Koho mají oběsit, ten se neutopí, a kdo má zaplatit pokutu za přecházení na červenou, ten ji nezaplatí za černou jízdu v trolejbuse. Tedy za jistých okolností…..

Právě jsem opustil zatuchlé nepohodlí nekuřáckého kupé kuřáckého vagónu zpožděného rychlíku Bohemia a co nejrychleji prosvištěl halou čpící puchem lidí, kteří už nemají kam jet. Na zastávce před nádražím jsem do hladových útrob jízdenkového automatu naládoval veškeré kovové oběživo, které jsem byl schopen vylovit z kapes a bezmyšlenkovitě zvolil cenu jízdného. Následným studiem jízdního řádu jsem se dozvěděl, že mě čeká mrazivá čtvrthodinka pouličního stepu. No co, mohlo být i hůř. Z nedostatku jiné hodnotné literatury jsem se pak pustil do četby seznamu přepravních podmínek. Nudný brak. I když jistá informační hodnota se mu upřít nedala. Bohužel. Mimo jiné z něj vyplývalo, že s právě zakoupenou jízdenkou budu poslední tři minuty jízdy k Zuzanině bytu černým pasažérem. Jelikož jsem živoucím důkazem platnosti většiny Murphyho zákonů, nechtěl jsem riskovat. Ze zkušenosti jsem věděl, že má naděje na úspěšné absolvování byť jen tříminutové černé jízdy v MHD je prakticky nulová. Třicet sekund před konečnou by mě zkasírovala buď mamina, které jsem o zastávku dřív ochotně pomohl naložit do trolejbusu kočárek plný řvoucího nemluvněte, a nebo copatá holka z protější sedačky, se kterou jsem už od nádraží nepokrytě flirtoval. Má sbírka zážitků podobného typu byla poměrně rozsáhlá a vůbec jsem nestál o to ji dále rozšiřovat. Z preventivních důvodů jsem se proto rozhodl ujít pár metrů pěšky. Cestou na další zastávku si budu moct alespoň v klidu zapálit, bez toho, že bych si koledoval o domluvu od bdělého orgánu, říkal jsem si.

„Se uklidni chachare,“ zabručel jsem si pod vousy. Ne moc nahlas, spíš jen tak napůl ještě nerozbitý huby. Co bych z toho taky měl, kdyby mě ten kluk v ocvokovaným křiváku zaslechnul a nebo mi nedej bože dokonce rozuměl? Vždyť byl o hodně větší než já a k tomu měl jizvu na tváři. Takovým se odpouští docela snadno a rychle. Navíc, skoro o nic nešlo. Jenom mě tak trochu dloubnul loktem do žeber, když se uprostřed ulice z ničeho nic rozhodl změnit směr přecházení a potom mě čapnul za rukáv a vší silou se mě snažil odvláčet pryč z přechodu pro chodce. Vyškubnul jsem se mu docela snadno. Dokonce i bunda zůstala vcelku. Jak říkám – prkotina. Celý bych to asi odbyl jen rukou mávnutím, kdyby mě nepředešel. Jeho pohrdavě rezignované gesto, kterým reagoval na můj aktivní odpor, mě však trochu vzpružilo. Ale opravdu jen trochu. Takže jsem si z povinnosti k sobě samému formálně zahudroval a při tom dál klidně pokračoval svou cestou.

„Máte vadu zraku, občane?“ Ledový tón. Dotaz, který je beze zbytku zodpovězen již způsobem svého položení. Kdo chce psa bít, psa si najde, přišlo mi na mysl staré pořekadlo. A já byl zas ten pes. Smutně jsem se usmál a skloněním hlavy dal najevo, jak moc se kaji.

„Člověče, kam to koukáte? Nevidíte nás, nevidíte červenou na semaforu, vy jste se snad dokonce ani nerozhlíd.“ Tenhle druhý hlas se pro změnu snažil být starší a vyzrálejší. Jeho otcovský buket mě dráždil svou zřejmou nepatřičností. Oba policisté byli bez vousů a téměř jistě za to nevděčili holícímu strojku. Prvního jsem si v duchu pokřtil Mlátička a toho druhého Taťka.

