28.3.2024 | Svátek má Soňa


OSOBNOST: Rubikon Heideggerova času

26.5.2006

" … sebe si nesu svůj otrok, sebe negr …"
Monika Načeva

"Bez místa, bez času, postavena do nicotnosti, je lidská bytost bez ustání zachmuřena, bez možnosti návratu, připadá si stále jako něco jiného v běhu svých dějin, do nějž je sice schopna nahlédnout, ale neschopna jej přivést ke konci."
Helmuth Plessner

"I sama mateřská láska se skládá zprvu z kojení. Vidí snad někdo v tom okamžiku dítě růst? Nevidí. Jen ti, kdo přijdou odjinud, řeknou: "To ale vyrostlo!" Kdežto matka a otec jeho růst nepostřehli. Dítě se uskutečnilo v čase. A v každém okamžiku bylo tím, čím mělo být."
Antoine de Saint-Exupéry

Martin HeideggerAž do počátku minulého století byly předmětem filosofických zkoumání otázky takříkajíc metafyzické až positivisticky fyzické: co to všechno tady kolem dokola vlastně je; kdo jsme, kam jdeme a jaký to má smysl. Nebo též: co dělat? Konečně: co víme? - zdalipak vůbec něco? Avšak snad největší filosof dvacátého století (anebo snad jen nejvyzdvihovanější?), jedna z ikon postmoderní doby, zbožňovaný i zatracovaný génius času Martin Heidegger (1889-1976), co zemřel právě na den před třiceti lety, matku věd zbavil éterických obzorů i vědátorských mikroskopů a uložil jí sledovat to, co se nás bytostně týká nejvíce: všední, ustaranou, úzkostnou každodennost. Poselství jeho neuvěřitelně náročné filosofie by se dalo snad v kostce vyjádřit známým moudrým výrokem Jana Wericha, že "když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl, a když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a ne to, co není, jak tomu v mnoha případech je". Svoji fenomenologii chtěl ambiciózně postavit "nikoli jako vědu o faktech, nýbrž jako vědu o podstatách." Vědom si zmatematizovanosti lidského poznání, jehož kmotrem byl už René Descartes, prahnul po nové metodě filosofického myšlení, která by pojmy vědomí a subjektivity postavila do neexaktního světla autentického, syrového lidského bytí.

Pilný a nadaný Husserlův žák se už před svojí čtyřicítkou sám stal jeho právoplatným nástupcem na katedře filosofie univerzity ve Freiburgu, kde pak byl o pět let později dokonce jmenován rektorem. Téhož data je však i jeho nešťastný životní počin, vstup do nacistické NSDAP (ach ten nešťastný Nietzsche!); bludnost této svojí angažovanosti prohlédl záhy, mnohem dříve než druzí - příští rok už ve straně nebyl a doživotně se pak varoval jakýchkoli politických postojů; málo však platno, po válce v roce 1945 bylo toto příčinou jeho nuceného odchodu z akademické půdy do ústraní. Tam už víceméně setrval až do konce života, byť od roku 1950 opět občas přednášel a stále publikoval. Morální škraloup však nezůstal překážkou duchu, jenž vedle politické naivity opakovaně prokazoval i nebývalou filosofickou genialitu. V požehnaném věku zemřel ve svém univerzitním městě, kritizovaný i ceněný, gigantičností svých myšlenek však jistě nepřehlédnutelný.

