(Tento text neprošel redakční ani jazykovou úpravou)
   vyjde 2005/06

   Kapitola první

   Den první

   Pátek, 2. srpna

   148/118/24

   Tma byla absolutní.
   Dohlížela na ni Louise Benoîtová, věk dvacet osm, elegantní doktorandka z Montrealu, jejíž hříva hustých hnědých vlasů byla podle předpisů napěchovaná do síťky na vlasy. Držela noční hlídku ve stísněné řídicí místnosti, pohřbené dva kilometry – neboli míli a čtvrt, jak vysvětlovala americkým návštěvníkům – pod zemským povrchem.
   Řídicí místnost sousedila s plošinou nad rozlehlou, neosvětlenou jeskyní, která ukrývala Sudburskou neutrinovou observatoř. V jejím středu visela největší akrylová koule na světě – o průměru dvanácti metrů, tedy čtyřiceti stop. Vyplňovalo ji jedenáct set tun těžké vody, zapůjčené společností Atomic Energy of Canada Limited.
   Průhlednou kouli obklopovala geodová soustava podpěr z nerezové oceli, která nesla 9600 fotonásobičů v podobě odrazných parabol namířených dovnitř. To všechno – akrylová koule, těžká voda uvnitř i vnější geodová konstrukce – se nacházelo v deset pater vysoké sudovité jeskyni, vytesané do rostlého noritu. Gigantickou jeskyni navíc vyplňovala téměř až ke stropu obyčejná, absolutné čistá voda.
   Louise věděla, že dva kilometry silný štít kanadské zeminy chrání těžkou vodu před kosmickým zářením a obyčejná voda zase pohlcuje přirozenou radioaktivitu vyzařovanou malým množstvím uranu a thoria obsaženým v okolních horninách. K těžké vodě nemohlo proniknout skutečně nic kromě neutrin, oněch nepatrných subatomárních částic, které byly předmětem Louisina výzkumu. Každou sekundu jich zeměkoulí procházely biliony; neutrino by prošlo olověnou deskou tlustou jeden světelný rok s pouze padesátiprocentní pravděpodobností, že jej něco zbrzdí.
   Slunce však chrlí tyto částice v takovém množství, že ke srážkám přece jen dochází, a těžká voda je ideálním cílem takových kolizí. Všechna atomová jádra deuteria obsahují proton – běžnou součást vodíkového jádra – a také neutron. Pokud se neutrino náhodou srazí s neutronem, uvolní proton, elektron a záblesk světla, který zachytí fotonásobiče.
   Když Louise uslyšela první pípnutí neutrinového alarmu, ani nezvedla tmavé, klenuté obočí. Alarm nakrátko spustí asi desetkrát denně, a přestože je to obvykle ta nejnapínavější událost, k jaké tady dole dochází, nestála jí tentokrát za to, aby vzhlédla od rozečteného Cosmopolitanu.
   Za chvíli však alarm zapípal znovu a ještě jednou, a pak už zněl nepřerušovaným tónem, jako záznam EKG umírajícího člověka.
   Louise vstala od stolu a přešla k ovládacímu panelu detektoru. Stála na něm zarámovaná fotografie Stephena Hawkinga, pochopitelně nepodepsaná. Hawking navštívil Sudburskou neutrinovou observatoř u příležitosti jejího slavnostního otevření před několika lety, v roce 1998. Louise zaklepala na reproduktor detektoru, jestli se přístroj náhodou nezbláznil, ale ten kvílel dál.
   Do místnosti se odněkud z rozsáhlých prostor podzemního sídla přiřítil Paul Kiriyama, vychrtlý postgraduální student. Louise věděla, že Paul je v její přítomnosti normálně poněkud nervózní, ale tentokrát mu slova v krku nevázla. „Co se tu kruci děje?“vyhrkl. Všech 9600 násobičů zastupovala na panelu mřížka světelných diod o rozměrech devadesát osm na devadesát osm. Všechny svítily.
   „Možná někdo nedopatřením rozsvítil světla v jeskyni,“ odpověděla Louise, ale sama tomu moc nevěřila.
