"Ty máš ještě sílu jak bejk!" pravila mi jistá mladá dáma, když jsme vyhrabávali v naší horské rekreační vesnici ze sněhu její auto. Toyota si sedla na břicho na sníh, kolečka se točila ve vzduchu a nepomohlo ani to, že na hnací nápravě byly nasazeny řetězy. Jsouce v luftě, nemají se totiž řetězy o co opřít. Romantická krajina kolem, bělostný sníh a zasněžené chaloupky jsou na prd, když vám stojí auto napříč přes silnici. Moniččiny děti a můj vnuk byli v jejich chaloupce, ale času nebylo nazbyt. Co když pojede nějaký blbec. Nebo třeba ne blbec, ale normální člověk a my tady stojíme přes cestu jak blbci.
Nezbylo než Moniččino auto vyhrabat. Tedy podhrabat. Ještě, že dneska prodávají taková ta umělohmotná hrabla na sníh, co jsou lehká, a tak se s nimi sníh dobře odhazuje. Móňa, jak se říká oné mladé dámě familierně, padla vedle auta na kolena, pak na bok do sněhu a pololeže dloubala sníh z pod auta.
Já to se svým hrablem měl těžší. Zaprvé se už rozhodně neumím tak rychle vrhat na zem a zase vstávat jako dneska Móňa a jako když jsem býval vojákem naší lidově-socialistické armády. Poklekám tedy opatrně, pak se svalím na zem a hrablem podhrabávám, co to jde a angina pectoris dovolí. Jo a taky co dovolí to hrablo.
Snacha Helenka totiž den předtím, než odjela do Prahy, se rozhodla, že odstraní ze schodů k naší chaloupce sešlapaný sníh a led. Abychom jako neupadli, když tu zůstaneme na tři dny sami, Tedy já s jejím mladším tříletým synem. Schodů je to dost a Helenka, vytrénovaná z nošení dřeva na topení ke kachlovému sporáku, když je v zimě na chalupě a to je ona ráda, vzala to čištění zgruntu.
Takže na umělohmotném hrablu se objevila značná prasklina, malé dětské hrabátko na sníh, kterým se dobře odhazuje sníh ze schodů, vzalo za své úplně. Věděl jsem, že s dnešní mládeží si není radno co zahrávat, ovšem že jí v rukou praskne i hliníková lopata, to jsem netušil. No, mohlo mne to napadnout, že se chybička vloudila, když se z onoho sekání sněhu a ledu vrátila do chalupy a nenápadně mi sdělila, že se všechno nepovedlo, a pak vzala v rozhovoru slovní kličku, jak je holčičím zvykem, jinam.
Teď jsme tedy s Monikou klečeli a leželi na boku a pak zase klečeli a leželi na břiše a zase u auta a dloubali a dloubali, pak si jeden z nás vlezl do auta a zkoušel, jestli to pojede, ale auto nic. Jak v té pohádce o řepě. Když přispěchal soused Áda na pomoc, věci se daly do pohybu. Kola konečně dosedla na zem.
"Opřem se do toho, ty to natoč a dej tam zpátečku, couvni a bude to," pravili jsme hrdinně my muži . Jemná dáma, která z nás tří odházela toho sněhu naprosto nejvíc, usedla do svého stroje. Koukám na palubní desku a vypadá to tam jako počítač, holt Japonci! Móňa někam přikládá palec jak ve scifi filmu, auto naskočí a já se opřu zešikma zepředu. Dívka jemně přidá plyn, na sněhu umí, má trénink, my tlačíme, v tom se řetězy "chytí", auto zacouvá a já letím kupředu, smekám se na boulovatých sněhových kolejích, chvíli ještě vrávorám, letím a nakonec se zarazím rameny a hlavou do závěje sněhu. Eště že jsem stál našikmo!
Už když jsem padal, slyšel jsem od volantu jiskřivý ženský smích .Zatracený moderní auta. Voni maj tak tichý motory, že je fakt všechno slyšet. Já zapíchnutej v závěji, Monika za volantem s perlivým smíchem v hrdle.
Aby to nějak vylepšila, když jsem se vhrabal ze sněhu a auto jsme zaparkovali, pronesla onu seshora uvedenou větu.

A šli jsme na kafe. K Móně. V chaloupce zatopeno, děti, tedy její děti a můj mladší vnuk, byly zahnány do hrací místnosti nahoru. Kdyby se porvaly, není žádný problém, dneska je každá toho slova dbalá matka vybavena dětskou vysílačkou. Takže můžeme sedět v kuchyni a slyšíme, co vyvádí drobotina. Klídek, pohoda, venku dva metry sněhu. A padá a padá. V polohlasně zapnuté televizi vykládá nějaké mluvící hlava, že anglický vědci právě sdělili světu, že oteplení už je tak výrazné, že už je nezvratné, všude roztaje sníh a v Evropě budou tropy.
