29.3.2024 | Svátek má Taťána


OSOBNOST: Politik filosofem

23.6.2006

"Je mrtev Machiavel, tak soudí svět.
Jeho duch přelétl však hřbety Alp…
Víra je, soudím, hračka pro děti
a nevědomost, jediný je hřích.
Vraždy prý nedají se utajit.
Taková hloupost! Hanba poslouchat…"
Christopher Marlowe

Niccolo MachiavelliStačí pohledět jen na tu tvář, ta ústa, oči, ambiciózní brada - kdo by se neobával jít s takovým člověkem na pivo, aby po tom sedmém nezůstal náhodou na placení sám, v lepším případě … patriotický úředník šílené doby zakladatelem novodobé praktické politiky! A přece je to tak; bezohlednost, tvrdost, hezky česky vychcanost, zlaté koryto, kam vítr tam kabát, sledování vlastních nebetyčných cílů za cenu dobře vykalkulovaných podlostí, to není jen naše politická scéna, ale i její praděd, italský diplomat, nadšený státní byrokrat, drsnou dobou krutě střízlivý myslitel, kariérista, pisatel, smolař, za života střídavě úspěšný, na stáří i hravý autor laškovných divadelních děl, po konečné prohře prý sebevrah, italský filosof Niccolo Machiavelli (1469-1527).

Niccolo se narodil do lepší florentské rodiny pozdně renesanční Itálie, zmítané celoevropskými politickými otřesy. Zásluhou otce, právníka, hojně se mu dostalo střízlivé, ateistické výchovy a kvalitního vzdělání, mimo jiné i v antické filosofii. Společenským postavením byl předurčen ke službám v žoldu nového republikánského státu, kteréžto rád vykonával svědomitě a iniciativně; po zásluze ho neminula diplomatická kariéra ve Francii, v Itálii a v Německu. Machiavelli byl tak trochu podivín, veliký vlastenec hodně se zabývající problémy, jež ostatní netrápily, avšak velmi inteligentní, vtipný a společensky žádaný; působení v praktické politice a dobrá znalost historie ho naučily číhavému pragmatismu, s nímž dovedl být ve své profesi velmi úspěšný. Nepříznivý politický vývoj v rodné Itálii způsobil mu však po čtyřicítce krutý pád - v domovské Florencii nastoupili na trůn opět Medicejští, jejichž dynastie se v té době střídala jak na florentských, tak i těch evropských mocenských postech opakovaně. Bylo nejen po úřadě, ale bývalý loajální státní sekretář se ocitl i ve vězení a na mučidlech. Nakonec mohl být rád, že ho z rodného města vypověděli na jeho rodinný statek - z dnešního hlediska by snad takové hospodářství s polnostmi a sady, hospodou a řeznictvím, s několika domy (i ve Florencii) jistě bylo rentiéra-intelektuála ráj; Machiavelli to viděl jinak…

Někdejší namyšlený státní úředník ukřivděně vnímal nucený pobyt na venkově jako osobní potupu - celému světu se tam tedy alespoň mstil tvořením slavného, stejně jako i ostatní jeho spisky útlého, briskně a důvtipně psaného dílka Vladař, jež vstoupilo do historie jako učebnice státnické politiky bez skrupulí: "Přeji si, aby moje kniha přinesla čtenáři užitek, a soudím proto, že je vhodnější vylíčit pravdu skutečnou a ne pravdu zdánlivou." Ta skutečná je smutně osvědčená: "Člověk, který chce být za všech okolností dobrý, zcela určitě pohoří mezi ostatními, kdo dobří nejsou." Nejméně si takový sentiment může pak dovolit vladař, nechce-li záhy padnout; zkušený historik Machiavelli uvádí desítky příkladů vzestupů a pádů slavných římských vojevůdců a radí i svému vladaři právě tady čerpat poučení: "Vladař má číst dějiny a seznamovat se s činy proslulých mužů, všímat si, jak si počínali ve válkách, uvažovat o příčinách jejich vítězství a porážek, aby se dovedl vystříhat špatných příkladů a napodobit dobré."

Na Machiavellim je zrůdná ona cyničnost, s níž konstatuje svoje bezpochyby nejúčinnější, svým nelidským způsobem určitě i nejpravdivější pravdy: "Lidi musíme buď zahrnout laskavostí, nebo je zničit, neboť za drobná příkoří se mstí, ale za velká nemohou," hlásá otevřeně; vladař potřebuje s lidem vycházet, ale musí na to jít chytře: "Vladař musí vzbuzovat strach tak, aby se vyhnul nenávisti, i když si nezíská lásku. Je zcela dobře být obáván, ale nikoli nenáviděn." Je každopádně prozíravé nemít proti sobě většinu (a to je lid) - na menšinách nezáleží, když se kácí les, létají holt třísky: "Kolonie nevyžadují velkých nákladů. Bez vlastních výdajů, nebo jen s nepatrnými, může vladař tyto kolonie založit a spravovat. Ukřivdí jen těm, kterým odejme polnosti a domy, aby je daroval novým obyvatelům, a těch je v zemi málo." Efektivní řešení - "poškození pak nemohou škodit, protože jsou na mizině a rozptýlení." Občas je nezbytné být ještě krutější: "Kdo se zmocní města uvyklému svobodnému životu a nevyvrátí je, může čekat, že ono zničí jeho."