   Alarm konečně ztichl. Paul stiskl několik tlačítek a aktivoval pět monitorů napojených na pět podvodních kamer v hlavním sálu observatoře. Zobrazilo se na nich pět dokonale černých obdélníků. „Takže pokud tam někdo opravdu rozsvítil,“ poznamenal, „tak už zase zhasnul. Co asi...“
   „Supernova!“ Louise tleskla štíhlými dlaněmi a vyhrkla. „Měli bychom se rychle spojit s Úřadem pro astronomické telegramy a zajistit si prvenství.“ SNO byla sice primárně určena k výzkumu neutrin ze Slunce, ale zachytávala je odevšad z vesmíru.
   Paul přikývl, usadil se k internetovému prohlížeči a klikl na záložku stránky Úřadu. Louise si říkala, že to stojí za to ohlásit, i když zatím neměli jistotu.
   Z reproduktoru se ozvala nová série pípnutí. Louise se podívala na panel s diodami; po celé mřížce se rozsvítilo několik set světýlek. To je zvláštní, pomyslela si, neutrina ze supernovy by přicházela jen z jednoho směru...
   „Možná se něco stalo s přístroji.“ Paul evidentně došel ke stejnému závěru jako ona. „Nebo hapruje spojení s některými fotonásobiči a ostatní přebírají jejich funkci.“
   Vzduch náhle prořízl hluboký vrzavý, sténavý zvuk, přicházející zpoza dveří, z plošiny nad obří komorou detektoru. „Asi bychom měli rozsvítit v jeskyni,“ navrhla Louise. Mručení neustávalo – podzemní šelma plížící se tmou…
   „Ale co když je to opravdu supernova?“ zamračil se Paul. „S rozsvícenými světly je detektor k ničemu a...“
   Hlasitý třesk, jako když hokejista vystřelí příklepem. „Zapni ta světla!“
   Paul zvedl ochranný kryt a stiskl vypínač. Obrazovky vzplály, pak se ustálily a ukázaly..
   „Mon dieu,“ vykřikla Louise.
   „V nádrži s těžkou vodou něco je!“ řekl Paul. „Ale jak...?“
   „Viděls to?“ zvolala Louise. „Hýbe se to, a... Kriste na nebi, vždyť je to člověk!“
   Praskavé a sténavé zvuky se stále ozývaly, a pak...
   Viděli to na monitorech a slyšeli skrze stěny.
   Obří akrylová koule pukla podél spojů, kde se stýkaly její jednotlivé díly. „Tabernacle,“ zaklela Louise, když si uvědomila, že v sudovité komoře se teď mísí těžká voda s obyčejnou H2O. Srdce jí bušilo jako zvon. Na půl sekundy nevěděla, jestli se bojí o osud detektoru, nebo muže, který se v něm evidentně topí.
   „Pojď!“ křikl na ni Paul a zamířil ke dveřím vedoucím na plošinu nad komorou observatoře. Kamery byly napojené na videorekordéry; o nic nepřijdou.
   „Un moment,“ řekla Louise. Přeběhla řídicí místnost, popadla telefonní sluchátko a vyťukala klapku ze seznamu na zdi.
   Telefon zazvonil dvakrát. „Dr. Montego?“ promluvila Louise, když uslyšela jamajský přízvuk důlního lékaře. „Tady Louise Benoîtová z SNO. Mohl byste ihned přijít dolů do observatoře? V komoře detektoru se topí nějaký muž.“
   „Muž?“ podivil se Montego. „Jak se tam dostal?“
   „Nemáme ponětí. Pospěšte si!“
   „Už letím,“ houkl doktor. Louise zavěsila a rozběhla se k týmž modrým dveřím, kterými před chvíli zmizel Paul a které se mezitím zase zabouchly. Věděla nazpaměť, co je na nich zvenčí napsáno:
   
   Zavírejte dveře!
   Pozor: Rozvod vysokého napětí 
   Zákaz vnášení nepovolených elektronických zařízení!
   Kvalita vzduchu prověřena – Můžete vstoupit 

   Louise vzala za madlo dveří, trhnutím je otevřela a vyběhla na ohromnou kovovou plošinu.
   Na jedné straně byly u okraje zapuštěny padací dveře, které vedly dolů do samotné komory detektoru. Poslední stavební dělník, který z nich kdysi vylezl, je za sebou zavřel a zapečetil. K Louisině úžasu poklop pořád přidržovalo čtyřicet samostatných šroubů; samozřejmě to tak mělo být, ale kromě těchhle dveří jiná cesta dolů nevedla...
