19.3.2024 | Svátek má Josef






UKÁZKA: Jan Šimůnek, Conan a Pán stříbrného netopýra

18.1.2006

Kapitola první
   
   Sněžná smečka
   
   1 
   
Conan a pan stribrneho netopyra   Conan pospíchal. Běžel zasněženou plání. Jeho sněžnice rozrývaly tvář panenského sněhu, avšak jejich nepravidelnou stopu vždy již po několika krocích zavál vítr. Začínala sněhová bouře. Přestože ještě nebylo poledne, obloha potemněla tak, že sníh pod ní oslnivě zářil. Pokrýval bezútěšnou, pouze mírně zvlněnou pláň. Osamělé stromy či bludné balvany byly jen nejistými orientačními body, protože jejich podoba se neustále měnila námrazou a navátým sněhem. Vůbec pak neposkytovaly úkryt před ledovým vichrem, prohánějícím se plání a usmrcujícím svým dechem vše živé.
   Jen nemnohá zvířata dokázala v této pustině obstát a nalézt potravu. Patřili mezi ně huňatí pižmoni a sobi, odolávající krutému mrazu a větru ve sražených houfech a společně vyhrabávající sporou zimní pastvu. Drobnější obyvatelé pláně přežívali v norách pod sněhem a ledem ze zásob, nahromaděných za krátkého léta, či v zimním spánku. Čekali na zázračnou jarní proměnu ledové pustiny v kvetoucí step. Jiní pak usilovali o životy těch předchozích, aby vyžili z jejich masa a tuku. Sdružovali se do smeček a jejich děsivé vytí ohlašovalo smrt každému, kdo by se jim pokoušel čelit osamělý.
   Ani lidé se nechovali jinak. Přežívali zimu ze zásob, jen výjimečně a spíše příležitostně lovíce za subpolární zimy. Stavěli si však obydlí z kamene a dřeva, chráněná proti mrazu vrstvami navršeného sněhu. V nich dokázali přežít lépe než stáda či obyvatelé podzemních doupat.
   Conan však neměl na vybranou. Putoval rychle a přímo, jeho sněžnice monotónně vrzaly. Vlčí kožich měl stažen opaskem s ocelovými kroužky, na němž byl připevněn mohutný meč. Neměl luk ani kopí; nebyl na lovu. Zato byla jeho výzbroj doplněna mohutným válečných rohem.
   Byl jedním z poslů, rozeslaných náčelníkem Sigellem s varováním před vpádem nepřátel a výzvou ke společnému boji. Poselství mu natolik leželo na srdci, že vyrazil přes jednoznačné známky blížící se bouře. Nezastavili ho ani starci, jejichž bolavé klouby předpovídaly něco na způsob konce světa. Přes to všechno žádal o nejdelší trasu, k lidem náčelníka Barbatrana.
   Cítil to jako svou povinnost ke kmeni. Domníval se, a nikoli neprávem, že právě jím dovezené bohatství přilákalo nežádoucí pozornost Hyperborejců. Jejich tlupy se teď houfovaly na severu. Chystaly se napadnout tábořiště Conanových lidí a zmocnit se těch báječných věcí. Proto byl Conan prvním z těch, kdo se přihlásili na náčelníkovu výzvu, proto také trval na nejobtížnějším úkolu.
   Ostatní poslové už patrně vyřídili vše potřebné. Měli-li jen trochu rozumu, přijali na dobu bouře pohostinství navštívených pokrevenců a nyní je v jejich loži hřála mladá dívka.
   Conanova cesta však byla mnohem delší. Přestože se teprve nedávno vrátil z dalekých jižních zemí, snášel závany mrazivého větru s překvapivou lehkostí, ne-li přímo pohrdáním. Po rohu za pasem dosud nesáhl. Dobře věděl, že loviště pokrevenců jsou dosud příliš daleko. Jen čas od času s viditelným neklidem pohlédl k severnímu obzoru, kde obloha neustále temněla. Bylo jasné, že se připravuje bouře, jakou tyto pláně zažijí pouze jednou za několik let. Zažil už takové, ale vždy v bezpečí kamenné chýše a ve společnosti lidí, stejně tvrdých a odolných jako on sám. Pustá pláň neposkytovala sebemenší možnost úkrytu. Jeho jedinou nadějí bylo dorazit včas k cíli. Proto znovu a znovu zrychloval již tak vražedné tempo.
   Náhle se zarazil. Cosi uslyšel. Po chvilce znovu. Byl to lidský hlas, nebo jen šalebné zavytí větru ve větvích nějakého stromového skřeta, předzvěst chystající se bouře?
   Odbočil ze svého směru. Hlas sílil a vycházel z určitého místa. Nebylo však vidět jeho zdroj. Žádný strom, žádný osamělý balvan, na kterých by závany větru mohly vydávat ony naříkavé zvuky. Je snad něco pravdy na bájích o neviditelných příšerách, útočících na osamělé poutníky?