„Občanku!“ zavelel Mlátička. Takhle nekompromisní pohled snad musej na policejní akademii probírat několik semestrů, říkal jsem si.

„Vidíte, už je tam zelená,“ ukázal zelenej Taťka na zelenýho paňácu. Lek jsem se, že mi vzápětí poté vrazí do pusy dudlík.

„Pááán inženýýýr,“ protáhnul Mlátička a zašklebil se, jako by právě polknul masařku v prášku. „Takže vy máte vysokou a neznáte barvy?“ Že se nestydíte, zapomněl dodat.

„Jsem si plně vědom svého přestupku, upřímně ho lituji a vím, že si zasloužím pokutu,“ snažil jsem se lstivě na minimum zkrátit svoje pokoření. „Kolik?“ zeptal jsem se a z kapsy u kalhot vytáhnul peněženku. „Padesát,“ dodal jsem. „Víc totiž nemám.“

„Nejmenší bloček je na stovku,“ kontroval Mlátička.

„A vy si zasloužíte zaplatit nejmíň dvě stovky,“ přisadil si Taťka. Tak kdo je hodnej a kdo je zlej? Hoši mi v tom dělali zmatek.

„Zaplatíte na místě, nebo vám pošleme složenku?“ Ještě víc než dudlík nenávidím neotázky.

„Na místě,“ vyjelo ze mě. „Tady máte pajcku a tady lístek na trolejbus. Jako bonus. Bloček nepotřebuju. Stejně by mi ho nikdo neproplatil.“

Chvíli vypadali, jako že mou nabídku vážně zvažují. Ale možná jsem jen viděl, co jsem vidět chtěl. Potom Mlátička hrozivě zakoulel očima a zamutoval: „No dovolte! Kdo si myslíte, že sme?“

Zlobiví kluci, co mají rádi takový bitky, kdy je poměr sil minimálně dva na jednoho v jejich prospěch, odpověděl jsem mu v duchu. „To byla ode mě ale pěkná pitomost, že jo?“ sebekriticky jsem uznal nahlas.

„Děsná.“ vrátil se Taťka do své kůže. „Takže, co s vámi teď?“ Zdálo se mi, že ho tentokrát výjimečně zajímá, co mu odpovím.

Telefonát se Zuzanou by mi nezabral ani minutu, kdyby se víc jak dvě minuty nesmála mému neštěstí. „Drž se. Z otroctví tě vykoupím, jak jen budu moct. Musím se ale stavit u bankomatu. Takže než dorazím, zkus je zatím moc nedráždit, průseráři.“ A pak mi mrzly uši, špička nosu, postupně se přidaly i tváře a prsty u nohou. Třásl jsem se zimou v toužebném očekávání Zuzanina příchodu. Vibroval jsem jak křišťálový lustr v epicentru zemětřesení a v momentě, kdy se na konci ulice zjevila péřová bunda mé potencionální osvoboditelky, zdálo se mi, že jsem postřehnul i tichounké cinknutí. To o sebe narazily krystalky ledu v mém plnovousu.

