(první část zde)

Před usnutím hleděla na strop, kde se v mihotavých stínech převalovaly zbytky dýmu z ohniště. V polospánku měla pocit, že se jeden oblak změnil na Thorovu tvář. Ta tvář se ušklíbla a spiklenecky na ni mrkla.
Ráno se členové klanu tvářili, jako by k nim patřila odjakživa. Jedna z žen jí přinesla šaty. Dostala kus placky z hrubě mletého obilí a misku vody. Pak pomáhala s přípravou jídla, dělala to či ono a hlavně naslouchala. Za chvíli věděla o hunské invazi, o králi Ermanarichovi, jeho rádci Sibichovi, o Randwarově bohatství. O tom, že přijedou náčelník Hathawulf, jeho bratr Solbern ze sousedního kmene Teuringů se svými lidmi. Zanedlouho se opravdu na obzoru objevil houfec bojovníků vedený dvěma urostlými muži pánovitého chování.
"Ten vlevo je Hathawulf" přitočil se k ní Randwar. "Na něj pozor, je to maniak. Vybuchne při sebemenším podnětu a zabíjí skoro bezdůvodně. Ale v poli bojuje jako bůh se smíchem na rtech. Ten druhý je Solbern. Je to veselý chlap a vynikající válečník. Pojď půjdeme je přivítat."
Pozdě odpoledne se před hradištěm objevil osamělý poutník. Opíral se o oštěp, modrý plášť mu povlával ve větru a odhaloval za pasem vetknutou dýku.
Sonie, či spíše Swanhild se zježily chloupky za krkem stejně jako tehdy v baru. Věděla přesně, kdo přichází.
Nebo si alespoň myslela, že to ví...
Ženy kolem ní mumlaly ochranná zaklínadla a rukou prováděly gesta proti uřknutí.
"Kdo to je?" zeptala se, protože ostatní ženy na ni vyčkávavě hleděly, připravené rozdělit se s ní o to nejtajnější tajemství, které znaly.
"To je poutník. Objevuje se už od nepaměti a ochraňuje Hathawulfův lid. Někdo říká, že je to Odin..."
Muž zrovna procházel bránou a kráčel k náčelníkům, aby se s nimi přivítal. Na okamžik otočil hlavu k houfu žen, neomylně ji našel pohledem a mrkl na ni.
Muži zmizeli uvnitř zasedací síně. Někdo jí vtiskl do ruky džbán s pivem a postrčil ji ke vchodu.
Chvíli se uvnitř rozkoukávala a pak začala nalévat.
"To je kdo?" zahučel Hathawulf.
"Swanhild. Dar bohů." odpověděl Randwar.
Solbern se nedůvěřivě uchechtl.
Zvuk odumřel v nastalém tichu.
"Hm, ehm. Je slunovrat a dary bohů musíme přijímat, ať si o nich myslíme co chceme," prolomil ticho poutník.
Randwar sebou škubl a ostře se podíval na poutníka, když si uvědomil, že vyřkl naprosto stejnou větu, jako on včera.
"No, Randware, co s ní bude dál?" zavrčel znovu Hathawulf.
"Slyšel jsi. Bude spávat po mém boku."
Hathawulf chvíli přemýšlel.
"Dobře. Bude to tvoje žena a naše sestra. Bohové málokdy projevují svoji přízeň, musíme toho využít. Má někdo něco proti tomu?" povstal a výhružně se rozhlédl.
Odpovědí mu bylo naprosté ticho. Všechny oči napjatě sledovaly Hathawulfovy prsty pevně sevřené kolem jílce meče.
"Nikdo nic? Tak se mi to líbí. Budeme slavit! Noste jídlo, pití!" válečník si spokojeně sedl.
" Proti tobě to jsou sračky vlku. Ale jsou to tví lidé a koneckonců je s nima sranda..." zašeptal k němu poutník.
Hathawulf se rozchechtal a jako by zlomil nějaké kouzlo, síň se rozšuměla hovorem ostatních. Z venku přinesli pečené maso a další džbány piva.
Swanhild prožila zbytek dne jako ve snu. Seděla vedle svého Randwara, smála se Solbernovým vtípkům, vážně přikyvovala Hathawulfovým vychloubačným příhodám, oddaně a užasle na něj kulila oči, jak se sluší na obyčejného človíčka, jehož poctil svojí přízní veliký válečník, a Hathawulf jenom vrněl spokojeností.