Machiavelli servilně věnoval své dílko politicky aktuálnímu vládci města Lorenzovi II.; hned na závěr úvodu žaluje: "A jestli Vaše Výsost obrátí někdy z nebetyčné výše pohled k nížinám, spatří, jak nezaslouženě snáším velkou a krutou nepřízeň osudu." Aby bylo jasnější, co se pro něj dá udělat, jinde uvádí: "Vladař se má též projevit jako milovník umění a věd, má zaměstnávat proslulé muže a prokazovat pocty vynikajícím umělcům." A nenápadně mezi řádky naznačuje ještě další možnost: "Panovníkovi, který sám není moudrý, nikdo dobře neporadí, leda by náhodou svěřil svůj osud zcela do rukou neobyčejně rozumného muže a jen tomu věřil." Lorenzo Medicejský si však knihu prý ani nepřečetl a za pár let zemřel; dílo samo se vydání dočkalo až pět let po Machiavelliho smrti. Nebohému géniovi praktické politiky nepomohlo ani další podkuřování vladaři v úvodu následujících Úvah o umění válečném, historickými údaji nabitého spisku psaného formou platónského dialogu: "Vy, Lorenzo, posuďte přednosti a kvalitu mých úvah (…). Vám, podle mého soudu, se vyrovnají bohatstvím a vznešeností nemnozí, důvtipem málokteří a shovívavostí nikdo." V úvodu dalšího díla, Rozprav o prvních deseti knihách Tita Livia, věnovaného tentokrát jeho přátelům, pro změnu ovšem zase uvádí: "Spisovatelé svá díla většinou věnují vladařům a zaslepeni ctižádostí a chamtivostí je vychvalují za vynikající vlastnosti, ačkoli by si zasloužili za lecjaký špatný skutek i pokárat."

Na stará kolena, po Lorenzově smrti, dostal alespoň úřádek městského kronikáře, z čehož vznikly jeho Florentské letopisy. Co čert ale nechtěl, roku 1527 je z městského státu Florencie zase aristokratická republika, chlebodárci Medicejští se opět ocitají v propadlišti dějin a nešťastný Machiavelli marně zase zkouší převrátit kabát - tolik kýžené místo sekretáře nedostal, jsou proti němu snad všichni; zhrzen prchá na nenáviděný venkov, kde za pár týdnů umírá, prý jedem z vlastních rukou. Včera tomu bylo už 479 let.

Machiavelli zažil postupně dva protikladné režimy čtyřikrát za sebou a příliš vyčníval na to, aby přes takovéto peřeje dějin proplul ve zdraví: jako by talentovaný kariérista s tatíkem za zády, co za komoušů vyrostl a vystudoval, v nejlepším věku chytře zachytil vítr listopadu a vypracoval se na vyslance v cizích zemích; jako by ale komouši znovu nastoupili, a nyní perzekuovaný havlovec byl by uklizen do ústraní, posléze ale coby užitečný profesionál opět zaměstnán jako kronikář, poté, co jim opakovaně vlezl … no, tam, kde jim to koneckonců vždycky nějak bytostně přináleželo. No a - barvité vy dějiny renesančních měst italských! - jako by komouši zase padli, ale na novém zastupitelstvu, kde se to samými hógo-fógo jen hemží, už by se zasloužilým snaživcem (jehož srdce přece ale vždycky bilo jen pro svobodnou republiku!) nevděčně nepromluvila ani noha od stolu. Ve Vladaři Machiavelli napsal: "Domnívám se, že se lépe vyplácí jednat rázně než ohleduplně, protože Štěstěna je žena. Chceme-li nad ní mít navrch, musíme ji bít a zacházet s ní neurvale." Ani to mu nepomohlo…

Ve vydání Machiavelliho spisů z roku 1986 se o něm píše, že "je dosud většinou znám jako autor "machiavellismu" - správnější by bylo, kdybychom ho, tak jak to činil Karel Marx, stavěli do čela myslitelů, kteří vytyčovali požadavek samostatného přístupu k politice. Ano, holá pravda, "z hrobu se nemstí nikdo". Je paradoxní, že autorovi mrazivého výroku se to na příštích generacích přesto povedlo…