My diskutujeme o tom, že jestli bude příští dny furt und furt sněžit a sněžit a sněžit, tak to že už fakt budeme chodit z těch chalup asi tunelama. No ale důležitý je, že jsme informovaný i tady na horách a že nám englický vědci sdělili, že se otepluje. To člověka zahřeje.
Seshora se ozývá přes vysílačku řev, jak se milánkové nějak nepohodli. Móňa startuje nahoru a já se oddávám klidnému posezení. Když tu se probudí na stole ležící Mónin nóbl stříbrný mobil a začne vysokým hláskem oznamovat:
"Haló, haló, volá ti ňáká slepice! Haló, haló, volá ti ňáká slepice!" .Koukám jak blázen a zvednu telefon, hledám, jak se to uvádí do provozu a jak to rozklapnu, samo se to zapne, ozve se holčičí hlásek a ona to další známá mladá dáma. Začnu tedy mluvit, dáme přátelskou řeč a když se přiřítí Móňa, podám jí telefon. Holky si vyřídí během neuvěřitelně krátkých asi jen patnácti minut své nejdůležitější dámské informace.
Když hovor skončí, povídám, že ten telefon hlásil, že volá nějaká slepice.
"No dyť taky jó, " praví Móňa. "Vždyť si se Soňou mluvil."
Chci se zeptat, jestli už je ten telefon tak chytrej, že pozná jestli volá ženská a nebo mužský a co říká, tedy ten mobil, když na něj zavolá nějaký chlap. Rozhodl jsem se ale, že se nebudu ptát a počkám, až budu zase u Móňi na kafi, až jí zavolá manžel. To jsem zvědav, co ten mobil bude hlásit. A protože sněhu je letos dost a dokud je sníh, Móňa určitě s prckama na chalupě bude, jistě bude příležitost.
Moc mne to potěšilo. Jak má Monika v mobilu ty "slepice". Po palbě článků v novinách má člověk pocit, že dnešní mladý ženský už ty chlapy úplně nenávidí, každá že je úplně uharašená od těch machistů a skoro každá druhá byla údajně znásilněná a vůbec že jsou ty holky úplný chudinky. A tak, když si vzdělaná a bezvadná normální ženská vloží do mobilu takovýhle volání, tak to s tou mladou generací nebude zase až tak špatný.
Dopijeme kafe a je k večeru. Jdeme domů, couráme se po odpoledne protažené silnici mezi dvoumetrovými sněhovými bariérami, šlapeme už zase čerstvě napadaným sněhem . Vnuk se snaží jít co největšíma hromadama sněhu, aby mu jó určitě ten sníh někam vlezl pod oblečení, i když je v kombinéze jak malý Eskymák. A mě v duši hřeje, že existují normální ženský, protože tohle "hlásání" někdo musel vymyslet a muselo být dost holek, které si ho do mobilu stáhly. Jinak by to neexistovalo, neviditelná ruka trhu v tomhle funguje přesně.
Oslovení žen "slepice" je prastaré. A vždycky bylo tak nějak nepřijatelné. A vždycky se používalo. Jak vyprávěla jedna naše kamarádka, vědecká pracovnice. Léta zaměstnána ve vědeckém ústavu sama si občas stěžovala na své spolupracovnice slovy, že "to jsou děsný slepice". No, v takovém zařízení, plném inženýrek, doktorek, asistentek, laborantek, uklízeček, myček laboratorního skla a vrátných s trvalou na hlavě to muselo být občas skutečně na hlavu. Já to znám, já dělal pár let v Tibě. Na sto ženskejch čtyři chlapi! Ale pokračujme v příběhu z výzkumáku.
Jak vyprávěla Věruška, jednoho dne se sešla nejvyšší vědecká rada. I zasedli moudří starci a jedna moudrá dáma a rokovali a když se hodnotila práce jednotlivých oddělení, často zaznívalo z úst vědátorů slova: "Zatracený slepice!"
A hned vždy následovala omluva, že to platí na ty druhé, že na zde přítomnou docentku to vůbec neplatí, ona že je úplně normální. Skoro chlap. (Bylo to v době, kdy jsme neznali genderismus, natož harašení!)
Paní docentka vždy pokývala hlavou a přitom přemýšlela, zda jí už konečně dovezou materiál k zjišťování, zda se v našich potravinách neobjevují nějaké škodlivé části .
Debata pokračovala a slov o "slepicích" přibývalo, jak se vědátoři rozvášňovali. A hned ovšem vždy následovalo ujišťování, že paní docentka rozhodně, ale rozhodně slepice není.
V tom někdo zaklepal na dveře, dveřní křídlo se pootevřelo a v něm se objevila hlava mladé laborantky a nezaměnitelným holčičím způsobem radostně zvolala:
"Paní docentko, už vám přivezli to zrní!!!"
A bylo po poradě.
No a příště vám snad prozradím, co se z Móninýho mobilu ozývá, když jí zavolá manžel. Schválně. Hádejte: "Haló, haló, volá ti …." No, schválně, copak zahlásí ten chytrý mobil?

(Ukázka z autorovy připravované další knihy)