(první část zde, duhá zde)

Král Ermanarich podřimoval ve svém křesle vyloženém měkkými kožešinami. Hovor v síni vázl, až utichl docela. Nikdo se neopovážil rušit klid svého pána.
Síní proklouzl králův rádce Sibicho: "Pane! Můj pane, mám novinu!"
"Novinu? U Odina! Jakou novinu, že vyrušuješ svého pána?" Král se zvolna probíral ze spánku.
"Randwar měl návštěvu. Hathawulfa a Solberna."
"A co má být? Kvůli tomu mě otravuješ?"
"Ale pane! Co když se domlouvali o tvém svržení? Co když je Randwar zrádce? Měl bys zakročit!"
"Nesmysl! Randwar je hlupák. Toho by něco takového nenapadlo. A postavit si proti sobě Hathawulfa by mohlo být nebezpečné. Obzvlášť když máme v zádech Huny."
"Ale můj pane! Zrádcům se přece zabavuje majetek. A Randwar dostal po svých předcích dvě třetiny pokladu. Zatímco ty pouhou třetinu!"
Ermanarichovi se zaleskly oči. Sklonil hlavu blíže k Sibichovi.
Druhý den, ještě za tmy vyrazil král se svými lidmi na území Greutungů. Vzplály osady, a krev tekla proudem. Randwarovo hradiště podlehlo rychle. Nikdo neočekával nájezd králových mužů.
Randwara vyvlekli na dvůr.
"Bránil se pane! Zabil dva naše lidi!" udýchaně hlásil důstojník.
"Tak bránil ses? Bojovals proti svému králi, ty zrádče!" rozhořčeně vykřikl král.
Tvrdá slova o zradě a ztrátě cti dopadala na zajatce.
Randwar zvedl hlavu: "Nech si ty řeči! Chceš poklad Greutungů..."
"Pověste ho!" vyštěkl Sibicho.
Smyčka dopadla na zajatcův krk a vojáci vyčkávavě hleděli na svého pána.
Ermanarich pokynul rukou k bráně. Provaz přelétl přes příčné břevno. Pak se napnul a Randwar se ocitl ve vzduchu.
Muži na koních mlčky přihlíželi, jak kope do vzduchu v marné snaze vzepřít se proti provazu zadírajícímu se do jeho krku. Po chvíli pohyby ustaly a tělo se přestalo otáčet. Z opuchlé hlavy zíraly vytřeštěné nevidoucí oči. Dolní čelist poklesla a z úst trčel odulý jazyk.
Muži na sebe pohlédli a navzájem si přikývli. Byli to profesionálové a věděli, že práce byla vykonána dobře.
"Vrahu!" nádvořím se rozlehl ženský výkřik.
Uprostřed stála plavovlasá žena a nenávistně zírala na krále.
"Kdo to je?"
"Swanhild. Ta co lehávala s Randwarem." odpověděl Sibicho.
"A také dar bohů! Povím všechno Odinovi! Thor Ás z Asgardu se to taky dozví! A pomstí ho!"
Králi přeběhl mráz po zádech. Podíval se rozpačitě na Sibicha, ale pak jeho pohled ztvrdl.
"Zabte ji!" rozlehl se nádvořím jeho hlas.
Swanhild pohlédla na Randwarovo tělo visící v bráně a snažila se naposledy uvidět rysy milovaného muže, ale ve tváři mrtvoly byl jenom škleb smrti.
Prudký úder ratištěm oštěpu do týla ji srazil k zemi. Jezdci pobídli své koně a za chvíli zbyla na nádvoří krvavá masa promísená bílými úlomky kostí.


Sonie stála nahá za barovým pultem. Rozhlédla se kolem. Nezměnilo se nic, vůbec nic. V koutě stále ležel zhroucený strážce. Na pultě se matně leskl náhrdelník, náušnice a náramek spletené ze zlatého drátku. Neony nezúčastněně poblikávaly. Ve sklence od whisky se rozpouštěly poslední zbytky ledu. Rychle na sebe hodila prádlo, minisukni a halenku ležící na zemi, nazula lodičky a připnula si šperky.
