. A jakékoliv označí další děti, bude zase zamítnuto jako chybné, aby úspěch prvního hadače byl přesvědčivější. Samozřejmě, že ostatní děti, které byly do pravidel hry zasvěceny, se potají mému zapálení pro věc smály, ale já jsem byla celou dobu přesvědčena o své výjimečnosti. No a nakonec mi princip hry byl prozrazen, já jsem na Karlov v noci sama nešla a pěstování pevné vůle jsem zanechala.. Nějaký ten den mě tak prozaické rozuzlení celé události mrzelo, ale pak jsem se tomu srdečně zasmála společně s ostatními.

Výlety s dospělými po horách, které jsme jindy nijak zvlášť nemilovali, se s příchodem Hildy staly vyhledávanou kratochvílí. My děti jsme se cestou držely vzadu za dospělými, jen Hilda šla vždycky v našem dětském chumlu a vyprávěla nám napínavé příběhy a děje knih zamilovaných i hrůzných.. A tak cesta na Kristiánov, na Královku, na Bramberk, nebo na Šámalovu louku utekla jako nic. Dokonce jsme byli ochotni s dospělými vystoupat do obrovského kopce na Černou studnici. A to už bylo co říct, protože tam je cesta opravdu dlouhá a svízelná. Alespoň nám dětem to tak vždycky připadalo.

Když po téměř třech týdnech od nás Hilda odjížděla, šla ji dolů na nádraží vzdálené tři kilometry vyprovodit celá tlupa dětí a to nejen z naší chalupy, ale i od sousedů. Poctivě jsme se střídali ve vezení dvoukoláku s Hildiným kufrem po kamenité horské silničce, považovali jsme za čest pomoci naší dospělé přítelkyni.

Potom jsem Hildu viděla až po řadě let na pohřbu báby ve Strašnickém krematoriu. A to jsem byla tak smutná, že jsem od ní přijala jen kondolenci a víc jsem s ní nemluvila. Od známých jsem se jen postupně dozvěděla, že se znovu provdala za staršího pana inženýra, ovdověla, umřel jí syn, onemocněla rakovinou, prodělala několik operací a nakonec se zázračně uzdravila.

Krátce po sametové revoluci jsem sledovala pořad o politických vězních. A najednou jsem ji viděla na obrazovce v rozhovoru s jejími bývalými spoluvězeňkyněmi. Ano, byla to ona, Hilda. Jen trochu přibrala, ale stále to byla i ve svých téměř osmdesáti letech ta vitální, energická paní. Její přítelkyně z kriminálu se na ni v dokumentu neustále obracely. "Hildo, pamatuješ, jak jsi mě utěšovala, když jsem dostala zprávu, že mi umřel manžel?" A zase další z nich " Hildo, ty jsi mi tenkrát pomohla, když se mi stýskalo po mých dětech, modlily jsme se spolu a pak jsi mi zpívala tak krásně, že se k tobě přidaly všechny ostatní holky a nakonec i já". A jak ten pořad pokračoval, bylo mi jasné, proč Hilda nepropadla ani po letech věznění pesimismu. Musela utěšovat ty ostatní, mladší, nebo méně odolné než byla ona sama.

Ještě v noci jsem si našla její číslo v telefonním seznamu a rozhodla jsem, že jí hned ráno zavolám. Po probuzení ale moje odvaha a odhodlání poněkud ochably a dostavily se pochyby. Bude se na mě pamatovat? Vždyť naše bába, která se s ní kamarádila, je už dvacet let po smrti.

Odhodlala jsem se až za tři dny. A jak se zdá, podcenila jsem Hildinu paměť. Pamatovala si na nás na všechny. Na mne, na mou sestru Dandu, na bratra Martina, na ostatní děti z naší chalupy i z okolí i na to, že se nám právě v době těch společně prožitých prázdnin narodila v Chrudimi sestřička Zuzka, a že telegram od listonošky s tou zprávou přebírala zrovna ona, Hilda.

Setkaly jsme se spolu několikrát, před třemi roky nás navštívila v našem bytě na Jižním Městě, přišla i moje sestra Danda a vzpomínaly jsme na společně prožité prázdniny na konci padesátých let, krátce poté, kdy se Hilda vrátila z kriminálu a měla se u nás na chalupě v klidu zotavovat, ale ve skutečnosti se s velkým nasazením věnovala nám, dětem trávícím prázdniny v horách nad městečkem usazeným v Jizerskohorském údolí. Při své návštěvě u nás na Jižním Městě Hilda vyprávěla o následujících letech, o tom jak si báječně rozuměla se svým druhým manželem, lituje jen, že on se nedočkal listopadové revoluce v roce 1989. Plně rehabilitována byla v roce 1990 a aktivně se podílela na zajišťování podkladů pro soudní rehabilitace ostatních politických vězňů. Hilda mně a mému manželovi darovala každému keramický obrázek, oba jsem je pověsila do ložnice nad postele. Jsem totiž osoba pověrčivá a doufám, že dárek od ní nad našimi hlavami v nás bude živit optimismus a vitalitu, vlastnosti, kterých Hilda měla po celý život vrchovatě.

