Robert Sheckley
16/7/1928 - 9/12/2005

Když jsem koncem první poloviny roku na Sarden dával zprávy o zdravotních potížích, které Roberta Sheckleye potkaly během jeho účasti na ukrajinském conu Sci-Fi Computer Week a následně jsem sledoval informace o jeho uzdravení, nepomyslel jsem si, že se s jeho jménem ještě letos setkám v této smutné poloze. Dvacátého listopadu mu v nemocnici Mount Sinai operovali mozkové aneurysma a devátého prosince ve Vassar Hospital na vyvolané komplikace zemřel.

Robert Sheckley se narodil v Brooklynu, ale vyrůstal v newjerseyském Maplewoodu. Jeho ročník narození byl tak akorát, aby nebyl povolán do druhé světové války, ale dostačující k tomu, aby ho stihl povolávací rozkaz do Koreje. Po svém návratu domů a do civilu začal psát povídky tempem jednu až dvě za týden - čímž míním uveřejněné povídky, začaly se objevovat v magazínech od počátku padesátých let. Zvláště v prvním období jeho tvorby je obtížné vytvořit úplnou bibliografii jeho krátkých prací, protože často byly zveřejňovány pod pseudonymem - redaktoři se drželi zásady, že v jednom čísle by měl autor mít jen jednu povídku, a tak násobný výskyt jeho tvorby byl pečlivě maskován (a Sheckley, na rozdíl od Asimova, si nevedl pečlivé záznamy o své tvorbě)..

Jeho první zveřejněnou povídkou byla Final Examination v časopise Imagination (1952) a už v roce 1954 vyšla sbírka jeho povídek Untouched By Human Hands, dodnes považovaná za jednu z nejlepších prvotin v žánru. Povídka Seventh Victim (1952) získala cenu Retro Hugo (2004) a posloužila jako námět k italskému filmu La Decima Vittima (1965, Desátá oběť), s Marcelem Mastroianim a Ursulou Andressovou v hlavních rolích - a později Sheckley vytvořil i jeho novelizaci 10th Victim (1966, č. Desátá oběť, 1992). Do roku 1962 vyšlo ještě pět jeho dalších povídkových sbírek - jednoznačný důkaz jak o jeho literárních kvalitách, tak o tempu, kterým psal své práce.

Jeho bibliografie obsahuje celkem více než čtyři sta povídek, se zhruba půlstovkou jsme se mohli setkat i v češtině. První se objevily už ve dřevních dobách fandomu - Cokoliv (Vlak do pekla, 1976), Začalo to poškrábáním (Stvořitelé nových světů, 1980), Tvar (10x SF, 1984), další pak vyšly časopise 100+1 ZZ a v řadě fanzinů. I přes vysokou úroveň a oblíbenost jeho povídky na Huga ani Nebulu nedosáhly - mimo jiné proto, že jeho nejplodnější a kvalitativně nejlepší období se z větší části odehrálo před vznikem této ceny. V poslední době jsme se s výběry jeho povídkové tvorby mohli setkat ve sbírkách Lístek na Tranai (2004) a Bláznivý vesmír. Povídky. (2005). Obzvláště populární je v zemích bývalého Sovětského svazu, ale byl často překládán i v Německu, Maďarsku, Itálii, Španělsku a ve Skandinávii.

S koncem padesátých let Sheckley tlumí svoji povídkovou aktivitu a začíná psát romány. První z nich, časopisecky publikovaný Time Killer (1958) byl v roce 1959 nominován na Huga a v přepracované podobě publikován pod názvem Immortality, Inc. (1959, č. Nesmrtelnost, spol. s r. o., 1992). Následují jeho nejlepší dlouhé práce - romány The Status Civilization (1960, č. Omega, planeta zla, 1991), Journey Beyond Tomorrow (1962) a Mindswap (1966, č. Vyměním tělo. Zn. Čestně vrátím., 1993). Novela Shall We Have a Little Talk? byla nominována na Nebulu, ale ani ona neuspěla.

