29.3.2024 | Svátek má Taťána


OSOBNOST: Pascalova víra

18.8.2006

„Člověk jest jen třtina, nejslabší v přírodě; ale jest to třtina myslící. Není třeba, aby celý vesmír se zdvihl k jeho zničení: pára, kapka vody stačí, aby ho zabila. Ale i kdyby jej vesmír zničil, ještě by byl člověk vznešenější nežli to, co jej zabíjí, poněvadž ví, že umírá, (a zná) i převahu, jakou má vesmír nad ním; vesmír o tom neví.“
Blaise Pascal

Blaise Pascal Dějiny filosofie jsou paradoxní; minulý týden tu byl biskup, co koketoval s novoplatonismem, a i za něj šel nakonec Bruno na hranici, dnes je tomu zase 344 let, co zemřel francouzský přírodovědec a matematik, přítel i rival bezbožníka Descarta, který se nakonec plně oddal jansenitské víře a až fanaticky ji ve svém vrcholném díle propagoval. Příběh Blaise Pascala (1623-1662) je vskutku podivuhodný …

Narodil se v rodině vysokého berního úředníka, matematika a intelektuála; matka Blaisemu zemřela už ve třech letech. Otec mu – vedle dvou sester jedinému synovi - věnoval o to větší péči: pronikavý duch Blaiseho byl šťastně ušetřen potupy veřejného školství, učil ho táta sám. Začal mluvnicí, aby dal chlapci schopnost dobře spojovat vědomí s vyjadřováním, pokračoval výkladem přírody, vše na příkladech. Škola dialogem; nespěchali, stromek rostl zdravě a sebevědomě. Později studium prohloubili o latinu a řečtinu. Otec byl však toho názoru, že k racionální synově výchově matematiky netřeba - sám ji tak měl rád, že jí alespoň prozatím nechtěl chlapce zaměstnávat, tuše, že by ho tak zaujala, až by možná i ochabl jeho zájem o studium tolik potřebných řečí. To ho však znal ještě málo …

Zapovězeného nejchutnější krajíc – schovávali před ním knihy o exaktních vědách, a tak si kreslil sám, uhlem na podlaze. „Poznávejme sebe samy: kdybychom touto cestou nenalezli pravdy, naučí nás to aspoň říditi svůj život, a nad to není nic správnějšího.“ Maloval si čtverce, kruhy, trojúhelníky. Takový trojúhelník může být všelijaký, platí v něm ale zajímavá pravidla, co mají cosi do činění s kruhem - jak vzrušující sám je objevovat! Protože však Blaisemu nikdy v žádné škole neřekli, jak se tyto obrazce jmenují, kruh mu byl „kolem“ a přímka „hůlkou“. S takovými nástroji sám však postupně přišel na základní geometrické poučky a když zrovna znovuobjevil Euklidovou větu o tom, jak součet úhlů v trojúhelníku se rovná 180˚ neboli dvěma pravým, odhalil ho překvapený otec a rád mu pořídil příslušnou literaturu. V šestnácti pak uznávaný mladý génius sám napsal revoluční pojednání o kuželosečkách, v osmnácti vynalezl počítací stroj, ve třiadvaceti, inspirován pokusem Torricelliho, vyvrátil pověru o hrůze přírody z vakua: praktickými pokusy dokázal, že všechno je to jen o tlaku vzduchu. Fyzikální jednotka a zákon, nesoucí Pascalovo jméno (o tom, jak se tlak v kapalině šíří všemi směry stejně), se staly jeho poznávací značkou ve světě přírodních věd.

Duch mladého Pascala, respektovaného už na tomto tehdy tak perspektivním poli, však jednou dostal další silný impulz: chorý otec byl navštěvován lékaři, kteří s ním rozpřádali také teologické otázky; Pascalovic rodina vůbec držela pohromadě, i s oběma sestrami následoval syn otce, společensky až nebezpečně svobodomyslného, na jeho vynucené stěhovací pouti. Už jako dítě sedával vždycky tiše v koutku a naslouchal hovorům tatínka s učenými návštěvníky; tito ho tentokrát inspirovali ke studiu náboženství. Pascal se vždy všemu, čím se zrovna zabýval, oddával cele: záhy se z mladíka stal zapálený stoupenec predestinace – učení, že vše je v boží mysli předem určeno, jak tvrdí tito následníci teologa Jansena: nikoli aktivní svobodná vůle, ale pasivní odevzdání se víře je cesta vzhůru. Rodinný génius strhnul do svého zélotismu i ostatní, mladší sestra Jacqueline po otcově smrti vstoupila dokonce do kláštera. Ne tak ještě čerstvý rentiér Blaise …