   S rukou na jílci meče se sunul za tajemným hlasem. Byl by přehlédl nenápadnou propadlinu, kdyby na poslední chvíli nezaslechl hlas z temné škvíry mezi hroudami opakovaně napůl roztálého a umrzajícího sněhu. Rychle se stáhl zpět, špička levé sněžnice se mu již začínala bořit do zrádně zaváté štěrbiny v zemi.
   Znal dobře tyto útvary. Mnohé byly sáhy hluboké a zjara se jimi valily mocné proudy vod z tajícího sněhu. Táhly se klikatě celé míle a nečekaně se větvily. Zaváty sněhem představovaly smrtící past. Stačilo málo a poutník skončil v ledové jámě. Měl-li to štěstí a přežil, nemusel se vždy dostat ven. Navíc, i nepatrné poranění, v létě naprosto banální, teď v zimě zbavovalo sil a vystavovalo postiženého smrti mrazem.
   Někdo před ním do takovéto pasti spadl a byl alespoň schopen volat o pomoc.
   Conan opatrně tloukl pochvou meče před sebe, aby obnažil okraje zrádné štěrbiny. Byla široká snad jen čtyři stopy, hluboká však víc než dva sáhy. Během této práce ho další výkřiky ujistily o tom, že je na správném místě, a že dole pod ním je žena.
   Konečně ji také spatřil, schoulenou postavu na dně protáhlé jámy ledových stěn, nezřetelně osvětlenou skrze jím proražený otvor. Její obličej se matně rýsoval od pozadí temného šatu. Otvor, kterým sem neznámá spadla, nebyl vidět. To však, v podmínkách rychle narůstající námrazy, doplňované větrem hnanými kousky sněhu, nic neznamenalo.
   „Hej, můžeš se chytit? Hodím ti řemen.“
   Pohyb skvrny obličeje svědčil pro kývnutí, slova odnesl závan ledového větru.
   Odmotal tenký řemen, dosud skrytý pod opaskem. Nebyl tlustší dětského prstu, byl však vyřezán ze zad cimmerijského býka a jeho majitel se na něm často spouštěl ze skal, hradeb i oken navštívených domů.
   Nebylo snadné zasáhnout vytčený cíl. Vítr jakoby objevil nové působiště, vířil v odkrytém otvoru, vrhal hrsti ledových krystalků do očí a srážel řemen z dráhy. Teprve čtvrtým hodem zasáhl tak úspěšně, že postava dole mohla chňapnout po konci řemenu. Potom začal svízelný výstup. Nakonec Conanovi nezbylo než široce rozkročen nad zrádnou štěrbinou vytáhnout ženu přímo vzhůru. Nakonec se zachytila jeho nohy a po ní se vyškrábala na sníh vedle ledové pasti. Conan se pak odrazil a po nebezpečně vypadajícím zakolísání stanul oběma nohama vedle zachráněné.
   Zvedl jí bradu a pohlédl do vrásčité tváře, poznamenané četnými stopami času. Stařena měla na ústech ránu, která jí znemožňovala normálně mluvit. Jen za cenu nevýslovného utrpení vyrážela výkřiky, které ho k ní přivolaly. Navíc si při pádu zlomila nohu, takže mu nezbylo nic jiného, než si ji posadit na záda a pokračovat v cestě.
   Bouře přicházela a Conanova postava se stále více prohýbala pod nadbytečnou zátěží. Přesto pokračoval v cestě, jeho nohy se pravidelně zvedaly a posunovaly sněžnice kupředu. Krok, druhý, stý… Sil ale vůčihledně ubývalo.
   Stařena na jeho zádech se pojednou začala vrtět. Zřetelně se mu snažila cosi důležitého sdělit. Ukazovala kamsi stranou od zasněžené stezky. Její hlas nabýval naléhavý tón a Conan rozpoznal slova: „…chýše… úkryt.“
   Bylo jasné, že bouře přijde dříve, než dorazí k Barbartanovým lidem. Navíc může v počínající bouři minout jejich tábořiště doslova o pár kroků, aniž by o sobě navzájem věděli. Odbočil tedy směrem, který mu stále naléhavěji ukazovala vyschlá paže. Brzy poté spatřil skupinku zledovatělých a zčásti zavátých balvanů, postřehnutelnou snad jen z bezprostřední blízkosti.
   Stařena ho posunky vedla klikatou cestou mezi bludnými balvany a ledem obalenými zakrslými stromy. Nakonec se ocitli u jakési štěrbiny, poněkud chráněné před vyjícím větrem. Zde sklouzla z Conanových zad a opírajíc se o drsný kámen poskakovala po jedné noze, zřejmě za určitým cílem. Tím byla plochá kamenná deska, pokrytá pouze čerstvě navátým sněhem. Stařena ji nečekanou silou nadzdvihla a poté vyzvala gestem Conana, aby ji následoval.
   Ten se zadíval na oblohu. Vítr sem hnal nedohledně obrovskou bílou zeď, v níž se spojoval sníh z mraků s tím, který se zdvihl z pláně. Člověk pod něčím takovým neměl sebemenší šanci. Vklouzl tedy za stařenou a uzavřel vstup. Poslední, co uslyšel z venku, bylo zlobné vytí větru, jakoby rozvztekleného únikem kořisti.
   