Svoje nesmrtelné dílo Bytí a čas vydal ještě před tím vším coby třicátník, roku 1926. Vtírá se mimoděk otázka, kolik velikých duchů napsalo svou nejlepší knihu v mládí, aby ji pak už celý život jen glosovali. Vtírá se odpověď o daru shůry, co převáží i moudrost stáří. Heidegger byl takovým darem obdařen jistě věru štědře. Jeho ambiciózním životním cílem bylo nově rehabilitovat "bytí", které podle něj zůstalo po celé věky filosofie zastřeno snahou po "poznání" - gnoseologie byla, jak tvrdil, neprávem vyzdvihována na úkor ontologie. Důsledek: znetvoření slovesa "je", kterým bytí samosebou charakterizujeme, v prostou triviální kopulu - prázdnou jazykovou sponu, slovesnou pomůcku, která vše vyjadřuje, ač sama vlastně už dávno nic neříká. Každá věda se však přitom zabývá něčím, co "je"; pro každou "je" to vždycky věru něco jiného: pro fyzika "jsou" jen hmota a energie; matematik vidí substanci světa v číslech, symbolech a rovnicích; biologa nezajímá nic jiného než živé organismy; holič zná hlavy; atd. Filosof by měl znát ono bytí samo; nejen učiteli fenomenologovi Husserlovi, ale vůbec všem předchůdcům Heidegger sebevědomě zazlíval, že tak nečinili důsledně. Chtěl-li pak Kant vytvořit metafyziku metafyziky, pak tento vlastně nakonec udělal totéž jinak: "Jen pokud věda existuje z metafyziky, je s to plnit stále znovu svůj bytostný úkol, který nespočívá v hromadění a pořádání vědomostí, nýbrž v odemykání celého prostoru pravdy o přírodě a dějinách, v odemykání, jež je třeba vždy znovu vykonat."

Co Heideggerovi z tohoto "odemykání", tedy zkoumání toho nejjsoucnějšího na jsoucnosti nakonec vyplynulo, je stěžejní postavení času coby podstaty, takříkajíc trvalého pozadí bytí samého: "Čas se nevyskytuje ani v "subjektu" ani v "objektu", není ani "uvnitř" ani "venku" a "je" "dříve" než každá subjektivita a objektivita, protože představuje samu podmínku možnosti pro toto "dříve"." V jeho pojetí má ovšem fenomén času úplně novou podobu - ústředním pojmem se mu stává "časovost", zapeklitý filosofický fenomén, který představuje "bývale - zpřítomňující budoucnost." Ať už se to komu líbí - nebo spíš nelíbí -, Heidegger vytvořil plejádu nebývalých, těžko z němčiny věrně přeložitelných pojmů, pročež ho také ti opravdoví fajnšmekři čtou pouze v originále. Tato podivuhodná slovní složenina se vyznačuje totálním distancem od všech historicky předchozích pojetí: "Terminologické používání tohoto výrazu musí především vyloučit všechny významy "budoucnosti", "minulosti" a "přítomnosti", které nám vnucuje vulgární pojem času. To platí i o pojmech "subjektivního" a "objektivního", příp. "imanentního" a "transcendentního" "času"."

Bývá obvyklé, že každý nový velikán zbourá nejprve v první polovině svého stěžejního díla všechny propracované konstrukce předchůdců, a poté zavede pojmologii zcela novou, aby pak na ní vystavěl vlastní, dokonalejší, ten konečný a jakoby "definitivní" chrám poznání - Heidegger byl v tomto obzvláště důkladný: ""Čas" slouží již odedávna jako ontologické či spíše ontické kritérium naivního rozlišování různých regionů jsoucna. Vymezuje se jsoucno "časové" (přírodní procesy a dějinné události) vůči jsoucnu "nečasovému" (prostorové a číselné vztahy). Bývá odlišován "nečasový" smysl vět od "časového" průběhu větných výpovědí. Dále je shledávána jistá "propast" mezi "časovým" jsoucnem a "nadčasovou" věčností a činí se pokusy o jejich překlenutí. "Časové" znamená zde vždy asi tolik jako jsoucí "v čase", což je ovšem určení samo ještě dosti temné. Faktem zůstává: čas ve smyslu "být v čase" slouží jako kritérium rozlišování regionů bytí. Jak k této význačné ontologické funkci čas přišel, jakým právem zrovna něco takového jako čas slouží jako takovéto kritérium, a dokonce zda se v tomto naivně ontologickém použití času dostává ke slovu jeho možná ontologická relevance ve vlastním smyslu, na to se dosud nikdo ani neptal, ani to nezkoumal. "Čas" - v horizontu vulgárního porozumění času - se do této "samozřejmé" ontologické funkce dostal jaksi "sám od sebe" a udržuje se v ní dodnes."