Subtilní Pascal trpěl už od raného mládí velkými zdravotními problémy (snad chronický žaludeční vřed), způsobenými zjevně neustálým přepínáním nepříliš silného organismu; nakonec, jak vzpomíná starší sestra Gilberta, „nemohl polknouti nic tekutého, co by nebylo vlahé; a to ještě jen kapku po kapce: ale že mimo to měl ještě nesnesitelnou bolest v hlavě, nesmírnou horkost v útrobách a mnoho jiných nemocí, (…), lékaři myslili, aby se uzdravil úplně, že musí nechati každé námahy duševní a že jak jen je možno vyhledávati musí, jak by se rozptýlil. Můj bratr ztěžka poslechnouti mohl této rady, poněvadž v ní spatřoval nebezpečenství: ale konečně jí následoval, domnívaje se, že musí činiti všecko možné, aby opět nabyl zdraví, a představuje si, že čestná zábava mu neuškodí; a tak oddal se světu.“

Začalo Pascalovo společenské období – oddání se světu přinášelo i normální pragmatické starosti, jako spor s Jacquelinou o dědictví po otci, z něhož chtěla svůj nemalý díl (pro klášter). On navštěvoval salony, přátelil se s intelektuály, diskutoval, pobýval na různých místech, psal, prý se i osmělil k ženám – zdravotní stav se mu zlepšil. Plánoval, že se ožení. Přitom pracoval na zdokonalení svého počítacího stroje a vynalezl hydraulický lis, praktický nástroj svého objevu o tlaku v kapalinách. A rostl ve filosofa: „Jest třeba míti skrytou myšlenku a dle ní posuzovati všecko, a přece mluviti jako lid.“ „Žádostivost a síla jsou prameny všech našich skutků: žádostivost koná dobrovolně, síla nedobrovolně.“

Pascal brzy seznal, jak pokrytecká jsou „morální“ pravidla lidské společnosti: „Všichni lidé nenávidí přirozeně jeden druhého. Jak jen bylo možno, užilo se žádostivosti k službě obecnému dobru; není to však než přetvářka a nepravý obraz lásky k bližnímu; neboť v základě jest to jen nenávist.“ Lidé ho zklamali, sestra řeholnice našla si k němu zase cestu: „Konečně působila na něj tak mocně a vážně,“ vypráví Gilberta, „že jej přemluvila, k čemu on ji dříve již byl přemluvil, aby se zřekl úplně světa; a tak rozhodl se docela opustiti zábavy světa a zbaviti život svůj všech zbytečností třeba na úkor zdraví, protože si myslil, že spasení jest nade všecko.“ Obrat ke striktní víře byl u Pascala katalyzován i dvěma silnými mystickými zážitky, kdy jednou jen zázrakem unikl smrti při nehodě kočáru (sám byv přitom také duchovním otcem veřejného dopravního systému), podruhé byl svědkem uzdravení nevyléčitelné neteře skrze dotek s posvátnou relikvií. „Zázraky a pravda jsou nutné, protože jest třeba přesvědčiti člověka celého, v těle i v duši.“ Bylo to po třicítce, když začalo křesťanské období jeho života. Cele se oddal odříkání a studiu Písma, nakonec ho znal zpaměti; vnitřně prožíval hluboké vlny svatého osvícení. Uchýlil se do jansenitského kláštera. Učeně polemizoval s jezuity, ale ani tehdy nepřestal koketovat se svojí oblíbenou geometrií a sepsal pojednání o cykloidech. Zejména ovšem shromažďoval materiály pro stěžejní své dílo, Apologii křesťanství, známou dnes jako Myšlenky.

Výklad je plný odkazů na různé citáty z bible. Útržkovitý styl svědčí o autorově metodě skládání textů z výstřižků a pohříchu i o tom, že už svoji největší práci sám dokončit nestihl; nakonec jen z lůžka diktoval, pak už ani toho nebyl schopen, dílo zůstalo neuspořádáno, různým vykladatelům a vydavatelům napospas. Přesto zůstalo plné pozoruhodných myšlenek – jako tato o vesmíru: „Jest to nesmírná koule, jejíž střed jest všude, obvod nikde.“ Jak nicotný je v tomto nepochopitelném komplexu člověk! „Hoříme touhou nalézt pevné místo a hluboký trvalý základ, abychom na něm vybudovali věž čnící do nekonečna; ale všecky naše základy prasknou a země se otevře až do propastí.“ Motiv dvou propastí nekonečna, mezi nimiž je nevědomý lidský jedinec fatálně uzavřen, rezonuje na více místech: „Dvě nekonečnosti, střed. – Čteme-li příliš rychle nebo příliš pomalu, nerozumíme ničemu.“ „Dvojí omyl: 1. bráti všecko doslovně; 2. bráti všecko duchovně.“ „Nesrovnalosti. Moudrost nekonečná a bláznovství náboženství.“ Myšlenka coby matematická limita do nekonečna - jednoho, dichotomického absolutna i absurdna, je korunou díla matematika Pascala: „Víme, že jest nekonečno, ale neznáme jeho povahy; protože víme, že jest nesprávné, že by čísla byla konečná, tedy jest pravda, že jest nekonečno v čísle; nevíme však, co to jest: jest nesprávné, že by bylo sudé, jest nesprávné, že by bylo liché; neboť přidáme-li jednotku, povaha nekonečna se nemění; a přece jest to číslo, a každé číslo jest sudé nebo liché (pravda jest, že toto se rozumí o každém čísle konečném). A tak můžeme dobře poznati, že jest jeden Bůh, aniž víme, co jest.“