Místo pusy na přivítanou mě chytila za bradu a palcem mi shrnula spodní ret. Kontrola chrupu. Výhružně jsem zavrčel. Zpražila mě pohledem a dál pokračovala v obhlídce nabízeného zboží. Když vyzkoušela i pevnost rosolu, který už léta používám jako praktickou náhražku bicepsů, zklamaně si povzdechla a obrátila se k mým věznitelům. „Pánové, zuby má samou rtuť, místo vlasů rudý náměstí a svalová atrofie by se dala vystavovat v antroplogickým muzeu jako odstrašující případ. Víc jak dvě stovky vám za něj nedám. A popravdě řečeno, i tak budu škodná.“ Kývnul jsem na souhlas. Taťka se zamračil a Mlátička jen smutně zakroutil hlavou. Na obou byla znát únava a jasné známky beznaděje. Z některých lidí totiž řádný občany neuděláte, ani kdybyste se na služební čepici postavili. Taťka vypadal, jako že se nás ještě chystá oblažit poslední radou do života předtím, než přistoupí k trhání bločků, když vtom Zuzka bez varování vyhrkla: „Srnčí guláš.“ To byla skvělá taktika na zmatení nepřítele. Zařvat nějakou pitomost bez sebemenší souvislosti s právě probíhajícím dějem a než si to dotyční moulové stihnou srovnat v palici, bleskurychle zmizet ve změti okolních uliček. Jenže to chce pohotovějšího parťáka než jsem já. A nebo předběžnou konzultaci či trénink. Naštěstí jsem jako obvykle špatně odhadl situaci. Pokud se totiž Zuzana chystala zmizet, tak určitě ne bleskurychle. „Chutnal?“ zeptala se provokativním tónem a oba strážce dopravní kázně obdařila vědoucím monalízecím úsměvem. Jejich výraz v mžiku potemněl a zkysnul. Neměl jsem ani páru, co se tu děje, ale bylo mi jasný, že se nejedná o první dějství. „Jdeme?“ Tahle Zuzanina neotázka směřovala k mé maličkosti. Bez řečí jsem ji následoval. Nikdo neprotestoval.

Před tejdnem jsem v lese za městem sejmula srnu. Klídek. Vodnes to jen nárazník a levej blatník. Auťák mám ještě v servisu. Proto sem taky pro tebe nemohla přijet na nádraží. Mně se nestalo nic. Jen jsem se strašně lekla. Znáš to. Ale ta srnka na tom byla bledě. Ležela v příkopu, zadní nohy zpřerážený, ale pořád žila. Dost se trápila. Než jsem se stihla oklepat a rozhodnout co dál, zastavili u mě poldové. Jo. Zrovna tihle dva ušáci.

A prej: „Chudinka malá, strašně trpí a ty smutný kukadla, jako by prosily o pomoc…. Co s ní budeme dělat?“

„No co asi, doražte ji, ať má pokoj“ řekla sem jim. „Sanitka pro ni pravděpodobně nepřijede“

A ten jeden na to:„Jó, kdyby to byl člověk, toho bych snad střelil, ale srnku…. to fakt nemůžu. Jen z tý představy se mi dělá zle…“ A ten druhej s ním normálně souhlasil. No představ si to. On povídá: „Já taky nemůžu …jen tak …němou tvář.“

„Tak ho bodni do němý tváře,“ houkla jsem na něj. Jenže on byl na Wericha moc mladej. A na vraždění němejch tváří taky. Jen tam tak stál, koukal a čekal, jak to dopadne. Řekla jsem jim, že mít svou zbraň, tak tu srnu s radostí utratím sama.

„Fakticky? To byste dokázala?“ podivili se.

„Jasně že jo“ kasala jsem se. „Jenže má pistole je uklizená doma v trezoru.“

Poodešli a chvíli se radili. Společnou řeč našli poměrně brzy. Pak se ke mně vrátili a tvářili se, jako by právě naplánovali Stalinovu vraždu.

„Že to nikomu neřeknete,“ ujišťovali se, když mi podávali nabitou služební sedmpětašedesátku. Jasně, že jsem jim to slíbila. Přišlo mi jich líto. Jakmile bylo po všem, naložili si čerstvou mrtvolu do kufru a vydali se hledat nejbližší myslivecké sdružení. Pokud vím, a já to vím jistě, tak v tom hledání moc úspěšní nebyli, holoubkové. Na tom jejich srnčím guláši U polámaný labutě byl totiž i můj strejc.

Kdo se včas neutopí, může skončit na šibenici, a kdo uniknul pokutě za přecházení na červenou, neměl by se radovat předčasně. Rovněž revizoři rádi chodí ve dvojici. Taky se vyžívají v přesilové hře. Někteří mají ve tváři jizvu a místo uniformy ocvokovanej křivák. Zuzana za mě nakonec musela zaplatit pětistovku. Na památku ode mě dostala neoznačený lístek.

V Pardubicích 14.2.2006