   2
   
   Pod balvanem byla nečekaně velká prostora, podle Conanova odhadu spíše vyhloubená lidskou rukou než silami přírody. Osvětloval ji blikající plamen kamenného kahanu, v jehož knotu podle zápachu hořel nejspíše tuk divokého kance. Stařena pokynula Conanovi, aby usedl na hromadu kožešin v koutě. Ten ji poslechl a udiveně sledoval přípravy jakéhosi podivného obřadu.
   V protilehlém koutě bylo ohniště. Doutnaly na něm uhlíky, nad nimi visel železný kotlík, v Cimmerii nevídaná vzácnost. Občasný kotouč páry napovídal, že se v něm něco vaří. Stařena se s nepřirozeně zkroucenou nohou belhala kolem bidla, na němž visely různobarevné váčky. Vybírala z jejich obsahu tu po hrstech, tu po špetkách a házela vše postupně do kotle. Vzduch naplnila podivně sladká a přitom kořenně dráždivá vůně. Conana téměř omámila, ale pak se kamsi vytratila. Teprve nyní si uvědomil, že ho neobtěžuje ani kouř z ohniště, ani čouzení kahanu. Stařenino obydlí muselo být důmyslně větráno.
   Jeho hostitelka mezitím rozprostřela uprostřed obydlí jakési kožešiny. Conan nikdy předtím ani potom takové neviděl a nedokázal ani říct, jakému zvířeti patřily. Za zpěvavého zaříkání v neznámé řeči – ústa se stařeně hojila zázračnou rychlostí – je kropila vodou z kotlíku, zřejmě tak, aby na nich vytvořila podivné obrazce.
   Potom náhle a bez ohledu na svého návštěvníka ze sebe shodila veškerý šat. Conan zahlédl strupatou kůži, na níž vráska překrývala vrásku. Než však stačil znechuceně odvrátit zrak, polila se stará zbytkem vody z kotlíku. Zahalil ji sloup páry. Když se rozptýlil, byla pryč. Teprve za chvilku Conan postřehl vydutí kožešin a opětovně zaslechl hlas své hostitelky. Byla skrčena pod kožešinou a za zpěvu litanií prováděla podivné prostocviky. Sledoval to vše s ochabujícím zájmem. Bouře, záchrana a nesení stařeny ho tak vyčerpaly, že se jeho tělo začalo důrazně dožadovat spánku.
   Dřímota mu vybavila, snad jako kontrast k pohledu na zpustošené tělo a tvář jeho hostitelky, vzpomínky na ženy a dívky, se kterými se na své dosavadní životní pouti setkal. Znovu prožíval některá ze svých dobrodružství, pletky, únosy, tajná vniknutí do dobře střežených domů. S těmito obrazy před očima postupně usnul.
   Ze spaní ho vytrhlo náhlé ztichnutí stařeny. Uhlíky na ohništi pohasly, musel dřímat několik hodin. Kahan však stále svítil. Mohl proto pozorovat vybouleninu na kožešinách i její drobné pohyby. Stařena byla dosud naživu. Všechna zaříkadla však byla patrně přeříkána a všechny litanie dozpívány.
   Náhle se tělo pod kožešinami otřáslo a jakoby schoulilo. Slyšel řadu bolestivých vzdechů a stenů. Probralo ho to k plné bdělosti, střežil se však zasáhnout. Měl natolik ponětí o kouzlech aby pochopil, že nevyžádaný zásah by mohl jeho hostitelku ohrozit nebo dokonce i zabít. Vzdechy zmlkly a opět nastalo ticho. Conan však zůstával ve střehu. Po dlouhé chvíli se pod kožešinou obnovil pohyb. Stařena se hrabala ven. Plazila se k okraji, podle něhož se natáhla. Několik min ležela nepohnutě, a pak ze sebe rázným trhnutím kožešinu shodila.
   Conan chtěl opět odvrátit oči. To, co prvně viděl ze své hostitelky, v něm vzbuzovalo směsici zhnusení a lítosti. Nestačil však. A vzdychl úžasem: před ním na udupané hlíně leželo nejnádhernější dívčí tělo, jaké kdy spatřil. Ani vybrané krasavice královských harémů nebyly nyní důstojnými soupeřkami paní této chýše. Snad mu unikl i výkřik překvapení, protože se dívka před ním hrdě vztyčila a trochu samolibě se usmála. Potom odkudsi vytáhla bronzové zrcadlo a dlouho se před ním ve světle kahanu nakrucovala a prohlížela. Nakonec se obrátila k užaslému Conanovi:
   „Nejenže jsi mě zachránil. Daroval jsi mi také nejkrásnější tělo, jaké jsem kdy měla. Svůj vděk ti prokážu tak, že ti splním všechna tvá přání. Napřed tě ale nasytím a ošetřím tvé rány a omrzliny.“
   Následující hodiny prolétly jako sen. Venku běsnila ledová bouře a Conan jen občas vzpomenul na ubohé krále, kteří mu mohli jeho krásku leda závidět.
   Vše má však svůj konec, i pobyt v nečekaném ráji. Síla bouře byla zlomena a Conanovo poselství nesneslo odkladu. Během milování se o něm jeho družka dozvěděla vše podstatné. Dala Conanovi nečekaně dobré rady, jak nalézt své pokrevence.
   „Držím si je od těla, ale nepřeji jim nic zlého. Zato ta lůza ze severu… Ty vlčí syny já nenávidím. Mám proto své důvody. Trexa ti však nemůže prozradit všechna svá tajemství. Dá ti však tohle,“ a odkudsi vytáhla tenkou zbraň, spíše delší dýku než mečík.
   Conan to vzal nedůvěřivě do ruky. Nedůvěřoval ženské znalosti zbraní, ani když tahle žena dovedla rázem omládnout snad o sto let. Čepel snadno ohnul dvěma prsty.
   „Jen se neboj, má svou cenu. Je z čistého stříbra, zvlášť čištěného. Pomůže tam, kde je ocel bezmocná.“
   Nedala jinak, musel si dýku ze vzácného kovu připnout k opasku. Potom ho vyprovodila před vchod do svého podzemního doupěte. Venku se vyjasnilo, obloha byla temně modrá a slunce zářilo snad hodinu nad východem. Sníh oslepivě jiskřil, takže si Conan ihned přetáhl přes oči koženou pásku s úzkou štěrbinkou. Ještě jednou se ohlédl po své společnici, ale ta zmizela. Zmizel i plochý kámen, zakrývající vchod do jejího příbytku. Jen z dálky zaslechl její jasný hlas:
   „Nezapomeň na moje slova. A pomsti…“
   Koho nebo co má pomstít, to už nezaslechl. Nedávalo mu to také žádný smysl, protože o nějaké mstě v předchozích hovorech s Trexou nepadla zmínka. Posunul si vak na zádech, aby co nejlépe seděl, zavrtěl nohama, zda jsou sněžnice správně utaženy, a potom vyrazil.
   