   Stěny okolo plošiny zakrýval tmavozelený plastový potah, aby se z nich dovnitř neprášilo. Ze stropu visely desítky rour a polypropylenových trubek a ocelové traverzy vyznačovaly obrysy místnosti. Stěny zčásti lemovalo počítačové vybavení, zčásti se k ní tiskly úložné regály. Paul stál u jednoho z nich a horečně se jím přehraboval, nejspíš ve snaze najít kleště dostatečně silné na to, aby jimi přecvikl šrouby na poklopu.
   Kov znovu zmučeně zasténal. Louise se rozběhla k padacím dveřím, přestože holýma rukama je otevřít nemohla. Vtom jí srdce poskočilo radostí; místností zaznělo cosi jako kulometná palba a namáhané šrouby jeden po druhém vystřelily do vzduchu. Poklop se prudce zvedl, překlopil se dozadu, udeřil do plošiny a rozezněl ji jako zvon. Louise rychle odskočila, ale gejzír studené vody, který z otvoru vytryskl, ji stejně celou promáčel.
   Vršek komory detektoru vyplňoval plynný dusík, který, jak si Louise uvědomila, teď unikal ven. Gejzír vody rychle opadl. Louise přistoupila k otvoru v plošině a nahlédla dolů. Napětím ani nedýchala. Vnitřek komory ozařovaly světlomety, které Paul zapnul, a voda byla čirá jako křišťál; Louise viděla až na dno, do hloubky třiceti metrů.
   Jen stěží rozeznávala obrovské prohnuté díly akrylové koule; vykazovaly stejný index lomu světla jako voda, a byly proto téměř neviditelné. Visely na kabelech z umělého vlákna, jinak by už klesly na dno geodové skořápky. Otvor nabízel jen omezený výhled, a tak Louise tonoucího neviděla.
   „Merde!“ Světla náhle zhasla. „Paule!“ křikla Louise. „Co tam děláš?“
   Paulův hlas, který nyní přicházel zezadu z řídicí místnosti, byl přes hukot klimatizace a šplouchání vody v obří jeskyni pod Louisinýma nohama jen stěží slyšet. „Jestli ten člověk ještě žije,“ volal, „všimne si světla nahoře v otevřených padacích dveřích.“
   Louise přikývla. Ten dole teď uvidí osvětlený otvor, metr krát metr, v čemsi, co mu asi připadá jako ohromný temný strop.
   Za chvíli se Paul vrátil na plošinu. Louise k němu vzhlédla a zase spustila zrak k otevřenému poklopu. Po tonoucím stále nebylo ani vidu ani slechu. „Někdo by měl jít dolů,“ prohlásila Louise.
   Paulovy mandlové oči se rozšířily. „Ale... těžká voda...“
   „To se nedá nic dělat,“ řekla pevně Louise. „Jak dobrý jsi plavec?“
   Paul se tvářil rozpačitě. Louise věděla, že to poslední, co by si přál, bylo vypadat před ní jako zbabělec, ale... „Moc ne,“ hlesl a sklopil zrak.
   Louise už tak bylo nepříjemné, že Paul o ní snil, kudy chodil, ale ve své fasované modré nylonové kombinéze prostě plavat nemohla. Pod ní však měla, stejně jako skoro všichni zaměstnanci SNO, jen spodní prádlo; takhle hluboko pod zemským povrchem panovalo tropických 40,6° C. Skopla boty z nohou a zatáhla za zip na kombinéze. Díky Bohu, že si dnes nechala podprsenku, i když by byla radši, kdyby nebyla tak krajkovaná.
   „Běž zase rozsvítit,“ požádala Paula. Musela mu připsat k dobru, že neotálel. Než se mohl vrátit, protáhla se Louise otvorem a ponořila se do studené vody. Její teplota se udržovala na deseti stupních Celsia, aby se zabránilo růstu nejrůznějších organismů a také kvůli snížení přirozené hlučnosti fotonásobičů.