Všechno, co kdo dříve o čase vymyslel, je podle Martina Heideggera naivní a vulgární - dětsky jednoduché. A tak si sám předsevzal vytvořit tomu, co "časem" nazýváme, úplně nový pojem, jenž chce zřetelně "vymezit vůči vulgárnímu porozumění času, jehož sedimentem je tradiční pojem času udržující se od Aristotela až k Bergsonovi a dále. (…) Tím bude vulgárnímu pojmu času vrácena jeho samostatnost." Heideggerovo svébytné pojetí tohoto bezpochyby nejproblematičtějšího fenoménu v dějinách lidského tázání je vskutku komplikovanost sama; to, co jím dosud bylo nazýváno, je mu jen exaktní měrností, jakýmsi naruby obráceným prostorem, substancí vnitřní prázdnoty, veřejným, obecným, matematickým, technokratickým měřítkem. "Čas" - tak jak ho používáme - je podle něj jen jeden z mnoha aspektů širšího pojmu právě oné časovosti, kterážto přímo konstituuje "pobyt" - úhlavní Heideggerův pojem, jakousi filosoficky propracovanější formu karteziánského "subjektu", jenž ve své "předběhové odhodlanosti", "svojí starostí jsoucím jsa", je nakonec tím, "kdo" tuto "bývale - zpřítomňující budoucnost", časovost samu (potažmo sebe sama) vlastním bytím "konstatuje" - "je".

Heideggerův "pobyt" představuje ve filosofické terminologii naprosté, nejen laikovi těžko průhledné nóvum: "Pobyt je nejen jsoucnem, na něž se musíme se svou otázkou primárně obracet, nýbrž navíc i jsoucnem, které se ve svém bytí vždy již vztahuje k tomu, po čem se touto otázkou ptáme." Ta otázka je o tom, nač se podle Heideggera nikdo předtím ptát neodvážil: na ono bytí coby bytí nejen pozorovaného či myšleného "něčeho", ale současně i toho, kdo toto "něco" pozoruje a myslí. Pobyt je člověk, lidstvo, univerzální myslící bytost, obecné lidské vědomí v jednom, karteziánsky podobný subjektu; pobyt však tento grafický rubikon bipolárního chápání světa ještě kvalitativně překračuje - tím, že zohledňuje širší souvislosti lidského vědomí, než je právě jen ta pomyslná osa "x" kolmá k "y" - jak názorná, stejně tak triviální vůči možnostem mozku člověka. Logika subjekt - objekt předpokládá vztah pozorovatel - pozorované, tedy jakýsi vnitřní a vnější svět; o tom, zdali ten vnitřní je zrcadlem toho vnějšího anebo snad naopak se vedly filosofické spory po tisíciletí; zdálo by se z tohoto hlediska, že Heideggerův svět je jasně subjektivistický, solipsistický - pobyt jako by byl jediným jsoucím; přes toto skalisko přenesl se tento filosof svojí slavnou "ontologickou diferencí", rozlišením "jsoucna" od "bytí" jako toho, co se prostě vyskytuje, od toho, co teprve autenticky "je" - pobytu samého. Asi jako když je tu zcela zřejmá jistá nuance mezi "uhynutím" zvířete a "smrtí" člověka, nebo snad také mezi "výskytem" mrtvoly a "bytím" pobytu téhož jména o hodinu dříve. Svérázné, nebývalé, v rámci fenomenologického hledání podstaty ve fenoménu však tuto vědu osvěžujícně obohacující - jak jsou tedy alespoň přesvědčeni mnozí ...