   3
   
   Sníh byl bouří udusaný a vítr rozrušil roztáté a znovu umrzlé krusty. Tím se stal povrch pláně jednolitějším a Conan mohl stupňovat tempo pochodu. Cestou se rozhlížel po hlavním orientačním bodu, u něhož měl měnit směr.
   „Mužská skála,“ broukl si potichu pro sebe, „prý ji hned poznám…“
   Trexa se nemýlila. Když se skála ocitla v Conanově dohledu, poznal ji na první pohled. Ani čepice ze sněhu a námrazy, navíc trochu pocuchaná předchozí bouří, ani kusy ledu na bocích, nemohly skrýt její charakteristický tvar. V ledové pustině se tu do výše dobrých dvaceti sáhů tyčil kamenný mužský úd.
   Nebylo pochyb, že původně přirozený tvar skály byl kdysi záměrně dopracován do podoby až obscénně realistické. Pohled z větší blízkosti pak odhalil praskliny a další příznaky zvětrávání této svérázné sochy. Pokud bylo Conanovi známo, Cimmeřané nikdy nic podobného neuctívali. Socha tedy musela pocházet z legendárních dob před příchodem jeho lidu do této země.
   U paty Mužské skály se měl otočit a vyrazit ke skupině tří kamenů, jasně viditelné na východním obzoru. Sídliště svých pokrevenců měl najít krátce poté, co kameny mine. Na okamžik se zastavil. Tři kameny sice zahlédl už dříve, ale chtěl se ujistit, že jsou to opravdu ony. Přehlédl celý obzor směrem k východu. Slunce stálo na jihovýchodě. Kameny byly východně od něj. Daleko k severu i jihu nebylo na obzoru žádné podobné seskupení balvanů. Nemohl se mýlit. Vzdálenost ke kamenům odhadoval na dvě a půl míle, na tomto sněhu to mohla být slabá půlhodinka chůze.
   Po několika krocích se zarazil. Uslyšel jakési zamumlání. Slovům nerozuměl, ale domníval se zaslechnout jméno své milenky z uplynulé noci. Bez rozmyšlení skočil těch několik kroků zpět k Mužské skále. Bezprostředně kolem nikoho neviděl, tak se ohnul a horečně si uvolňoval řemínky na sněžnicích. Když se vztyčil, spatřil skupinu mohutných sněhobílých vlků, mířících k němu rychlými skoky. Jejich kožichy se jen nejasně rýsovaly proti sněhu. Tasil meč, ale protože do okamžiku střetu ještě zbyl nějaký čas, zadul na válečný roh. V tomto počasí se jeho hlas mohl nést celé míle. Při troše štěstí přivolá pomoc. Potom klidně čekal s napřaženým mečem.
   Vlci zaútočili s neobvyklou drzostí. Jak však Conan zjistil, měli pro ni podstatný důvod: Jeho meč odskakoval od huňatých kožichů, jako by to byly kvalitní ocelové pancíře. Nebylo možno je proseknout ani probodnout. Naštěstí vlky rány alespoň odrážely, přestože zřejmě nijak bolestivě. Pouze jednoho z nich se Conanovi podařilo nabrat tak šikovně, že odlétl velkým obloukem a padl hřbetem na vrchol zasněženého balvanu. Vlčí tlama zuřivě chňapala do vzduchu a přední nohy hrabaly do prázdna, zadní měl nehybné a zkroucené. Zřejmě si přerazil páteř. Tento pohled přiměl Conana k tomu, aby několika útočníkům udělil pár důrazných kopanců, na které reagovali bolestivěji než na údery mečem.
   Přes toto nečekané selhání osvědčené zbraně Conan odrazil první útok a se skálou v zádech udržoval nepřátele v bezpečné vzdálenosti. Pokud jim však nemohl účinně uškodit, byla jen otázka času, kdy ho znaví a udolají. Znovu hmátl po válečném rohu. Zdálo se mu totiž, že u tří kamenů zahlédl nějaké postavy. Nahmátl však mimoděk stříbrnou hračku, dárek od milenky.
   „Má pomoci tam, kde ocel selhává, uvidíme,“ broukl polohlasně.
