29.3.2024 | Svátek má Taťána


ARCHITEKTURA: Zmizí obchodní dům Máj (Tesco) v Praze?

7.3.2006

Máj - pohled z Národní třídy Před nedávnem se objevila v médiích zpráva, že se bude možná bourat někdejší pražský obchodní dům Máj na rohu Národní třídy a Spálené ulice (postaven v první polovině 70. let dle projektu Johna Eislera, Miroslava Masáka a Martina Rajniše z libereckého Stavoprojektu – vesměs renomovaných projektantů). Volali mi tehdy z pražské přílohy MfD, s paní redaktorkou jsem si hezky asi 15 minut popovídal, řekl jí, proč si domu architekti a teoretici váží, a také, že veřejnost zas tuhle architekturu většinou nemiluje (kdysi ostatně protestovala proti bourání domů, které tu stály předtím – historie se opakuje), ač si časem na řadu věcí docela zvykne (nejen Tančící dům). Na otázku, zda bych se smířil se zbouráním Máje, jsem řekl, že jen v krajním případě a za předpokladu, že na jeho místě vyroste špičková stavba postavená na základě mezinárodní soutěže nebo dle projektu významné osobnosti, který projde odbornou oponenturou, aby byla záruka, že tu nevznikne nějaký paskvil. Rozhovor pak vyšel ve značně okleštěné podobě, z níž mělo vyplývat, že podporuji zbourání, a vrchol všemu dal titulek, že prý si myslím, že dům nebude Pražanům chybět. Hned jsem se ohradil a žádal otištění mé reakce, v níž uvádím, že těžko můžu tvrdit, že Máj nebude chybět nikomu, když by chyběl i mně. To ovšem neotiskli, napsali mi jen, že titulky musí být pádné. Paní redaktorka mi pak ještě napsala, že ji mrzí, že mně článkem ublížila, to si ovšem můžu strčit za klobouk a nepomůže ani to, že souběžně s „interview“ vyšel text v Respektu, kde dům hájím, anžto má tento týdeník oproti MfD mikroskopický náklad. O Máji jsem psal ostatně dříve několikrát a vybral ho i do průvodce po pražské moderní architektuře (přikládám obrázek z francouzského vydání, české teď nemůžu najít), což bych jistě nedělal, kdybych k němu neměl kladný vztah.

Nemohu říct, že by Prior 02/Máj/K-Mart/Tesco (tak se postupně měnil název) byl dům bez chyb. Na téma „nárožní palác v centru pražské city“ by se dala asi navrhnout poněkud vlídnější stavba, než do sebe uzavřený kvádr, který má prosklenou fasádu s eskalátory jen do „dvora“ (a výhledově do úzké uličky, až bude postaven ve Spálené nový dům). Vždy mi vadil i nedostatek výtahů a velmi nepohodlné požární schodiště, na něž byl člověk odkázán, pokud nechtěl procházet napříč celým domem k eskalátorům. O nedostatku WC nemluvě. Dnes přibývá i problém s parkingem – mít možnost odvézt si vlastním autem nakoupené zboží. Ale zase se mi líbil otevřený půdorys a jistá pragmatičnost. Stavěla – možná v Praze poprvé – švédská firma, takže kvalita stavebních prací byla na tehdejší dobu dobrá. Řešení bych tedy viděl spíš v adaptaci interiérů. Máj - zadní trakt, pohled ze Spálené 2

Problém je samozřejmě složitější. Otevírá také otázku, do jaké míry může někdo majiteli budovy nařizovat, že nesmí zbourat či přestavět vlastní dům (nejde-li samozřejmě o památku). Nedávno zmizel naproti na Národní třídě další kvalitní příklad architektury té doby – Sportturist arch. Siegla. Majitel si alespoň zajistil souhlas autora a kvalitní projekt novostavby (Marek Chalupa). Řešením je zapsat stavbu mezi nemovité památky, což ovšem majitelé logicky vidí neradi, protože jim to komplikuje situaci (říkají, že na význam stavby měli být upozorněni včas a zápis měl být proveden taky včas, třeba by si koupi rozmysleli). Tady by asi měl stát (event. město) nabídnout finanční pomoc nebo takový dům přímo vykoupit (jako před časem Müllerovu vilu) a buď jej pronajmout za určitých podmínek nebo změnit využití třeba na kulturní účely (v tomto případě si dovedu představit třeba galerii – otázkou je, není-li jich už v Praze dost, a nabízí se i úvaha, zda to daňový poplatník bude ochoten platit). Památková ochrana by asi nesměla být brána striktně, jinak by dům musel být zachován do všech detailů – prostě stanovit, co je třeba respektovat a co je možno změnit.

Podobné debaty se za chvíli mohou vést i v souvislosti s dalšími (a často pro veřejnost více či méně kontroverzními) stavbami z totáče, jako jsou žižkovská věž, dispečink metra Na Bojišti, Pakul, OD Kotva, Nová scéna ND, dům ČKD na Můstku, domy nad Muzeem… - pro některé symbol odvahy architekta a konstruktéra prosadit atypický projekt navzdory době, pro jiné naopak symbol totalitní architektury necitlivé k okolí. Chránit? Nechránit? Zbourat nebo přestavět?

A teď by mne zajímal váš názor, případně i návrh, jak vyřešit výše zmíněné problémy. Jen prosím nepište o tom, že tam chodíte nakupovat do supermarketu a ten vám bude chybět. Jde mi o názor na architekturu.

Zdeněk Lukeš
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998