Ještě jsem sesmolil pár povídek do různých soutěží, a tak jsem se do přípravy na nájemné psaní pustil až někdy kolem letošních Velikonoc. Ten začátek byl nejpříjemnější - přečetl jsem si několik děl Mistra Jean-Pierre Garena i několik knížek z klávesnic českých Mistrů. A zjistil jsem, že jejich hlavní hrdina Mark Stone je mi velice sympatický.

Pohledný, mladý, šikovný, čestný, neprůstřelný a nakonec i nepředstavitelně bohatý - koho mi jen připomínal? Ale jistě: mého dávného dětského hrdinu Old Shatterhanda! Včetně jeho přítele Vinetoua - tedy androida Raye.Naštěstí Garen je Francouz, takže ty příběhy nebyly asexuální jako mayovky. Proto jsem si vzpomněl i na tři mušketýry. A pochopitelně nešlo nezaznamenat postupy užité v bondovkách. Navíc se mi líbil nenápadný, francouzský, někdy až "český" humor, se kterým se ústřední dvojice - Mark Stone a jeho věrný android Ray - neustále pošťuchují a provokují.

Při četbě jsem neměl problémy s orientováním se v prostoru a času. Tato "jednoduchá literatura" má jednu hlavní dějovou linii, která neochvějně směřuje od setkání v pracovně velitele Služby pro dohled nad primitivními planetami Khova (kam je Mark Stone odvolán obyčejně z dovolené), přes výpravu "astronefem" na daleký svět (kde musí náš hrdina užít svou obratnost šermíře, inteligenci agenta SDPP, čest Indiána a občas i zbrojní technologie budoucnosti - to vše pro blaho lidu navštívené planety), až po finální souboj se zloduchem a odvrácení posledního nebezpečí při návratu kosmickým subprostorem. Na úplném konci při setkání se slečnou Swensonovou či sekretářkou Peggy pak nesmí chybět závěrečná jednovětá sentence.

Do pravidel hry patří i mluvit o středověku jako o "primitivní době", a vůbec mluvit o "středověku" v entém století po nás - když společně s Janem Werichem víme, jak relativní ten výraz je...

Zásadním limitem pro autora je dodržet rozsah sto pěti normostran. A pak taky termín. Musí vyjít šest knihy do roka! No dobře, teď čtyři. Naštěstí v Česku se už sešla parta psavců, kteří kolektivně dokážou tento požadavek splnit. Ale Garen byl na to sám!

Hezky jsem si četl. Jenže už byl květen, a já pořád neměl originální nápad. Každý, který mne napad´, byl už dříve použitý. V červnu jsem nápad dostal, ale věděl jsem, že požadovaný termín do konce měsíce nestihnu, a tak jsem ani nezačal. Na začátku července jsem musel dělat autorské korektury své trifidí knížky Zapomeňte na Mars (snad vyjde ještě letos?). Pak ale přišel nesmlouvavý požadavek redaktora Ríši. Věděl jsem, že mám nápad, rozvržený děj, chuť odpočinout si od třistapadesátistránkové marťanské ságy a čas - zbývalo knížku jen napsat. Tři - čtyři stránky za den (to je minimální norma pro mé psí články) a za měsíc bude hotovo. Tak jsem kejvnul. Jenže pak jsem třeba napsal jen jednu stránku denně, taky jen půl, a byly dny, kdy jsem nenapsal žádnou - jen přemýšlel. Takže nakonec jsem si vzal dovolenou a poslední tři dny dorazil zbylých pětadvacet stránek. Musím potvrdit poznatek Veroniky Žilkové: Největší inspirací je termín. A doplním svoji zkušenost: nejdůležitější pro spisovatele je mít plechový zadek.

Dedlajna pro autora byla stanovena na 29. srpna. Výtvarník začal pracovat na obálce o týden dříve, poskytl jsem mu proto již sepsanou scénku, i když pak by byly k dispozici možná barvitější. Ale ještě nebyly napsány! Jak jsem si tedy představoval obrázek na obálce? Takto:

Tmavé odstíny modři na polozatmělé obloze, končící zatmění malého slunce obrovským měsícem, která se projevuje světelnou perlou - toto vpravo nahoře.
Vlevo nahoře krouží ve výši osamělý nenápadný dravec (jen drobná ptačí silueta).
V centru jsou dvě postavy - Mark ve zlaté zbroji máchá proti vztyčenému antracitovému mlokovi handžárem, mlok už má přes hruď jeden dlouhý krvavý šrám.
Někde ve zlatém řezu obrázku je položen horizont pouštních hor, ze kterého sjíždí karavana jezdců na gemboudech.
Dole ve vádí se válí černý pavoukovec, někde v pozadí se povaluje zabitý černý balvan a kolem poskakuje opancéřovaný gemboud.
A bylo by pěkné, kdyby tam někde (asi vlevo dole) byl nenápadný, jakoby vystřižený obrázek přilepený na obraz, skleněný pohár s pravým zlatem Alwogiry... (Tak se totiž můj Stone jmenuje: Zlato Alwogiry.)

Prostě námět na pomalování Sixtýnské kaple. Řekl bych, že se Petrovi Bauerovi na těch pár centimetrech čtverečních téma podařilo celkem vystihnout, i když se v barvě spíše isnpiroval pouštní zlatou. (Ale mlok je skutečně "antracitový"!) Udělal ještě víc - nejspíš si knížku přečetl celou, protože v jednom obrázku propojil poušt, kde se děj odehrává na začátku, se sopkou, ke které se Mark s Rayem dohmoždí až na skoro samý konec příběhu.

Však posuďte sami (jestli se obrázek dostal přes redakční systém).

Tak, po určitých procedurách knížka právě teď vyšla. Ukázku si můžete přečíst i tady na dnešním Sardenu. Jsem tuze žádostiv, jak ji přijmou naši "šutrálogové". Krom daných reálií světa Marka Stonea jsem se snažil zachovat i určitého ducha Jean-Pierre Garena. Ale samozřejmě jsem se nemohl vymanit ze svého stylu. (Který asi ještě moc neznáte, ale snad poznáte, až vyjde ten opožděný "Mars"...:)

Psáno v Praze dne 11. 11. 2005