   Přehodil si meč do levice a nečekaně vyrazil proti jednomu z vlků. Ten se dal vyprovokovat a skočil po něm. Conanova pravice se však vymrštila a vlka zasáhlo stříbrné ostří. Proti Conanovu očekávání se však nerozpláclo, ale zajelo hluboko do vlčího těla. Při jeho vytahování z rány vlka skoro přepůlil. Conan nad prapodivným účinkem své zbraně mnoho nepřemýšlel a přešel do útoku. Než se jeho protivníci vzpamatovali, válelo se jich po sněhu u jeho nohou pět, s příšernými ranami a v posledním tažení. Ostatní, v rozporu se zvyky normálních vlků, se na ně nevrhli a nesežrali je. Udržovali dál půlkruh před Conanem, ale tentokrát v daleko uctivější vzdálenosti. Byli si jasně vědomi jeho hlavní slabiny: nesměl se příliš vzdálit od skály, jinak by se nevyhnul útoku ze všech stran.
   Od tří balvanů však pospíchala k místu boje skupina mužů. Conan je rozeznával – bezpečně to byli Barbatranovi lidé. Postupovali rychleji než čekal, patrně vzdálenost tří balvanů při slunci nízko nad obzorem přecenil. Nyní odhadoval, že doběhnou tak za čtvrt hodiny. Jejich zbraně sice na vlky asi také nebudou účinkovat, ale ve skupině si mohli vzájemně krýt záda.
   Conanovy předstírané výpady vlky zneklidňovaly tak, že nezpozorovali blížící se muže až do posledních min před jejich příchodem. Teprve poté zaslechli dupání a funění. Zneklidněli a začali se ohlížet. Conan je za to vytrestal razantním útokem, při kterém se odvážil až na samou hranici bezpečného návratu k úpatí skály, a možná i krůček za ni. Za okamžik však stál bezpečně se skálou v zádech a sníh hladově pil stružky vlčí krve.
   Potom se už vynořila skupina mužů s Barbatranem v čele. Conan udiveně postřehl, že mají meče za pasem, zato v rukou drží pořádné klacky. Na podivnou smečku to však platilo. Zasažená zvířata bolestně kňučela a začala ustupovat. Váhající popohnal Conan. Po jehož posledním výpadu, kdy se už nemusel vracet zpět ke skále, zůstal na sněhu nejméně tucet vlčích mršin. Potom však už stál před náčelníkem a přátelsky vyřizoval:
   „Posílá mě náčelník Sigello. Svolává všechny pokrevence k boji proti Hyperborejcům, chystajícím se na naše zimoviště. Jejich oddíly se připravují k útoku na naši osadu, pokud už boj nezačal.“
   Potom ještě dodal:
   „Přišli jste v pravý čas. Jak vidím, už víte, že ocel si s těmi potvorami neporadí.“
   „Před bouří zaútočili na naše ležení. Pár lidí ošklivě potrhali, dvě ženy už zemřely. Nakonec jsme ale tu pakáž vymlátili klacky,“ zavolal jeden muž za náčelníkem. „A podívej,“ dodal ještě.
   A Conan se nedíval, ale zíral.
   Vlčí těla se na sněhu postupně rozplývala. Nikoli, měnila se. Kde byla srst, tam se nyní objevovala holá kůže či šat. Náhle zde leželi porubaní lidé, dle vzezření a oděvu náležející k hyperborejskému plemeni. Jen některé zcela odťaté údy neprošly touto přeměnou a ponechaly si původní zvířecí tvar.
   Conan si dovolil přepych být překvapen. Proto nezareagoval včas na bílý blesk, vyrazivší zpoza skály. Jeho pravé zápěstí v okamžiku sevřel mohutný chrup bílé vlčice. Očekával praskot kostí, ale stisk byl nečekaně slabý. Věnoval proto tichou vzpomínku jisté dívčině, která mu, dílem z lásky, dílem k ukrácení času, prošila nátepníky ornamentem ze stříbrného drátu. Potom popadl přední nohy vlčice levicí, serval ji z nátepníku, mohutně jí zatočil a mrštil proti skále. Náraz těla doprovázelo nechutné praskání drcených kostí.
   I tato vlčice se začala s umíráním proměňovat – v mladou ženu divokého pohledu. Spolu s krvavou pěnou ze sebe chrlila slova v jazyce Hyperborejců. Jeden z přítomných mužů prohlásil, že mísí nadávky nejtěžšího kalibru s prosbami o doražení. Sám pak dodal, že nejlepším trestem pro ni bude, když ji tu nechají pomalu zcepenět. Conan však zavrtěl hlavou a jedinou ranou jí srazil hlavu. Teprve po chvilce sykl údivem – použil k tomu zcela mimoděk svůj meč.
   