„Myslíte, že jest nemožno, aby Bůh byl nekonečný, bez částí?“ pokračuje Pascal v metafyzických úvahách; „ – Ano. – Ukáži vám bod pohybující se všude nekonečnou rychlostí; neboť jest jeden na všech místech a jest celý na každém místě. Poznejte z této skutečnosti v přírodě, která se vám dříve zdála nemožná, že mohou v ní býti i jiné, jichž ještě neznáte. Neodvozujte z toho poučení důsledku, že vám nezbývá nic zvěděti; ale že vám zbývá nekonečně věcí k vědění.“ Pascal se nikdy nezbavil fenomenalistické představy světa, jakou si vytvořil, když si jako dítě maloval na zem kola a hůlky; s apriorní představou času a prostoru za zády hledal ono nekonečno v rychlosti, ve fenoménu časoprostorově ohraničeném světlem, jak se posléze fyzikálně ukázalo, nikoli tam, kde je, jak je opět zřejmé dnes – v noumenu času. Přesto se k němu vrací v závěru díla, kde se odvolává na známé kapitoly z Kazatele (3.8) o čase, aby definitivně odůvodnil, proč má svého Mesiáše v Kristovi: „Psáno jest, že jest čas pokoje a čas boje; a rozeznávají se podle zájmu pravdy. Ale není čas pravdy a čas bludu; a jest psáno naopak, že pravda Hospodinova zůstává na věky. A proto Ježíš Kristus, (…) nepraví, že přišel dáti i pravdu i lež. Pravda jest tedy první pravidlo a poslední cíl věcí.“

Blaise Pascal svým géniem zahlédl více než kdo jiný nekonečno lidského nevědomí; přivedlo ho to k fatalistické pokoře tertullianovské „víry nad vědění“ a na tu vsadil vše: „Jest třeba milovati jen Boha a nenáviděti jen sebe.“ I v tom byl důsledný – kromě modliteb a střídmosti, hraničících s poustevnictvím, cíleně trápil už tak choré tělo pásem s železnými hřeby, aby si lépe mohl hlídat nežádoucí, potencionální smyslné myšlenky; za hřích považoval i potěšení z jídla, „nechtěl ani pomoranče ani vína a nic, co dráždí chuť, ačkoli přirozeně rád jídal takové věci.“ Jak paradoxní, že právě v tomto období jen tak mimochodem vynalezl coby praotec teorie pravděpodobnosti i ruletu ... Poslední léta byl už jen živou mrtvolou: „a na konci roku, kterýž byl třicátý pátý rok jeho života a pátý rok jeho odloučenosti, upadl do své nemoci tak těžce, že nemohl ničeho již dělati po čtyři leta, co ještě žil, možno-li životem zváti tak žalostný stav, v němž je žil.“ Sestra Jacqueline zemřela v řeholi už rok předtím, ta druhá, Gilberta, jediná „světská“ osoba v rodině, pak zanechala tyto zápisky.

Co se to na závěr krátkého života stalo s vědcem Pascalem? Kdo může soudit … on sám si svoji vizi důsledně a sebevědomě naplnil: „Filosofové posvětili neřesti, vkládajíce je i v Boha; křesťané posvětili ctnosti.“ Nevím, jak jiní, ale on ano.

------------

Zážitek z dovolené: u kostelíka vyhrává dechovka, je pouť. Kolem stánků s růženci a svatými obrázky postávají většinou babky, ale všeho lidu je tu dost: děcka mají pusy od cukrové vaty, v hospodě pod kamenným schodištěm to jen hučí – ale není to jak v normální hospodě ... na stole leží chléb, radosti užívá starý i mladý; pěkné slavnosti života, hojnost, dar. Cosi zvláštního je tu ve vzduchu – dvoutisíciletá tradice, anebo energie mučedníka? Není to nakonec jedno a totéž … ?