Opřela se o pult a zavřela oči. Znovu měla před očima visícího Randwara, cítila úder do týla, viděla koňské kopyto mířící na její hruď. Znovu cítila šílenou bolest, když se jí železo podkovy zabořilo do těla, slyšela praskání svých kostí...
"Bylo to hnusný, co?"
Prudce otevřela oči. U pultu stál Thor a šklebil se na ni.
"Nalej mi ještě jednu."
Mechanicky vzala sklenici, nasypala led a přelila whiskou.
"Hajzle! Proč? Řekni mi proč?" podala mu sklenici.
"Znáš epos Völsungasaga? Neznáš? Tak poslouchej. Tohle je o tobě a Randwarovi."
Prázdným barem se jako šedí ptáci tiše rozlétly verše dávno mrtvého barda.
"Kvůli tomuhle??? Kvůli pár veršům nějakého dávno spráchnivělého básníka??? To nemyslíš vážně!"
"To není jenom pár veršů. Tahle sága pomáhala formovat svět ve kterém žiješ. Tahle a ještě další jsou základem jiných uměleckých děl, podkladem filosofií. To není jenom pár slov. To je impuls. A jedna maličká část toho impulsu je tvoje. Kdybys to neprožila právě takhle, svět, do kterého by ses vrátila, by byl jiný."
Unaveně zavřela oči.
"Poslechni si něco prozměnu ty, Thore. Já si z cesty tam i zpátky pamatuju obrazy. Některé nevím, co znamenají. Ale TOHLE mě zajímá: Hathawulf se Solbernem vyrazili pomstít Randwara. Napadli a těžce zranili krále. Skoro vyvraždili jeho družinu. A když už se zdálo, že je nic nedělí od vítězství, objevil se Odin, převedl část královské družiny chodbami do zad Hathawulfovým lidem. Hathawulf se Solbernem padli. Ani z jejich lidí nikdo nepřežil."
Otevřela oči a tvrdě je zabodla do Thorových.
"Řekni! Ten Odin - tos byl ty?"
"Nebyl jsem to já. To byl opravdický Odin. On většinou pokazí všechno, co já začnu."
"Víš panáčku, ty nejsi Odin. Nejsi ani Thor Ás z Asgardu. Ty nepatříš ani k Ásům! Ty jsi Loki! Žertéř Loki. Ten, který provádí šprýmy bohům."
"Uhodlas! Jsem Loki a co má být?"
"Něco ti řeknu, milý Loki!" začala něžně, "bylo kruté, žes mi neřekl, co mě čeká. Ale já k tobě tak krutá nebudu..."
Její hlas začínal dostávat kovový zvuk.
"Ty, milý Loki, tys něco ukradl Andwarimu. To něco tě změní a skončíš v podzemí v říši bohyně Hel připoután ke sloupu. Nad hlavou budeš mít jedovatého hada, kterému bude kapat z tlamy jed na tvoji tvář. Moc se neškleb. Nevyklouzneš z toho. Tak tomu bude až do skonání světa. "
Sonie se usmála do ztuhlé tváře Lokiho.
"Řekni Loki! Že je lepší znát svoji budoucnost?"
"Děvko!" zasyčel Loki.
Hodil do sebe zbytek whisky a rychlým krokem vyšel z baru. Dveře se s prásknutím zavřely. Venku vítr roztočil prach a uschlé listy do vysokého víru.
Dívka složila hlavu do dlaní a ramena se jí roztřásla pláčem.
"Nebreč! Možná bych ti mohl pomoci." ozval se čísi hlas.
Prudce zvedla hlavu.
U pultu stál nenápadný černovlasý chlapík.
"Ne. Randwara ti vrátit nemůžu. Ale můžu tě vzít za Ermanarichem. Abyste si spolu popovídali." položil na stůl meč z pochromované oceli.
"Co za to," upřeně na něj zírala.