Pozdě večer Randwar vstal, omluvil se, že ještě musí mnohé zařídit, aby se vážení hosté nedali rušit a pokračovali v zábavě.
Hathawulf se zamračil a z očí mu šlehl blesk: "Není dobré, když hostitel odchází od tabule dřív než poslední host."
Síň znovu ztichla a všechny oči se upřely na meč, který s tichým sykotem táhla válečníkova ruka z pochvy.
Swanhild vzala Randwara kolem pasu a usmála se na Hathawulfa: "Někdy hostitel odchází od tabule dřív než hosté. Aby učinil po vůli bohům a bohové se mu za to odvděčili dědicem."
Meč se zastavil na své cestě.
"A jen jednou hostitel na své hostině chybí," Swanhild udělala krok k Hathawulfovi a vykroutila mu z ruky meč. Popošla k ohništi ve středu místnosti, meč opsal jiskřivý oblouk, na okamžik zmizel ve tmě pod stropem a shora spadl věchet slámy. Na zemi vypadal trochu jako lidská postava. Dívka ho nabodla na špici meče a posunula ho doprostřed ohniště. Panák vzplál jasným plamenem, některá hořící stébla se vznesla vzhůru a zmizela v noční temnotě.
"Prvotřídní zbraň patří k prvotřídnímu válečníkovi. Bohové nechť ji požehnají!" Swanhild položila uctivě zbraň do výklenku k nohám hrubě vyřezaných soch bohů.
Ticho v místnosti bylo hmatatelné. Všechny oči, zírající na Swanhild, se přesunuly k Hathawulfovi.
Poutník povstal a něco mu tiše šeptal do ucha, ukazujíc do výklenku se sochami bohů. Zdálo se, že meč září temně rudou barvou a strohé tváře bohů vyjadřují jakési uspokojení.
Solbern se zvedll, položil svůj meč k Hathawulfovu a usedl na své místo. Pak vstávali další a další... Nakonec všichni seděli kolem ohně beze zbraně a hleděli na svého náčelníka. Ten se se staženým obočím rozhlédl a zařval: "Kde je něco k pití? To chcete, aby nejlepší z Teuringů a Greutungů zdechli žízní?"
Swanhild vytáhla ze zádveří dívku zvědavě nahlížející do síně, jedním hmatem z ní stáhla šaty, do rukou jí vrazila dva džbány medoviny a strčila ji nahou dovnitř směrem k Hathawulfovi. Pak vyklouzla ven a jí v patách zmizel i Randwar.
K ránu vyšla z osady a dívala se k východu do řídnoucí tmy. Ani se neohlédla, když za sebou uslyšela lehké kroky.
"To bylo vynikající s tím mečem. A tak vůbec. Hathawulf by byl někoho zabil. Přes zimu mívá docela slušný deprese. Ta tma mu nedělá dobře. Jsi dobrá psycholožka. Sebrat mu zbraň, ožrat ho a dát mu holku. Zdá se, že na jeho deprese to zabralo."
"Připadám si jako kuplířka. Ale nebylo vyhnutí. Já takovéhle týpky znám. Jinak to prostě nešlo. Mimoto, ta tvoje finta s rudě zářícím mečem, to bylo taky dobrý. "
Odhrnula vlasy z uší a povolila šňůru u krku.
"Podívej co mi dal Randwar dnes v noci!"
V uších měla kulovité náušnice spletené z jemného zlatého drátu, na krku náhrdelník a na ruce zlatý náramek.
"Tys to věděl, že mi je dá! Co bude dál, Odine? Nebo Thore Ási z Asgardu?" Její hlas se zlomil.
"Měla jsem k ránu strašný sen! Viděla jsem mrtvého Randwara s opuchlým obličejem, vytřeštěnýma očima a vyplazeným fialovým jazykem! A koně! Spoustu zdivočelých koní! Co to znamená? Jak dlouho s ním ještě budu?"
V jeho očích viděla soucit a nekonečný smutek.
"Budeš s ním, dokud bude chodit po zemi. Tak zní naše dohoda.
Víš, já Randwara znám už od jeho dětských let. Nějak mi ten kluk padl do oka. Tohle je tvrdý svět. Plný bolesti a umírání. Randwar jako by sem nepatřil. Tak jsem se rozhodl, že k letošním vánocům dostane dárek, aby byl aspoň chvíli šťastný. Tebe!"
"Ty parchante! Ptala jsem se, jak dlouho. Jak dlouho ještě?"
Ale mluvila už jenom k jeho vzdalujícím se zádům...

Konec druhé části...