Jeho hrdinové jsou spíše objekty než subjekty, děj povídek je samonosný a tak pohání i hlavní postavy - na krátkém prostoru tato disharmonie nevadí a Sheckley jako mistr slova a pointy ani nepotřeboval na charakterech svých postav příliš pracovat, zbytek textu je táhl nahoru. V románech se ale už tento rys promítá i do děje. Třetím období tvorby Sheckley připomíná Josefa Nesvadbu - romány z této doby jsou zpravidla obtížně čitelné. Robert Sheckley se nikdy nedonutil změnit styl své tvorby, nepřizpůsobil se novým chutím čtenářů a nepřešel k jednodušší a akčnější výstavbě příběhu, a tak je oblíbený především u těch, kdo oblibují klasickou SF povídku. Ti však v jeho tvorbě dostávají vysokou a nejvyšší kvalitu. O jeho tvorbě se tvrdí, že je prekurzorem Stopařova průvodce, Douglas Adams však Shackleyem přímo inspirován nebyl, k jeho pracím se dostal až později.

Zvláštní kapitolou jeho tvorby jsou spolupráce, díla situovaná do sdílených vesmírů a práce pro televizi a film. Psal scénáře pro TV seriály - počátkem padesátých let to bylo pro Capitain Video And His Video Rangers, později napsal šest desítek textů pro rozhlasové čtení Sira Basila Rathbone Behind The Green Door či scénáře pro seriál Monsters (1988). S Harry Harrisonem to byl Bill, Galactic Hero On Planet of Bottled Brains (1990, č. Galaktický hrdina Bill na planetě lahvových mozků, 1992), s Rogerem Zelaznym Bring Me a Head of Prince Charming (1991, č. Přines mi hlavu čarovného prince, 1994). Napsal také tři díly série Vetřelce (1990-97, 1995: Alien Harvest, č. Hon na Vetřelce, 2004), ST DS9: Laertian Gamble (1995), s Michaelem J. Straczynským B5: A Call to Arms (1998) a řadu prací mimo žánr.

TV film Immortality, Inc. (1969) podle stejnojmenného románu je dnes již jen historií - v archivech BBC zmizel a není k nalezení. Druhou adaptací tohoto románu - mnohem volnější a veskrze slabou - je film Freejack (1992) s Mickem Jaggerem a Anthonym Hopkinsem. Celkem bylo natočeno devět (když nepočítám ten ztracený) filmů podle jeho námětů, a o světovém ohlasu jeho tvorby svědčí skutečnost, že čtyři z nich byly natočeny mimo angloamerickou oblast (Itálie, Francie, Německo, Španělsko).

Charakter zvláště povídkové tvorby Roberta Sheckleye je specifický. Mají vypracovaný literární styl, překvapivé zvraty zápletky, specifický absurdní a někdy až načernalý humor, a díky tomu jsou dodnes nepřehlédnutelné. Přestože jsou jednoznačně SFFH, jsou natolik zvláštní, že vybočují z hlavního čtenářského proudu v SF. Díky jejich až absurdnímu humoru a literárním kvalitám se tak - zvláště od šedesátých let - často objevovaly v časopisech mimo oblast SF (především v Playboyi) spíše, než v SF&F časopisech. Právě ale literární kvality a jiskrná nápaditost jeho tvorby vedly SFWA k tomu, že mu v roce 2001 udělila titul Author Emeritus. Jeho osobní život byl dost bouřlivý. Absolvoval celkem pět manželství, a i to poslední bylo v předrozvodové fázi. V prvních třech manželstvích měl čtyři děti, nekrolog v The New York Times ještě vzpomíná tři vnoučata.

Odešla legenda Zlatého věku, autor, který po sobě zanechal nepřehlédnutelnou stopu v žánru i v literatuře vůbec. Jeho povídky, se kterými jsme se u nás mohli seznámit, jsou ukázkou špičkového literárního stylu a vybroušeného pointování a vždy stojí za přečtení. S některými jeho pracemi (samozřejmě v originále) se na netu můžete setkat tady, v září 2003 vyšel na Locusu Online výňatek z rozhovoru pro tištěný Locus. (Podrobnou bibliografii Roberta Sheckleye z pera Martina Šusta zveřejníme zítra.)