Němec Heidegger pobyt ve své řeči nazýval "das Dasein", tedy "da sein" - bytí tu, tady a teď. Jan Patočka, jeho český apologet, zavedl tento náš ekvivalent, co dnes už zcela scestně evokuje spíš jen cosi jako pojem z katalogů cestovních kanceláří. Heideggera vedla k vytvoření nového pojmu "pobytu" logická cesta přes ontologickou otázku po bytí samém: "První filozofický krok k porozumění problému bytí spočívá v tom, že nebudeme (…) určovat původ jsoucna jakožto jsoucna tím, že bychom je převáděli na jiné jsoucno. (…) Bytí jako to, "po čem" se ptáme, vyžaduje tudíž nějaký vlastní způsob vykazování." Tímto zvláštním způsobem Heidegger prohlásil právě "pobyt". "Pobyt je jsoucno, o kterém nelze říci, že se mezi jiným jsoucnem jen vyskytuje." Pobyt se nevyskytuje, nýbrž sám je; sám sobě i rozumí, což ale jistě nelze říci o jeho vztahu ke vnějšímu světu. Stěžejním znakem pobytu je jeho průměrná každodennost - odtud vyrůstá také fenomenologie sama a dále pak i existencialismus. "Poněvadž průměrná každodennost je tím, co je tomuto jsoucnu onticky nejbližší, byla a je při explikaci pobytu vždy znovu přeskakována. To, co je onticky nejbližší a známé, je ontologicky nejvzdálenější, nepoznané a ve svém ontologickém významu stále přehlížené." Jen z této průměrné každodennosti lze vykřesat jiskru poznání; karteziánci, kantovci i staří Řekové se usilovností intelektu pokaždé pokoušeli hledat poznání v přírodě, takříkajíc v objektivnu. Logicky se také museli objevit i takoví, co se je domnívali shledávat zase jen v subjektu. Heidegger jde dál: "Pokud poznání vůbec "jest", patří jedině jsoucnu, které poznává." To však není žádný solipsistický subjekt: "Dnes běžné pojetí poznání jako "vztahu mezi subjektem a objektem" je právě tak "pravdivé" jako prázdné. Nesmíme se domnívat, že subjekt a objekt se snad kryjí s pobytem a světem." Naopak - "poznání je jistý způsob "bytí ve světě"." Tento "svět" je dalším z osobitých Heideggerových pojmů, karteziánsky vzdělanému a myslícímu Evropanovi tak těžko pochopitelných. Co však je ještě trudnějšího, všechny záchranné body posledních zbytků porozumění složité niti filosofova výkladu mu nenávratně mizí při dalších kapitolách Bytí a času, kde se to jen hemží takto "srozumitelnými" větami: "Bytí ve světě je vlastně netematické, praktické pohroužení do poukazů, konstitutivních pro příručnost celku prostředků."

Trpělivý student Martina Heideggera nicméně se dočká i jeho definice fenoménu prostoru - ten vychází v rámci "bytí ve světě" z onoho "ve" a spočívá v charakteru od-dálení a charakteru zaměření. Těmi tu jistě není třeba trápit čtenáře ještě víc; jak to klasik myslel, je mlhavě zřejmé tady: "Pobyt na svých cestách neprobíhá prostorovou dráhu jako nějaké výskytové těleso, nepolyká kilometry, nýbrž přibližování a od-dalování je vždy obstarávajícím bytím k přibližovanému a od-dalovanému." A tak tedy takříkajíc "substancí" existence pobytu není žádný prostorový svět, ale "ono se": ""Ono se", jímž je zodpovězena otázka "kdo", je každodenní pobyt, je nikdo, kterému se pobyt ve svém bytí mezi druhými vždy již odevzdal. (…) Jsa sebou v modu neurčitého "ono se", je každý pobyt do něho rozptýlen a musí sám sebe teprve najít." Většinou k tomu nedojde, skepticky dodává Heidegger. Ať už však hledá nebo ne, všem jednostejně se nakonec přihází: "Poněvadž k pobytu bytostně patří "bytí ve světě", je jeho bytí k světu bytostně obstarávání."

Starost - to je další základní monolit této věru nelehké filosofie. Je to fatální úděl pobytu, vyplývající z jeho vrženosti - pobyt byl do světa "vržen", ani nevěděl jak. Co víc, "jako vržený je pobyt vržen do způsobu bytí, jímž je rozvrhování." Neustále jednáme s vědomím svého příštího rozvrhu hodin, dnů a let; v naivní víře, že tak činíme svobodně a konstruktivně. Pobyt však nevědomě tíhne k seberozpuštění v "ono se". Domnívá se přitom, že se tím sám smysluplně realizuje - je však jen pohlcen "světem" a spolupobytem druhých. "Pobyt padá ze sebe sama do sebe sama, do nezakotvenosti a nicotnosti neautentické každodennosti. Tento pád mu však díky veřejnému výkladu zůstává skryt, a to tak, že je vyložen jako "vzestup" a "konkrétní život"."