   Přepadla ji panika, náhlý pocit, že je někde vysoko nahoře bez jakékoliv opory; dno bylo hluboko, velmi hluboko pod ní. Šlapala vodu, hlavu a ramena držela ve vzduchu nad padacími dveřmi a čekala, až to přejde. Když se uklidnila, třikrát se zhluboka nadechla, stiskla pevně rty a ponořila se pod hladinu.
   Viděla jasně a zřetelně a oči ji vůbec nepálily. Rozhlížela se a hledala tonoucího, ale všude se vznášelo tolik akrylových dílů...
   Támhle je.
   Opravdu vyplaval nahoru. Mezi hladinou a plošinou nad ní zela úzká, asi patnácticentimetrová mezera a normálně ji vyplňoval dokonale čistý dusík. Ten chudák to nemohl přežít; stačilo, aby se toho třikrát nadechl, a je s ním konec. Smutná ironie – pravděpodobně se probojoval až ke hladině v naději, že tam bude vzduch, ale dočkal se jen prudce jedovatého plynu. Dusík se teď mísil s dýchatelným vzduchem seshora, ale na záchranu už bylo nejspíš pozdě.
   Louise opět vystrčila hlavu a ramena nad plošinu. Spatřila Paula, jak zoufale čeká, až něco řekne. Cokoliv. Na to ale nebyl čas. Znovu se nadechla, naplnila si plíce až po okraj, a ponořila se. Dole měla málo místa a při plavání neustále narážela hlavou do kovového stropu. Muž byl asi deset metrů od ní. Louise zabírala nohama, plavala, jak nejrychleji dokázala...
   Skvrna ve vodě. Něco tmavého.
   Mon dieu!
   Byla to krev.
   Skvrna obklopovala mužovu hlavu a zakrývala mu tvář. Nehýbal se; pokud stále žil, byl v bezvědomí.
   Louise se natáhla a vystrčila nos a ústa nad hladinu. Jedinkrát se opatrně nadechla – ale teď už byl všude dýchatelného vzduchu dostatek – a popadla muže za paži. Plaval tváří dolů, a tak jej obrátila, aby měl nos nad vodou, ale nejspíš to bylo zbytečné. Muž nekašlal ani neprskal, nevykazoval žádné známky života.
   Louise jej táhla za sebou. Byla to dřina, protože muž byl dosti podsaditý a navíc oblečený. Šaty měl úplně nasáklé vodou. Louise neměla čas, aby si ho nějak zvlášť prohlížela, ale povšimla si, že na sobě nemá ochrannou kombinézu ani pracovní boty. Nemohl to tedy být jeden z horníků, kteří tu těžili nikl, a třebaže Louise jen letmo zahlédla jeho tvář – běloch, světlé vousy – byla si jistá, že to není ani nikdo z SNO.
   Paul klečel nahoře na plošině. Louise viděla, jak strká hlavu do vody a sleduje, jak se s mužem blíží. Za jiných okolností by Louise nejprve vystrčila z vody raněného, a pak by teprve vylezla sama, ale padacími dveřmi mohla projít jen jedna osoba a k vytažení urostlého muže bude muset spojit své síly s Paulovými.
   Paul ustoupil dozadu, Louise pustila cizincovu paži a vystrčila hlavu z otvoru. Potřebovala se jen na chvíli vydýchat; plavání s těžkým břemenem ji vyčerpalo. Pak položila dlaně na plošinu a začala se soukat ven. Paul si znovu klekl, pomohl jí nahoru a poté se oba obrátili k muži ve vodě.
   Už pomalu odplouval, ale Louise jej stačila chytit za ruku a přitáhnout zpátky pod otvor. Pořádně se s Paulem zapotili, než se jim podařilo vytáhnout jej na plošinu. Pořád krvácel; na boku hlavy mu zela jasně viditelná rána.
   Paul k muži okamžitě přiklekl a začal s dýcháním z úst do úst. Na tvářích se mu zaleskla krev pokaždé, když se odtáhl, aby se podíval, jestli se hrudník raněného zvedá.
   Louise jej mezitím vzala za pravé zápěstí a snažila se nahmatat puls. Bohužel však... ne, počkat! Byl tam! Slabý ale přece.
   Paul pokračoval v umělém dýchání, zas a znovu, až muž konečně začal přerývaně dýchat sám. Z úst mu vytékala voda a zvratky. Paul se odvrátil. Tekutiny, které muž dávil, se mísily s krví na plošině a částečně ji smývaly.