"Nic zvláštního. Jenom budeš pracovat pro nás. Tenhle bar bude tvůj. Budou sem chodit naši klienti a ty se budeš starat, aby nám nevyklouzli. Až přijde tvůj čas, tak jako tak se dostaneš k nám. Čtvrtá úroveň pekla. Ale můžu ti slíbit zvláštní zacházení..."
Chvíli přemýšlela. Vzduch se pozvolna začal plnit pachem hořící síry.
"Dobře. Ale když mě tam vezmeš, tak polezeme těm z Asgardu do zelí. Nebude jim to vadit?"
"Oni lezou do našeho zelí, tak my můžeme do toho jejich, ne?" rty mu zvlnil nevinný úsměv.
Podala mu ruku. "OK, přijímám. Jdeme na to."
Obrysy všech předmětů v baru se začinaly rozostřovat.
Přijal její ruku: "Vítej v Pekle!"
Vibrace v místnosti zesílily. Temný kout vzadu se rozzářil a objevila se Brána.


Byla jasná noc. Hvězdy v mraze mihotaly. Ermanarich stál na střeše svého domu a díval se do dáli. Nemohl spát. Od Hathawulfova přepadu uplynulo hodně času, ale stará zranění se ozývala čím dál tím úporněji. V dáli poblikávala světla z hunských táborů. Každým dnem byli blíž a blíž. Mohl by sebrat vojsko a mohl by je zahnat. Jako už tolikrát za svůj život. Chyběli by mu sice vojáci Hathawulfa, Solberna a Randwara. Ale i s tím, co mu zbylo, by Huny mohl porazit. Mohl by. Ale síly rychle ubývají, jako by Hathawulf svým mečem přeťal kořeny, kterými tekla míza jeho života. Z mocného krále zbyla jenom slupka mučená úpornou bolestí...
Zaslechl za sebou zašustění. Rychle se otočil a sáhl po zbrani.
Za ním stála plavovlasá dívka s mečem v ruce. Povrch kovu zrcadlil hvězdy.
"Kdo jsi?" snažil se uspořádat myšlenky.
"Swanhild. Nepamatuješ si?" usmála se ledově.
"Ty jsi ta Randwarova děvka. Ale máš být mrtvá!" Z hlubin paměti vyplula vzpomínka na plavé vlasy rudnoucí barvou krve pod kopyty jeho koní.
"A pamatuješ si, co jsem ti slibovala? Že nás bohové pomstí. A ta chvíle je tady."
"Tamti," ukázala rukou k obzoru, "tu budou velmi brzy. Tebe zabijí, tvou hlavu nabodnou na kopí a tvoje tělo shnije ve stepi. A víš proč? Protože jsi troska. Králem jsi přestal být, když jsi zabil Randwara, Hathawulfa, Solberna... Bohové tě zavrhli Ermanarichu. Chcípneš jako krysa. Tvoje království zanikne, tvůj lid zmizí ze světa. Netěš se do záhrobí. Valhala na tebe čeká. Ale ty budeš ten, kdo denně prohrává. Každý den tě budou zabíjet. Každý den. Budeš umírat tisícerou smrtí až do konce běhu tohoto světa."
"Lžeš! Zvítězím nad Huny! Postavím vojsko!"
"A z koho? Z mrtvých?" ozvala se posměšně a ukázala prstem na oblohu."Ti se na tebe dívají. Na tvoji nemohoucnost a hanbu."
Zvedl hlavu. Zdálo se mu, že na něj hvězdy posměšně mrkají.
Tasil meč a zaútočil, ale tělo ho zradilo. Uprostřed obratu ucítil, jak mu povolily napjaté šlachy na pravé ruce. Běh jeho meče se zpomalil.
Dívka plavně ukročila.
Potom její zbraň opsala oblouk a lehce zavadila o Ermanarichův krk.
Král upustil meč a chytil se oběma rukama za hrdlo. Mezi prsty mu protékala krev.
"Veselé vánoce a šťastný nový rok králi," uklonila se posměšně.
Otevřel ústa, ale ozvalo se jenom zakloktání.
Zhroutil se k zemi.
"Nosí proklatě krátkou sukni," mihla se mu hlavou poslední pošetilá myšlenka a pak ho pohltila tma...