Nu, takové jsou výchozí podmínky Heideggerovy analýzy času. Teprve teď lze přistoupit k meritu věci, jeho slavné "časovosti"; rozhodně není žádným fyzikálně - matematickým zkracováním času (speciální relativita), jeho ohýbáním (obecná relativita), zimaginárňováním (Hawking), zvěčňováním (Platon), ohraničováním (Descartes) či kterým to jiným rozpitváváním "času" - "časovost" je "času" takříkajíc původcem. Stojí za původním smyslem pobytu vůbec; ten pak, jelikož mu o jeho vlastní bytí jde, potřebuje k obstarávání svých starostí počitadlo času, které si bere - ze své časovosti; ta je zhruba o tomto: "Budoucně přicházejíc k sobě zpět, vstupuje odhodlanost zpřítomňováním do situace. Bývalost vychází z budoucnosti, tak totiž, že bývalá budoucnost (lépe: jsouc bývalá) uvolňuje ze sebe přítomnost." Jelikož pobyt může být lecčím, nikdy však něčím výskytovým, nelze na jeho bytí pohlížet, jako by se někde ve vnějším světě "nacházel" - jen tak ale přitom vulgárně vnímáme "čas". Pobyt se v čase přesto nikterak nevyskytuje. Proto také se Heidegger od tradičního pojmu času zcela odpoutává a nadřazuje mu časovost: "Časovost umožňuje jednotu existence, fakticity a upadání a původně tak konstituuje celost struktury starosti. Momenty starosti nejsou poskládány postupným přidáváním, stejně jako časovost sama se neskládá teprve "v čase" z budoucnosti, bývalosti a přítomnosti. Časovost není vůbec žádné jsoucno. Není, nýbrž se časí. (…) Časovost časí, plodí možné způsoby sebe samé. Ty pak umožňují rozmanitost modů bytí pobytu, především základní možnost autentické a neautentické existence."

Běžné podoby času jako minulost, přítomnost a budoucnost, eventuelně ta generacemi myslitelů vybroušená představa toho všeho v jedné věčné přítomnosti, odkázal Heidegger do starého železa coby "extase" časovosti: "Časovost není napřed nějaké jsoucno, které teprve ze sebe vystupuje, nýbrž její bytnost je časení v jednotě ekstasí. "Čas" přístupný vulgárnímu porozumění, tedy čistá posloupnost jednotlivých "teď", která nemá začátku ani konce, se vyznačuje mimo jiné tím, že ekstatický charakter původní časovosti je zde nivelizován. Tato nivelizace sama je však svým existenciálním smyslem založena v určitém možném časení, jímž časovost jako neautentická časí či plodí řečený "čas". Jestliže se tedy prokazuje, že "čas" přístupný "rozumnosti" pobytu není původní, nýbrž pramení z autentické časovosti, pak je (…) oprávněné nazvat právě vyloženou časovost původním časem."

Neprokázalo se, že by časovost byla jen "zmatenou formou racionálnosti", jak žárlivě tvrdil jiný génius času začátku XX. století, Heideggerův starší současník Henri Bergson. Jeho dnes berou spíš fyzici z okruhu Prigogina, dnešního oslavence zase filosofové; jedno měli nicméně jistě oba společné: vzali času jeho nehybnou strnulost, do níž byl předchůdci uvržen. Časovost přesahuje normální čas tím, že ač zdánlivě objektivno koncentruje v subjektivnu, odnímá mu i jeho takříkajíc zásadní "objektivní" vlastnost, totiž apriorní posloupnost, bez níž by ani subjekt nebyl schopen pochopit nic kromě statického, stále stejného obrazu jak na fotografii: "Časení neznamená žádnou "posloupnost" ekstasí. Budoucnost není později než bývalost a ta není dříve než přítomnost." Namísto toho je čas člověka spíš cosi jako "rozepjatost" bytí až k vlastní smrti, jak to naznačoval už Kierkegaard. Se zavedeným časoprostorovým uvažováním, jehož všechny zákonitosti visí na přísném kartézském součinu (a opravdu je to jen dokonalá sou-činnost souřadnic času a prostoru), to už věru nemá nic společného: "Při měření času, jež musí s bytostnou nutností říkat "teď", se pro nalezenou míru jakoby zapomíná na to, co je měřeno jako takové, takže tu kromě dráhy a čísla nelze nic jiného nalézt." Zpřítomňováním fenoménů, abychom je vůbec chápali, užíváme časovosti jako nástroje, jež se zjednodušeně jeví být časem, asi jako když užíváme fyzikálních zákonů, jež se jeví být tu setrvačností, tu hmotností, tu akcí a reakcí.