   Zdálo se však, že je stále v bezvědomí. Louise, celá promočená, téměř nahá a prochladlá ze studené vody, se začala cítit poněkud nesvá. Nasoukala se zpátky do kombinézy a zapnula se. Věděla, že ji Paul sleduje, i když se snažil být nenápadný.
   Dr. Montegovi bude ještě chvíli trvat, než dorazí. SNO nebylo jen dva kilometry pod zemí, ale také kilometr a čtvrt horizontálně od nejbližšího výtahu, v šachtě číslo devět. I kdyby byla klec výtahu úplně nahoře, což nebylo vůbec jisté, Montego se sem nedostane dřív než za dvacet minut.
   Louise napadlo, že by měli muže vysvléct z mokrých šatů. Natáhla ruku k jeho tmavě šedé blůze, ale...
   Ale neviděla žádné knoflíky, ani zip. Nevypadalo to jako pulovr, i když to nemělo límec a...
   Aha, tady byly! Druky ukryté podél širokých ramen. Louise je zkusila rozepnout, ale nešlo to. Vrhla rychlý pohled na mužovy kalhoty. Vypadalo to, že mají tmavě olivovou barvu, ale za sucha mohly být mnohem světlejší. Neviděla však žádný opasek; pas místo něj obtáčely řady druků a záhybů.
   Louise najednou napadlo, jestli muž netrpí dekompresní nemocí. Komora detektoru byla třicet metrů hluboká a kdo ví, jak hluboko se ponořil a jak rychle vyplaval nahoru. Tak hluboko pod zemským povrchem byl tlak vzduchu na 130 procentech normálu. V té chvíli si Louise nedokázala vzpomenout, jaký by to mohlo mít vliv na člověka postiženého aeroembolizmem, ale každopádně to znamenalo, že muž nyní vdechuje vyšší koncentraci kyslíku, než na povrchu, a to může být jen dobře.
   Teď mohli jen čekat. Cizinec dýchal a puls měl již silnější. Louise si konečně prohlédla jeho tvář. Byla široká, ale ne plochá. Lícní kosti spíše ustupovaly šikmo dozadu. A jeho nos měl vskutku úctyhodné rozměry, skoro jako zaťatá pěst. Spodní čelist zakrýval hustý, šedavě blonďatý plnovous a na čele měl připláclé rovné blond vlasy. Měl zhruba východoevropské rysy, ale pleť spíše skandinávského než olivového zabarvení. Široké oči byly zavřené.
   „Odkud asi může být?“ přemýšlel nahlas Paul, který seděl se zkříženýma nohama na plošině vedle muže. „Sem dolů by se teoreticky neměl nikdo dostat a...“
   Louise přikývla. „A i kdyby se to někomu podařilo, jak by pronikl do komory detektoru?“ Zamyslela se a odhodila si vlasy z čela. Uvědomila si, že v nádrži ztratila svou síťku. „Těžká voda je v háji. Jestli ten chlap svůj kaskadérský kousek přežije, naši právníci si ho podají.“
   Louise se přistihla, že mimoděk kroutí hlavou. Co je ten člověk zač? Možná fanatický příslušník některého domorodého kanadského kmene, indián, který měl pocit, že těžba hanobí posvátnou půdu. Měl ovšem světlé vlasy, což je u domorodců vzácné. Nebyl to ani nevydařený žertík pubertálního kluka, muž vypadal tak na pětatřicet.
   Bylo možné, že to je terorista nebo odpůrce jaderné energie. Pravda, Atomic Energy of Canada Limited jim dodala těžkou vodu, ale jinak SNO nemá s jadernou energií nic společného.
   Ať už to je kdokoliv, pomyslela si Louise, tak pokud nakonec svým zraněním podlehne, bude hlavním kandidátem na recesní Darwinovu cenu. Byl to totiž klasický případ fungování evoluce v praxi – člověk provede něco tak neuvěřitelně pitomého, že ho to stojí vlastní život.

Sawyer, Robert J.: Hominidé (Hominids)
nakladatel: Triton
obálka: Milan Fibiger
paperback; 110 x 165
plánováno na první polovinu roku 2006