   4
   
   Přes veškerou snahu se přípravy k tažení protáhly skoro až do večera. Conan téměř poskakoval netrpělivostí, ale opravdu se nic urychlit nedalo. Útok sněžné smečky zanechal mezi Barbatranovými lidmi mnoho raněných, o které se musel někdo postarat. Skupina bojovníků vyrazila teprve před samou nocí.
   Měsíc se valil nízko nad zubatými hřebeny Eiglophiánských hor a zaléval noční pláň nezvykle rudým světlem. Pochod byl rychlý, protože sníh byl po celé cestě udusán bouří. Závěje se v narudlém světle zřetelně rýsovaly, takže se jim mohli zdaleka vyhýbat.
   Na sklonku noci sice měsíc zapadl, ale to už se celá jihovýchodní obloha natolik rozjasnila, že mohli pokračovat nezměněnou rychlostí až k sídlu Conanových lidí.
   Z dálky několika mil slyšeli nejasný hluk. Nebylo pochyb: schylovalo se k bitvě. Conan se rozpakoval své pokrevence pobízet, ale sám Barbatran dal povel k poklusu.
   Zbýval poslední táhlý pahorek, za nímž už ležela osada. Conan předběhl své společníky a dosáhl vrcholku terénní vlny jako první. Viděl své lidi, sešikované v krátké linii, chránící skupinu kamenných chýší. Nemohl sice rozeznat jednotlivé bojovníky, ale povšechný pohled stačil k poznání, že valná část povolaných posil už dorazila. Přesto však bylo Cimmeřanů proti Hyperborejcům zoufale málo.
   Dostal nápad. Přikrčil se a zdvihl ruku. Na to znamení dupot za ním ustal, pouze Barbatran pokračoval až k němu, ale v hlubokém předklonu.
   Conan přímo cítil náčelníkovo vzrušení. Nedivil se však, i jemu hrála každá žilka v těle touhou vpadnout na bojiště a rozdávat rány na všechny strany. Léta služby v organizovaných a ukázněných armádách v něm však zanechala nesmazatelné stopy. Důstojník v okamžiku nabyl převahy nad barbarským bojovníkem.
   „Obejdeme je,“ sykl na Barbatrana. „Dostaneme se jim do zad korytem potoka. Bude to pro ně pěkně nepříjemné překvapení.“
   Překvapení to bylo i pro náčelníka, který se dosud nesetkal s jiným způsobem boje, než byl čelní útok, vzápětí se rozpadající na desítky individuálních soubojů. K jeho cti je však nutno dodat, že ihned pochopil výhodu Conanova návrhu a pustil se do jeho provedení.
   Barbatranovi bojovníci byli naštěstí příliš ukáznění na to, aby protestovali proti novotě, jejímuž smyslu vesměs nestačili porozumět. Vydali se husím pochodem za Conanem. Ten je vedl nejkratší možnou cestou za hřebenem pahorku ke korytu potoka. Naštěstí nebloudil, a tak během několika min dupali po ledu. Cesta potokem byla horší než očekával. Potok několikrát promrzl do dna, takže si voda vytvářela po ledě novou a novou zamrzající cestu. Přesto se však koryto nikde nezaplnilo ledem zcela. Nakonec se dostali k meandru pod osadou. Conan snadno poznal místo, kam chodily ženy z osady pro vodu. Tam už všichni slyšeli hluk boje.
   Hyperborejci byli vesměs hůře vyzbrojeni, ale svou početní převahou nabývali nad Cimmeřany vrch. Jen málo Conanových pokrevenců si dokázalo vzpomenout na jeho vyprávění či vlastní zážitky v cizích armádách a snažilo se o vytvoření organizované bojové formace. Většina bojovala v nepravidelné řadě, která se pod tlakem Hyperborejců začínala místy prohýbat a bortit. Ještě však zvonily meče v rukou Cimmeřanů a dokazovaly svou převahu nad sekyrkami a kopími Hyperborejců.
   Conan se vztyčil, obrátil se k pokrevencům a pronesl první a poslední bojový rozkaz:
   „Ticho. Dokud nebudeme deset kroků od nich. Potom všichni řvát co nejvíc: »Sigello a Barbatran«, pořád dokola. Jdeme!“
   Vyrazili skutečně nebývale tiše. Snad si jich nepovšimli ani Cimmeřané, přestože bojovali tvářemi k nim. Teprve hrozný řev upozornil Hyperborejce na to, že do bitvy vstoupil další oddíl. Jména obou náčelníků byla Cimmeřanům natolik známá, že nevznikl ani stín pochyb, na čí straně nově příchozí jsou.
