Ukázka z nové knihy Jana Kovanice, která právě vyšla v Tritonu. Kniha získala cenu Trifid za rok 2005. Tímto vás rovněž zveme na její křest, který se bude konat v úterý 14. března 2006 v 17.17 ve vinárně knihkupectví Krakatit v Jungmannce. Kmotrem je Marcel Grün, ředitel Hvězdárny a planetária v Praze, předseda Astronautické sekce České astronomické společnosti, předseda dozorčí rady České kosmické kanceláře.

(Na stejném místě a ve stejném čase se rovněž koná křest povídkové sbírky Jana Poláčka KYBERPUNK & HEAVY, která též vyšla v Tritonu. Tato kniha je první z nové knižní řady „Paralelní světy“ která si klade za úkol zmapovat českou sci-fi a fantasy povídku.)

   Čtyřiadvacetiletý absolvent milovické Akademie Martin Špaček létá se svým pendlem až na dotek Měsíci. Vozí měsíční palivo na kosmickou stanici Lagrange pro své bývalé spolužáky, kteří poletí až na Mars. Vlastně pro spolužačky. Ano, poletí holky.

   Inteligentní a citově stálé, mladé a přesto emočně vyzrálé, fyzicky zdatné a odolné vůči stresu. A bolesti, což se už moc nerozvádí. Ani to, že malé a křehké dívky spotřebují také málo potravin, méně paliva i kyslíku a stačí jim i méně prostoru než svalnatým nadsamsům. Všechna ta public relations o nové a krásnější tváři kosmonautiky, stejně jako feministické žvásty o nadřazenosti ženské rasy, jsou jen kouřovou clonou zakrývající, že samozřejmě - a správně! - rozhoduje především ekonomika mise.
   Muži by měli na Mars zapomenout. A Martin speciálně. Přeprava paliva je pouze pustou otročinou, na kterou stačí jeho tříletá bakalářská příprava v Mladé u Milovic. Měsíc se stal vězeňskou koulí na jeho noze, která ho nepustí dál. Protože až se postaví další planetolety, kterými budou na dlouhodobé pobyty na Mars létat i muži, až se později budou připravovat další lety, třeba k měsícům Jupitera nebo na orbit kolem Venuše, až se bude prozkoumávat Merkur, vyvstane samozřejmě potřeba dalšího paliva. Kdo s ním bude lítat? No jistě, staří zkušení pendleři. Zapomeňte na Mars!
   Pendleři se vlastně nemají dostat ani na povrch Měsíce, protože svůj náklad sbírají z nízké oběžné dráhy. Leda po nějaké mimořádné příhodě. Ale pak si mohou i zalyžovat.

