29.3.2024 | Svátek má Taťána


OSOBNOST: Pravý český filosof

12.5.2006

„Ukazovali jsme, (…) jak to, co má být, je původcem toho, co jest; jak cesta do metafyziky nevede ani skrze naše smysly, ani skrze mystické zření, nýbrž jak poslední pravda, která je zároveň poslední povinností, jest výzvou pro nás, co máme zde na světě dělat. Jak neplatí zjevení jako oznámení nějaké teorie, ale jak k nám pořád volá z nadsmyslna hlas: spolehni se, bojuj, pomoz, pravda skrze tebe má vítězit.“
Emanuel Rádl

Emanuel RádlPrávě dnes je tomu pouhých 64 let od úmrtí pozoruhodného českého filosofa Emanuela Rádla (1873-1942); vlastně byl – soudě tedy podle toho, čím především světově proslul – spíše přírodovědcem, jmenovitě biologem. Vyráží však dech svojí všestranností: byl profesorem Univerzity Karlovy, publicistou, politikem, pronikavým myslitelem, osobou veřejně hyperaktivní. „Rádl (…) má pro nás laiky význam zejména svými Dějinami filosofie, knihou svěží, bystrou a snadno srozumitelnou, ale nesmírně subjektivní a divoce svéráznou,“ vystihl Vladimír Neff z hlediska tohoto kalendária o Rádlovi to jistě nejpodstatnější. Ta kniha je vzácně osobitá, krásně čtivá, opravdová lahůdka pro všechny milovníky nekostnaté literatury faktu; ne že by se dalo spoléhat na všechny ty břitké odsudky kdekoho, obzvláště pak pozitivistů a vůbec všech s nimi nějak spřízněných. Avšak jako pohádka pro chvíle oddechu, historicky ovšem pravdivá, se ta nekonečná dvoudílná sága, skládající se ze špalku tlustého a ještě tlustšího, čte jak ty z tisíce a jedné noci. Asi tolik krátkých čtení by jí nejspíš také bylo nejlepší věnovat, aby čtenář, neznaven dlouhými dostihy, co pohříchu právě u takovéto literatury nevyhnutelně vedou ke ztrátě přehledu, vždy v klidu vychutnal jen kousek filosofických dějin z pera mistrova, asi jako večerníček …

Pro přátele filosofie je obzvláště milá i Rádlova kniha poslední, Útěcha z filosofie, psaná takříkajíc na smrtelném loži, inspirovaná Boethiem. Jeho poselství pro příští generace by se asi dalo shrnout do věty „pravdu nelze dokázat, ale jen se jí přiblížit.“ Věda a teologie mu splývají ve vlastní košaté filosofii. S církví se rozešel (zamlada strávil dokonce dva roky v klášteře), na stará kolena však coby protestant psal pro Křesťanskou revui. Okultismus kritizoval, před módními vlivy východní filosofie varoval. Ctil chladnou hlavu: „Výše než vůle stojí rozvaha.“ Předsedal Jednotě filosofické. Angažoval se též za lidská práva. Vzorem mu byl Masaryk, se Zdeňkem Nejedlým, pozdějším komunistickým bossem, nejprve pospolu založili Realistický klub, aby se později v nedobrém rozešli.

Nic nebylo filosofovi Rádlovi vzdálenějšího než tvorba nějakých suchých, abstraktních teorií o stavbě či podstatě světa: „Jak zachránit civilizaci před rozkladem? To je zoufalá otázka naší doby, tím zoufalejší, že lidé necítí nebezpečí,“ bylo jeho aktivistické krédo. Filosofií chtěl svět stavět a zachraňovat, ne definovat. Že se tím z dnešního pohledu podobal Marxovi, je dáno jen dobou. Jako mnozí současníci, i on ji viděl poněkud naivně: „Žijeme v době posledních dnů positivismu; jeho filosofie, která učila lidi brát pouze skutečnost na vědomí a odnaučila je brát odpovědnou účast na dějství, nutně vede k rozkladu civilizace, která byla optimistická, podnikavá, konstruktivní.“ Některé Rádlovy názory by bezpochyby dodnes vymrštily ze židlí nejen státem posvěcené vzdělance z výzkumných ústavů: „Galilei užíval jména „síla“, tj. cosi, co zvenčí postrkává hmotu, a byl přesvědčen, že toto násilí, tedy nepřirozenost, je základem světa.“ Jinde dokládá, jak to vlastně myslel: „Základní pojmy Galileiho („setrvačnost“, „zrychlení“, „pohyb rovnoměrný“, „nakloněná rovina“, „síla“ a tak dále) nejsou v přírodě a nelze jich objevit: Galilei sám je ustanovil a uložil je přírodě.“ Jak asi potom u Rádla mohl dopadnout jeho současník Einstein, ne-li právě takto.: „Einsteinova teorie spinozisticky odantropologizovala člověka do krajnosti; člověk jako faktor duchovního dějství, odpovědný za své činy, tu zmizel docela a zbylo z něho jen prázdné geometrické místo jako průsečík fyzikálních vztahů.“ S dějinami lidského poznání to podle něj v kostce bylo takto: „Koperník vymkl zemi ze středu vesmíru; potom se shledalo, že ve světě není vůbec žádný střed a že do nekonečna jsou hvězdy. Potom nám zmizel pod nohama i střed života: shledali jsme, že existuje jen samé vznikání a zanikání od věčnosti do věčnosti. Není prý ani středu vědění, neboť i pravda je jen relativní. Není ani jistoty mravní. A lehkomyslní lidé ujišťují, že se jim hlava netočí …“

Jako věrný žák Masaryka dával Emanuel Rádl na mravnost jako hlavní znak člověka hodně; snad proto zůstával osamocen nejen jako filosof, ale i jako politik. Mrzel ho všeobecný marast sobecké vypočítavosti: „Pojetí loajálnosti se zdá být našemu veřejnému životu cizí; místo něho platí jen právní závazky, hospodářské zájmy a vláda instinktů ať rasových, ať „národních“.“ Emanuel Rádl evokuje čtenáři cosi stejně známého, milého a pouze našeho, českého, jako je Švejk, Černí baroni, Josef Lada či Jakub Deml. Za první republiky byl významnou veřejnou osobností; dnes tu z něj stále zůstávají tolik čtivé, krásné knihy, nabité hluboce moudrými myšlenkami: „Boha nelze rozumem sestrojit, protože vládl dříve než všechny konstrukce. Dějiny byly dříve a jsou obsáhlejší než jakákoli konstrukce o nich. Proto literární díla konstruovaná (Flaubert, Maupassant, dekadence, Ibsen, Shaw) jsou chladná, intelektuální, pouze zajímavá; díla viděná, popisovaná, líčení, jsou však živá, jako Don Quijote anebo spisy Dostojevského. V nich je všechno zobrazováno podle skutečnosti a čtenář cítí, že tato díla odkrývají skryté záhyby naší vlastní duše, naše vlastní hříchy i naši touhu po vysvobození.“