Karteziánské "teď", k němuž vedly tisícileté dějiny usilovného lidského přemýšlení, v nich už tak jako tak vždycky nějak spočívalo. Imaginární body "teď" se totiž v lidském vědomí vyskytují stejně, jako se tam tímtéž způsobem nacházejí i platónské ideje židlí, stolů a lavic. Za starých Řeků je klackem rýsovali do písku, dnes mají podobu čehosi školského, zavánějícího pravítkem, ostrou tužkou, gumou a smradlavým kabinetem. "Říkáme: v každém "teď" je teď, v každém "teď" už také mizí. V každém "teď" je "teď" teď, tudíž stále přítomné jako totéž, třebaže v každém "teď" vždy nějaké jiné přichází a mizí. Jako to, co se takto střídá, ukazuje přece zároveň stálou přítomnost sebe sama, takže už Platón musel z tohoto pohledu na čas nazvat vznikající a zanikající souslednost "teď" obrazem věčnosti." Avšak biblický obraz věčnosti coby božího království jsme akorát přetransformovali do nekonečnosti coby negace konečného - "Domyslíme-li sled "teď" ve směru vyskytování a nevyskytování se "do konce", nelze nikdy žádný konec najít. Z toho, že toto domýšlení času do konce musí vždy ještě čas myslet, vyvozujeme, že čas je nekonečný."

Avšak i takový "čas" by se zase jen někde "vyskytoval", klidně třeba i na nebesích, podobně však, jako ten Newtonův najednou objímal celý kosmos a všední, veřejný čas člověka zaujímá alespoň svoje časové pásmo. Právě proto není "pobyt" žádným "subjektem", jelikož je tohoto ukotvení prost. Spíše než bod v kategoriální mřížce představuje existenciální, jen zprostředkovaně uchopitelnou tendenci - pád směrem k budoucnosti. Čas lze totiž vnímat ne jen jako proud, jehož vodami jsme unášeni, ale i jako stojícího rybáře, jehož vysoké boty řeka obtéká. Ten ovšem ví, že voda mu poteče jen tehdy, bude-li v proudu stát sám, v předběhové odhodlanosti vstříc jemu hledíce …

Heideggerův čas je lahůdka pro milovníky filosofických extrémů, historicky nejspíš nejzazší a jistě i nejnepochopitelnější komplexní definice pojmu "času". Moderní doba, kdy informace se prostorem šíří okamžitě a i zboží, služebně cestující a turisty lze na druhý konec světa dopravit, než časoměřič slunce zajde za kopec či oceán, tedy doba, kdy čas se obecně jakoby zkracuje, čím dál více nám ukazuje, že je to skutečně mnohem spíše něco, co se "potřebuje", než co objektivně "je" - že na čas musíme pohlížet jako na cosi výhradně lidského, a teprve potom až kosmického ...

Konečná Heideggerova definice času by mohla být třeba tato: "Budoucně přicházejíc k sobě zpět, vstupuje odhodlanost zpřítomňováním do situace. Bývalost vychází z budoucnosti, tak totiž, že bývalá budoucnost (lépe: jsouc bývalá) uvolňuje ze sebe přítomnost." Nejen ti nejpovolanější se dodnes nemohou shodnout, vytvořil-li Heidegger něco ve své složitosti tak dokonalého, že se nakonec nikdo neshodne na tom, co chtěl vlastně básník říci, anebo zda jen nebývale nesrozumitelným stylem chtěl prostě na akademické půdě pragmaticky prorazit, zneužívaje přitom své intelektuální převahy nad ostatními. O sofistikovaných vědátorech, co sami věc zašmodrchají tak, že už ji kromě nich samých nerozplete nikdo, je známo dost. Je však podle mého názoru přesto ohromující vstoupit do složitého království Heideggerovy časovosti, neboť vrhá mnoho nového světla jak na technokratickou zkostnatělost karteziánství, tak i zároveň ukazuje na marnost všech snah o vyslovení oné kýžené, konečné a definitivní - "exaktní", veliké odpovědi po otázkách na věci věčné a nekonečné. "Ukazuje se čas sám jako horizont bytí?" končí klasik jakoby bezradně svoje hlavní dílo naléhavou otázkou. Kdybych se měl odebrat na pustý ostrov s jednou jedinou knihou, jistě by to byla tahle. Myslím, že bych měl co dělat do konce života …