Před časem jsme od ní dostali dopis, ve kterém oznamovala, že oslavila v dobrém zdraví své pětadevadesáté narozeniny. A k tomu fotografii z té oslavy. Hilda je zachycena u krásně prostřeného stolu, bílé vlasy má nakadeřené, na sobě světle šedý kostýmek, doplňky červené. Což o to, na parádu ona si vždycky potrpěla. Ale co je hlavní, její oči jsou jasné a úsměv vědoucí. A to ze srdce přeji nejen jí, ale poněkud sobecky i sobě. Dost těžko bych se totiž smiřovala s Hildou nemohoucí a poraženou.

28. 10. 2006
Nemám ve zvyku se k již napsaným črtám vracet. Ale dnes večer prostě musím. Že je 28. 10. státní svátek - Den vzniku samostatného československého státu - to ví snad i každé trochu větší dítě. A že tento den slaví většina našich obyvatel spíše prací na zahrádkách, případně jinými kratochvílemi patřícími k volnému dni, než oslavami vzniku samostatného státu, který vlastně ve své původní podobě už ani neexistuje, to asi nemusím také připomínat. V naší rodině je tomu nejinak. Jsme rádi, že je volno a s chutí sklízíme ovoce, hrabeme zahradu, případně se zúčastňujeme výlovu některého z rybníků u nás na Vysočině. Pokud se týká státního svátku, připomínáme si ho přečtením denního tisku, kde jsou uvedena jména osobností, které prezident republiky vyznamenal při této příležitosti a večer sledujeme slavnostní předávání řádů a medailí v televizním přenosu a to zejména od té doby, kdy je prezidentem republiky Václav Klaus. Vždyť se na něj pamatuji již od konce sedmdesátých let, kdy jsme spolu pracovali ve stejné budově tehdejšího ústředí Státní banky československé v Praze Na Příkopě. Tenkrát jsem ho znala jako mladého, sportovně založeného sympaťáka, ale už tehdy jsem tak nějak podvědomě cítila, že je ho na rutinní práci v tehdejším bankovním sektoru škoda a nijak jsem se nedivila, když koncem roku 1987 opustil řady takzvaných "bankásků" a nastoupil do Prognostického ústavu Československé akademie věd, kde pokračoval v akademické činnosti, kterou z politických důvodů musel v sedmdesátých letech opustit. A po sametové revoluci v roce 1989, kdy Václav Klaus vstoupil do politiky, mu fandí celá naše rodina a žádný jeho projev ve sdělovacích prostředcích si nenecháme ujít.
A tak i dnes, v den státního svátku vzniku samostatného Československa, jsme se i s manželem chystali přenos z Vladislavského sálu sledovat. Ovšem tentokrát nebyl hlavním důvodem projev pana prezidenta. S napětím jsme očekávali zejména předávání řádů a medailí. Z novin jsme totiž věděli, že bude vyznamenána osoba nám velice blízká, Hilda Čiháková - Hojerová. Za sebe musím říct, že jsem se obávala, jakou Hildu na obrazovce uvidím, vždyť už jí táhne na sedmadevadesátý rok. Očekávala jsem, že věk se na ní asi přece jenom musel nějakým způsobem podepsat, ale to jsem se tedy pořádně spletla! Na obrazovce jsem dnes večer spatřila Hildu takovou, jakou ji znám od konce padesátých let minulého století - elegantní, mladistvého zjevu, ale hlavně se stále stejně bystrým pohledem. Přiznám se, hned v prvním okamžiku, kdy se objevila na obrazovce, jsem si s úlevou oddechla a pak už jsem sledovala, jak s úsměvem přijímá Řád Tomáše Garrigua Masaryka za odboj a s upřímným nadšením jsem kvitovala obrovský aplaus, který sklidila od sedmi set hostů Vladislavského sálu.
Asi se mi nikdo nebude divit, že po zhlédnutí dnešního slavnostního přenosu si nečtu, ani nejdu na obvyklou procházku se psem, jak je mým zvykem v sobotu večer. Dělám něco úplně jiného, vracím se ke své črtě z letošního července a připisuji tento dodatek. Jak už jsem psala, není mým zvykem, abych se ke svým literárním pokusům vracela. Ale dnes to nešlo jinak, protože mám Hildy plnou hlavu; jsem hrdá na to, že ji mohu nazvat přítelkyní svých dětských let.
A Hildo, díky za hru na pěstování pevné vůle, myslím, že za ni mnohému ve svém životě vděčím.