Není tomu tak dávno, kdy většina obyvatel Ostravy neměla ani tušení o existenci hradu uprostřed města, sotva čtvrthodinu chůze od Masarykova náměstí nebo od výstaviště na Černé louce. Dnes se poněkud zvláštním způsobem obnovená stavba coby „Slezskoostravský hrad“ opět tyčí (lze-li tak nazvat její pozici na vršku pokleslém v důsledku poddolování o dobrých 10 metrů) nad soutokem Ostravice a Lučiny. Osud hradu, nad nímž se v uplynulém století vznášel přízrak demolice, je věru pohnutý.

Ostravský hrad vznikl na místě někdejšího hradiště. Od 13. století je zde doložen hrad střežící cestu z Opavy přes Hlučín a Ostravu do Těšína a Krakova. Kamenná pevnost obehnaná čtyři metry vysokými a dva a půl metru silnými hradbami se tehdy nacházela na hranici mezi českým a polským státem. Z vlastnictví opolských vévodů přešel hrad do majetku těšínských knížat z rodu Piastovců. V roce 1327 potvrzuje těšínský kníže Kazimír přijetí těšínského léna od Jana Lucemburského, přičemž ve výčtu statků k lénu příslušejících je jmenován hrad Ostrava. Ostravský hrad tím ztrácí význam pohraniční pevnosti zbudované proti českému státu. V roce 1380 těšínský kníže Přemysl prodává hrad Arnoštu z Tvorkova. Majitelé se často mění a v roce 1548 je hrad přestavěn v renesanční zámek. Ten byl místem konání zemského sněmu. Po třicetileté válce, za níž byl zámek postupně pleněn císařským vojskem pod vedením plukovníka Karla Spinelliho (vykradena zámecká kaple), Dány a Švédy, se v souvislosti s nebezpečím turecké invaze uvažovalo s jeho přestavbou na pevnost. K té však nakonec nedošlo a zámek si uchoval renesanční ráz. Jeho majitelé se měnili. Hrabě Wilczek, jehož rodu zámek náležel od roku 1714 do roku 1945, započal nedaleko zámku koncem 18. století s těžbou uhlí. Wilczkové, sídlící na svém panství Kreuzenstein u Vídně, obohatili stavbu o řadu barokních prvků. Avšak dolování v blízkosti zámku a nakonec i pod ním časem vedlo k nenapravitelným škodám. V roce 1848 byl ztržen rytířký sál a zámek se nezadržitelně propadal. Po požáru v roce 1872 Wilczkové sice zámek opravili, sesouvání terénu se ale zabránit nepodařilo. I když byl zámek obyvatelný, sídlil v něm pouze zámecký správce a několik úředníků Wilczkových dolů. Na pohlednici z roku 1912 vidíme ještě zámek ve slušném stavu. Vše se ale mělo záhy změnit.

V posledním desetiletí před druhou světovou válkou vedlo poddolování k silnému narušení zdiva. Do plánů na záchranu památky, o kterou se začali zajímat památkáři, však vstoupila válka.

Po roce 1945 se stal vlastníkem poničeného hradu stát. Na záchranu stále nebylo pozdě, kdyby se v zápalu budovatelského nadšení z hradu nestal lom na kámen a jiný stavební materiál. A pod hradem se dolovalo ještě v šedesátých letech. Přímo z hradního nádvoří a někdejších palácových místností byl bizarní výhled na těžní věž dolu Zárubek. Hradní zdi se lámaly dokonce výbušninou, v palácové části se propadly stropy, rozebíraly se obvodové zdi a nakonec bagry dorazily i gotickou baštu, aby na jejím místě v 80. letech vyrostla v režii Restaurací a jídelen nevkusná stavba restaurace Rotunda. Město, neschopno zachránit nejstarší stavební památku na území Ostravy, definitivně zlomilo nad Ostravským hradem hůl.

A jako by toho všeho nebylo dost, přidává se počátkem 90. let k privatizované Rotundě jako bonus i ubohé torzo hradu. Obskurní novostavba restaurace, hradní ruiny a rozsáhlý pozemek byly k mání za deset miliónů korun. Co vše zde mělo podle smělých plánů být – casino, kurty, plavecký bazén, hotel a dokonce i supermarket.

Nakonec se hrad opět dostal do majetku města. Po stavebních úpravách otvírá se v roce 2004 Slezkoostravský hrad veřejnosti jako součást výstaviště Černá louka. Dnes je obtížné vůbec určit, co kde původně bylo, neboť takřka vše bylo dřívějšími nevhodnými zásahy důkladně rozkopáno, rozebráno a bez ohledu na původní stav dotvořeno bloky betonu a nového zdiva. Po stržení ohavné Rotundy, odstranění nejkřiklavějších příšerností a úpravě zdiva, dotváří se objekt do podoby středověké tvrze.

Jednou z mála původních dochovaných stavebních součástí je kamenná deska, která byla do roku 1933 umístěna na zámecké bráně a dnes je k vidění u vchodu do Ostravského muzea. Je na ní datum 1548, tedy rok, v němž byla ukončena přestavba hradu na renesanční zámek. Kopie této desky je součástí hradní expozice.

Památkáři se na výsledek „rekonstrukce“ třeba mohou dívat s opovržením. Je pravděpodobné, že zde již není jediný kousek zdiva z 13. století. Bylo by však vskutku malicherným počínáním vyčítat vzkříšení hradu jeho do očí bijící nepůvodnost. Vedle zbudování historizující repliky se možná nabízela ještě jiná varianta – odstranit všechny novodobé přístavby a ponechat zakonzervované takřka nepatrné ruiny. Přednost byla dána řešení, které do místa vneslo nový život. Hrad se obnovil tam, kde již nezbylo nic. Když už nic jiného, tak alespoň historické místo nad soutokem Ostravice a Lučiny, byť notně propadlé, je původní.

Díváme-li se na hrad přes řeku z moravské strany, připomíná Slezskoostravský hrad malou tvrz. Z nábřeží Moravské Ostravy nás k hradu přivede pěší lávka přes Ostravici. Po ní překročíme historickou hranici mezi Moravou a Slezskem. Krátká chůze a jsme u hradní brány. Zblízka vše budí dojem přílišné novoty. Novostavba se prostě nezapře. Některé sezónní akce mají tak trošku nádech pouťových atrakcí. Nabídka programů je opravdu pestrá: alchymistická dílna, velikonoční pletení pomlázek a malování kraslic, reje čarodějnic o Valpuržině noci, hradní hodokvas, pálení čarodějnic nebo strašidelné noci. Ale také koncerty a výstavy. A docela zajímavá expozice archeologických nálezů, získaných převážně povrchovým sběrem při rekonstrukci. Stojí za to hrad navštívit. Třeba kvůli zajímavému místu nebo vyhlídce na Ostravu. A tiše rozjímat o tom, jak barbarsky se u nás mnohdy nakládalo s kulturním dědictvím.

Pozn.: současné fotografie a fotografie z roku 1981 byly pořízeny autorem