Na druhé straně „barikády“ mnozí tvůrci veřejného mínění vidí současný vývoj zase často nekriticky růžově. Přejí si jeho pokračování a kvůli tomu jsou leckdy ochotni nejen zavírat oči před některými selháními vlády, ale také nevidět nic dobrého na reformních návrzích opozice.

Odkud se vzalo toto černobílé drama? Vždyť Česká republika na tom nikdy nebyla lépe. Je nejbohatší ve svých dějinách a její hospodářství roste. Užívá si nevídané politické stability, jakož i rozsáhlých politických a občanských svobod. Je členem NATO a EU.

Možná je dramatický slovní střet výsledkem skutečných obav. Jeden tábor se obává toho, že by opět - jako už tolikrát v českých dějinách - mohlo dojít k pádu, protože vláda podle nich postupuje pomalu v zavádění dalších potřebných reforem. A za rohem prý číhají komunisté, s nimiž si současný premiér neodpovědně zadal a údajně plánuje si zadat ještě více. Tábor, který vidí převážně pozitiva současného vývoje, se zase obává, že pokud se dostane k moci Občanská demokratická strana, bude opět neodpovědně experimentovat. Dá též průchod svému zatím jen neuměle tlumenému odporu vůči Evropské unii a národnictví, čímž zavleče Českou republiku do izolace.

Toto černobílé drama je falešné. Země potřebuje některé reformy, ale zároveň je téměř směšné, když kritici současného vývoje používají hysterický slovník, který by se hodil spíše do dob vyostřeného třídního boje. V médiích i v odborné veřejnosti se najde dostatek „expertů“, kteří nedokážou ocenit žádný úspěch země jen proto, že současná vláda není z jimi preferovaného ideologického těsta.

Od podpůrců vlády se zase místo vážného zamyšlení nad smysluplnými návrhy opozice často dočkáme jen arbitrárních odmítnutí a zesměšňování. Tvůrci veřejného mínění také často zlehčují selhání svých favoritů, zatímco nešetří oponenty. Mnohá média tak vypadají, jako by suplovala za politiky a sama vedla předvolební boj, v němž se už tradičně silně přehání. Například premiéra můžeme kritizovat za jeho některé výpady vůči médiím nebo za to, že některé zákony neváhá schvalovat společně s komunisty. Tvrdit ale, že naší volbou je buď „Paroubek, nebo svoboda“ (Pavel Šafr, MfD 19.1.), se podobá účelovým mobilizačním kampaním z 90. let.

Vdruhém táboře jsou někteří tvůrci veřejného mínění zase ochotni tvrdit, že ODS je pro českou společnost větší hrozbou než komunisté, a proto by se ČSSD měla v případě volebního vítězství opřít o KSČM. Ano, ODS by mohla být hrozbou -stejně jako každá jiná strana v Česku - kdyby měla příliš velkou moc. Spolupráce této demokratické strany s ČSSD v podobě otevřené koalice je ovšem lepší volbou než zavlečení nereformované KSČM do vládnutí. Ale je také přemrštěné strašit okleštěním demokracie, kdyby se nakonec ČSSD o KSČM opřela.

Je nejvyšší čas, aby někteří tvůrci veřejného mínění přestali politickou situaci zbytečně vyhrocovat tak, jako by šlo po volbách o zásadní směřování našeho národa. Nic takového se neděje, dělo se tak před patnácti nebo deseti lety. Na místě je střízlivost. Slovník apokalyptických předpovědí totiž už dopředu znesnadňuje - i politikům - hledání rozumných kompromisů.

MF Dnes, 23.1.2006

Webová stránka Jiřího Pehe