   To se už Conanův meč zaťal do krku jednoho z Hyperborejců a bok po boku s ním se pustil do dalšího nepřítele Barbatran. Dobíhali další a další bojovníci a bezděky vytvářeli novou linii, na níž nenáviděný nepřítel počínal citelně krvácet.
   Conan se ocitl uprostřed vřavy. Kolem ucha mu zasvištělo kopí a skončilo kdesi za jeho zády. Do očí mu blýskl odraz vycházejícího slunce od ostří nepřátelské sekyry, ale to už se tělo jejího majitele kácelo bez hlavy do sněhu. Další ranou odrazil jiné kopí, ale jeho majitel byl z dosahu. Barbatran po něm vyrazil a Conan mu kryl bok. Jakási mohutná postava se k nim otočila, ale Conan nečekaně zapracoval dýkou v levé ruce. Bojovník zapadl kamsi za jeho záda. Okamžitě se ozval zvuk meče, zatínajícího se do masa. To ho ujistilo, že spolubojovníci za jeho zády nespí.
   Vzápětí se kdosi z Barbatranových lidí snažil dostat do čela bojového šiku. Dostal se však jen asi na krok před Conana, zapleteného do boje s jakýmsi raněným, ale velice houževnatým bojovníkem. Jakmile Conan protivníka zdolal, otočil se po spolubojovníkovi. Tomu zrovna v tu chvíli vyjel ze zad široký hrot hyperborejského kopí a málem dorazil až ke Conanovi. Ten přeskočil umírajícího a uťal ruku, která kopí držela. Její majitel se ho snažil nabodnout na kopí, jímž už nevládl, ale pouze ho důkladně zlil vlastní krví. Conan ho dorazil strašlivou ranou, při níž ostří meče prošlo od ramene celým hrudníkem a zastavilo se až u jater.
   Koutkem oka zahlédl pohyb v Barbatranově směru. Na náčelníka se řítil nevelký muž s mečem, jeden z mála takto ozbrojených Hyperborejců. Barbatran byl plně vytížen dvěma bojovníky na opačné straně, a jeho záda zřejmě skýtala lákavý cíl. Conan však zasáhl mužíka hrotem svého meče tak šikovně, že si ho otočil čelem k sobě. Vykopl mu meč z ruky a dalším kopancem ho odhodil kamsi stranou. Bojovníka za mužíkem to tak překvapilo, že nedokázal udělat nejmenší obranný pohyb. Conanův meč ho doslova přepůlil v pase. Vedlejší bojovník byl zapleten do souboje s kýmsi na opačné straně. Jakmile Conan srazil k zemi i jeho, bylo vše jasné: stál tváří v tvář Sigellovi. Ten byl sice pokryt krví, ale neměl žádné vážné zranění. Aniž si cokoli řekli, otočil se Sigello vlevo a Conan na opačnou stranu, za Barbatranem. Tím byl šik Hyperborejců rozdělen na dvě části a do vzniklé mezery pronikali další a další Cimmeřané.
   Hyperborejci zdaleka nebyli poraženi. Rozbití jejich šiku však umožnilo v těchto krajích naprosto nezvyklý manévr: Soustředit větší část sil na jednu polovinu nepřítele, zatímco druhá byla jen odrážena a zatlačována Barbatranovými lidmi s malou skupinou domácích v čele s Conanem.
   Jakmile byla polovina Hyperborejců pobita a rozprášena, sklonilo se vítězství jednoznačně na stranu Cimmeřanů. Proti zbývajícím Hyperborejcům již byli v početní převaze. Conan jen litoval toho, že nemají jízdu, která by dohnala a pobila rozprášené zbytky nepřátel. I tak zůstala na bojišti a v jeho okolí více než polovina útočníků. Sami Cimmeřané měli nečekaně malé ztráty. Navíc byla naděje, že se ranění budou uzdravovat lépe než v horkém létě. U raněných nepřátel se naopak dalo očekávat, že ještě mnozí podlehnou svým ranám cestou domů.
   Přes veškerou slávu a jásot trval Conan na tom, aby do okolí byly vyslány hlídky, pátrající po dalších nepřátelských oddílech. Jeho slova nebudila mezi jásajícími bojovníky mnoho nadšení, ale podpořili ho oba náčelníci. Byli proto vybráni bojovníci, kteří měli pátrat v širokém okolí. Ti se střetli s několika uprchlíky. Poté narazili na stopy většího oddílu, ale Hyperborejci zřejmě považovali zvědy za předvoj celého houfu Cimmeřanů. Podle stop vyrazili co nejrychleji ke svým zimovištím na severovýchodě. Putovali s nimi i někteří ranění, ale většina z nich byla svými spolubojovníky před pochodem pobita.
   