III. BILIÁR

1......Sjezdovka

   Stojím na hraně svahu u Věčné vyhlídky. Dorůstající Země za zády vrhá můj stín na oblé boule pode mnou. To je mi ale neupravená sjezdovka! Na jejím úpatí vidím světla malého záchranného člunu. On ani není tak malý, jenom je daleko. A hluboko. Nemohl přistát na plácku u vysílačky, tam je málo místa. Proto je dole, tam, kde při budování stanice přistávaly nákladní rakety.
   Náhle se nade mnou rozprskne zářivá světlice pomalu stoupající po parabole do nejvyššího bodu své dráhy, kde se zastaví a opět začíná klesat, věrna i snížené měsíční přitažlivosti. Osvítí svah přede mnou natolik, že vidím každou prohlubeň na trase.
   "Tak jeď," ozývá se z interkomu. Je to jasný hlas pirátky Ruth, která nás přiletěla zachránit až ze Země. Karlík už odvrčel na jediném závěsném vozíku, pozůstatku po stavbě Věčného výhledu. Na výložnících telegrafních sloupů je tu krom světlovodných kabelů natažen i nosný drát lanovky, kdysi věrně sloužící při tahání materiálu z přistávací planiny až na vršek kopce. Sloužila, až dosloužila. Zůstal jediný vozík, připravený k odjezdu. Jediný vozík pro jediného člověka ve skafandru. Poslal jsem Karlíka. Sám jsem si chtěl zkusit něco, co mě už dávno lákalo.
   Napadlo mě to, když jsem uviděl nosník na roveru, kam se dal upevňovat rozměrný náklad. Rover neměl střechu, ale ochranný rám na ochranu při překulení. Na něm byl nosník. Z jakéhosi designerského rozmaru měly jeho ližiny tvar obrácených lyží. Nebylo nic jednoduššího, než si z vybavení refugia vyzvednout dlouhý momentový klíč a tuhle nástavbu z roveru odmontovat. Získal jsem tak docela slušné sáňky, podobné sáňkám, které tahávala psí spřežení na Aljašce i v Zemi královny Maud.
   A mohl jsem sáňkovat. Svah tu byl náramný. Jen sníh jsem neměl. To však byla snadná pomoc. Odnesl jsem sáňky do refugia, které bylo stále ještě teplejší, než okolní kosmický mráz na zastíněné straně Měsíce. Sáhl jsem si do kapsy na vnitřní straně levého stehna a vytáhl pytlík plný pečlivě shromažďované moči, vyjmuté z recyklačního okruhu. Odklopil jsem uzávěr a postříkal spodní plochu ližin a rozetřel termorukavicí. Ve chvilce se na nich vytvořil lesklý povlak pevného ledu. Tak se dostane led mezi sáňky a povrch Měsíce. Vynesl jsem svůj vynález ven, postavil na regolit a strčil do něj. Skutečně to klouzavě jelo!
   Stojím na svých improvizovaných sáňkách jako vodič psího spřežení, jenže místo psů tu mám svah kráterového valu a měsíční gravitaci.
   Světlice se zastavila a začala klesat. Nahoru už letěla druhá.
   "Tak pojeď," ozvala se netrpělivá Ruth. Odrazil jsem se a jel. Sáňky se pohybovaly pomalu, nízká gravitace byla líná. Odrazil jsem se ještě. Oběma nohama jsem skočil rozkročeně na ližiny. Chytil jsem se příčného nosníku, pověsil se za něj rukama a vystrčil zadek. Hejbnul jsem s ním vlevo, sáňky zabočily vpravo. Hejbnul jsem s ním naopak, sáňky reagovaly, jak měly.
   Řídit bylo nutné, abych nenarazil na nějakou skálu. Jinak byl povrch sjezdovky hladký, jenom náramně boulovatý. Sjížděl jsem svahy boulí, zleva doprava a naopak, kroužil esíčka v sestupujících muldách. Jel jsem jako ve zpomaleném filmu. To byla krása! Jako bych bezhlese letěl v nějakém snu.
   Najednou se něco pokazilo. Dostal jsem se na strmější svah, což poněkud moji jízdu zrychlilo. Poněkud dost. Už jsem snově nekroužil, držel jsem se se zoufalou úporností. Na nějaké vykružování jsem neměl pomyšlení.
   Pak najela levá ližina na vyvýšeninu, sáňky se překlopily a vykoply mne na "sjezdovku", kterou jsem teď sjížděl po vlastním zadku. Hladký skafandr jízdu zrychlil v téměř volný pád. O co pomaleji jsem se rozjížděl, tím hůř se mi nyní dařilo brzdit rukama a nohama. V rychlosti přes sto kilometrů v hodině mě nerovnosti vyhazovaly do prostoru, kterým jsem plachtil desítky metrů, než jsem dopadl. Pády byly stále důraznější. Po jednom se mi utrhl levý rukáv skafandru i s rukou, hned nato pravý. Nohy se oddělily obě najednou, i se spodkem trupu.
   To jsem ale už neviděl, protože jsem se s výkřikem probudil.

Jan Kovanic: Zapomeňte na Mars
Nakladatel: Triton, edice Trifid
Ilustrace na obálce: Tereza Kovanicová
Grafická úprava obálky: Dagmar Krásná
Vydání: březen 2006
Počet stran: 364
Provedení: paperback
Doporučená cena 219,- Kč, členové SFK TRIFID 159,- Kč