Od úmrtí v nevysokém věku velevýznamného středověkého teologa Tomáše Akvinského (1225-1274) uplynulo toto úterý již přes sedm století. Kmotr filosoficko – duchovního směru, nazvaného po něm tomismus, má dnes v katolické církvi stejně posvátné postavení jako svého času v Sovětském Svazu (i u nás) Karel Marx. Za svoji oficiální doktrínu prohlásila jeho učení v roce 1879; svatořečen byl již však necelých padesát let po smrti, byť i nesplňoval základní potřebnou náležitost, totiž nějaký ten prokazatelně vykonaný zázrak – tím bylo prý nakonec jeho učení samo. A je to tak: povedlo se mu dnes už nemožné, totiž spojit dobovou oficiální vědu s vírou do syntetického, všezahrnujícího systému. Tím prvním byla tehdy filosofie Aristotela, patrona chladných logiků, tím druhým Písmo, přísně opečovávané horoucí církví.

Platónův žák Aristoteles přežil od starého Řecka do středověku napříč propastmi staletí mnohem úspěšněji než jeho učitel; pevně už usazená katolická církev, boji ožehlá a zocelená, zakořeněná ve státní správě, bohatě živená tučnými majetky, světskou vrchností respektovaná, neměla přirozeně příliš pochopení ani pro Platónův svět idejí, ani pro neměnnou věčnost za proměnlivým, časovým světem jevů, jak ji chápali novoplatonici. Naopak - doslovný výklad bible, stěžejní postavení osoby Krista a zarámování celé konstrukce do trojjediného boha, totiž Otce, Syna a Ducha, bylo této již tehdy zkostnatělé instituci nediskutovatelným dogmatem. Aristoteles byl se svými logickými paradigmaty nadřazenosti Svaté Trojice neškodný. Tomáš jím načichl hodně: „Je třeba říci, že slovo „mysl“ (mens) je odvozeno od „měřiti“ (mensurare). Avšak věc jakéhokoli rodu je měřena tím, co je nejmenší a co je prvním počátkem v jejím rodu“. Často jej cituje, podobně jako i Augustina. Staroklasikova všeobecně ceněného odkazu se ovšem zmocňovali i takoví, jimž svatá věc rozhodně svatá nebyla – obzvláště arabský filosof Averroes, který žil o století před Tomášem, Filosofovo (tak Akvinský svého starořeckého idola uctivě nazýval) učení prý až moc bagatelizoval myšlenkami zavánějícími zase tím nešťastným Platónem a spol.. A byl to právě Tomáš, kdo aristotelismus křesťanský proti tomu averroistickému „zachránil“ – svým velice rozsáhlým dílem i aktivním učitelským a společenským působením, jímž ustanovil pro svoji církev kánon přeživší dodnes.

Číst se to nikomu nedoporučuje; maně se vtírá otázka, kolik asi pravověrných je schopno se Akvinským trápit. Píše suše, těžce, složitě, nezáživně, byť i úhledně a logicky. Ne že by jeho myšlenky nebyly pronikavě chytré: „Je nemožné (…), aby něco vzhledem k témuž a týmž způsobem pohybovalo a bylo pohybováno, čili aby se samo pohybovalo. Tedy musí vše, co je pohybováno, být pohybováno něčím jiným. Když tedy to, čím je pohybované pohybováno, je rovněž pohybováno, pak musí být opět pohybováno něčím jiným, a to opět něčím jiným. Není zde ale možné postupovat do nekonečna. Pak by totiž nebylo žádného prvního pohybujícího, a tedy ani nic jiného pohybujícího, protože pohybující pohybuje jen tím, že je pohybováno prvním pohybujícím, jako se hůl pohybuje jen tím, že je pohybována rukou. Je tudíž nutné, abychom došli k prvnímu pohybujícímu, které již není ničím pohybováno“. Tak zní jeden ze slavných Akvinského důkazů existence boha. Vychází z posloupnosti pohybů v čase, fyzikálně vlastně analogické zákonu akce a reakce. Vizme i další důkaz: „Ve smyslovém světě nalézáme řád působících příčin. Ale nenalézáme a také nemůžeme nalézt případ, kdy by něco bylo působící příčinou sebe sama, neboť pak by to muselo být dříve, než to samo je. Je ale nemožné, abychom v řadě působících příčin postupovali do nekonečna (…). Tudíž je nutné přijmout první působící příčinu“. Akvinský tu boha dokazuje zákonem kauzality, opět tedy časem v jeho dynamické podobě; že si inteligibilní podstatu času jaksi uvědomoval, o tom svědčí kupříkladu i tento jeho výrok: „Paměť se netýká nějakého konkrétního času, ale všeho času. Tedy náleží k intelektu“. Pak ale přece, chtělo by se mu namítnout, intelekt spočívá ve věčnosti, netečné k efemérnímu světu fyzikálních jevů, jemuž je časovou osnovou – takový by to byl další pěkný důkaz! A jak by rámoval i ty předchozí! Ale také už by to zavánělo novoplatonismem, proti jehož zhoubnému vlivu byl přece úředně pověřen filosoficky bojovat …

Tomáš Akvinský si samozřejmě uvědomoval diskutabilnost takovýchto „důkazů“; proto také všechny tyto intelektuální hříčky logiky odkazoval do říše rozumu, přirozeně podle něj podřízené říši víry. Pravdu hledá ve zjevení, nikoli v nějaké racionální, metafyzické konstrukci – tou se lze pravdě jen přiblížit, nelze ji však spatřit. Proto je třeba, jak zní jeho krédo, bezvýhradně přijmou slova Písma a za maximu všeho považovat Trojici. Víra nad myšlení, všeobecná pasivita nad vlastní aktivitu – anebo snad ne … ?

A v tom je veliká bída „filosofa“ Tomáše. Totiž že filosofii podřídil učení církve, byť v jistě dobré víře. Podobá se to službě státu nebo jakémukoli jinému živiteli. Další neštěstí u tak racionálního Tomáše spočívá v jeho iracionální víře v odvěké lidské přeludy typu ďábla, duchů, čarodějnic, strašidel, andělů a jiných esoterických monster, jak se jimi náboženství tak rádo opájí. Bez cirkusu není publika, platilo odjakživa; každý profesionál se musí uživit – dav tedy dostane, co potřebuje. Sdílení těchto fantazií tolik učeným, váženým mužem, degraduje jeho jinak fundovanou filosofii a co horšího, dalo později mocný argument inkvizici – i Akvinský nese svůj černý díl viny za hořící hranice a křik z mučíren, ježty svojí autoritou zaštítil. A tak nakonec nezbývá než zvolat: Pánbůh nás ochraňuj před velikým scholastikem Tomášem Akvinským!