   5
   
   Conan se u svého kmene zdržel jen do jara. Stále silněji se v něm ozývalo volání neznámých i známých dalekých krajů na jihu. Jakmile oschla půda po jarním tání, bylo jasné, že další zimu už zase doma nestráví.
   Připojil se k lovecké výpravě, směřující příhodným směrem. Náhodou procházela kousek od zimoviště Barbatranových lidí. Conana znovu upoutala Mužská skála, a tak se k ní vzdálil od svých druhů. Beze sněhu pak mohl postřehnout i to, co v zimě zůstávalo skryto.
   Nízký balvan, o který přerazil hřbet jednoho z vlčích útočníků, byl součástí pravidelného kruhu kolem celé skály. Kámen těchto balvanů i samotné skály se lišil od štěrku pod nimi i kamenů v okolí. Conan jen uznale pokývl hlavou při představě, že kdosi sem Mužskou skálu odkudsi dovlekl a vztyčil.
   Balvany kruhu byly pokryty podivným písmem, s jakým se Conan nikdy nesetkal. Na vnější straně každého kamene byl znázorněn lidský obličej, v němž byl nos nahrazen mužským údem. Mezi tvůrci této svatyně a Conanem však ležela propast staletí a snad i rasy. Nedokázal proto ani odhadnout, zda znamení má vyhradit toto místo mužům, nebo naopak tajemným obřadům žen.
   Z podivných nepřátel zbývala jen směsice lidských a zvířecích kostí, rozházená mrchožrouty. Stranou, u jednoho z okrajových balvanů, však ležela další kostra. Prorůstaly jí trsy trávy a v jednom místě dokonce i snítky plazivé břízy. Kosti byly vybělené sluncem a při doteku se rozpadaly. Podle zubů a zbytků oděvu to byl mladý muž. Conan rozpoznal do hlíny vtlačené zlaté nitky, které kdysi zdobily ornamentem prošívanou tkaninu. Vídal takové ornamenty na oděvu bohatých Aquiloňanů. Mohl to být člen nějaké kupecké výpravy. Pokud s kostmi nikdo nehýbal (a k tomu zřejmě nebyl důvod), zemřel mladík schoulen u tohoto kamene. Ze zbytků jeho výstroje zaujala Conana nejvíce stříbrná dýka, dosud sevřená kostmi mladíkovy pravé ruky. Když otrhal trávu a mech kolem, poznal, že kosti zápěstí jsou rozdrcené jakoby stiskem mohutných čelistí. Stříbro sice zčernalo hnilobou lidského těla, ale dýka byla zcela určitě sestrou té, kterou měl Conan za pasem.
   Z povzdálí vše pozoroval mohutný bílý pták s podivně rudýma očima, sedící na bludném balvanu.
   Z náhlého popudu Conan rozprostřel kůži jednoho z úlovků a pečlivě do ní vysbíral všechny mladíkovy kosti, včetně těch, které musel vyhrabat dýkou ze země. Potom je zabalil a balíček vynesl z okruhu Mužské skály. Protože znal aquilonské pohřební zvyky, sesadil lebku s dolní čelistí a mezi zuby mrtvého umístil drobnou minci. Vše uložil k úpatí jednoho z bludných balvanů a obložil kamením tak, že vznikla docela obstojná mohyla. Chvíli u ní postál a pak bez ohlédnutí zamířil k loveckému táboru.
   Druhý den se brzy zrána rozloučil se svými druhy. Noc ho již zastihla vysoko mezi skalisky Eiglophiánských hor. Cesta na jejich hřeben mu trvala několik dnů. Na jižních svazích se pak musel probíjet hustými pralesy beze stopy po lidech. Teprve po mnoha dnech nalezl skromnou stezičku. Dovedla ho do východního cípu Hraničního království. Jeho pochod se zrychlil na jihu Brythunie, kde konečně našel pořádnou kupeckou stezku. Dorazil po ní na křižovatku, známou z dávných let. Jeho nohy téměř samy zamířily k Arenjunu, kam mu zbývalo ještě několik týdnů chůze.

Jan Šimůnek
Conan a Pán stříbrného netopýra
obálka - Jan Patrik Krásný
nakladatelství Wales 2005 (2. upravené vydání)
cena - 213 Kč
411 stran, brož.
ISBN - 80-86939-05-7

Jan Šimůnek










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...