Operace Aktivní kryt
   
   1
   
   Majoru Arthuru Farrellovi vibrovaly kosti od řevu generátorů, když zabrzdily ukořistěnou loď Kalendrů, aby měkce přistála v hlavním vojenském přístavu planety, kterou plánovači Unie označili jako Maxus 377. Technici se ani neobtěžovali instalovat displeje, když vykuchali nákladní prostor pro přepadové jednotky. Kdyby se výsadkářům z roty C41 zachtělo, mohli si obrazovku z letové paluby napojit na hledí s displejem v přilbách a prohlížet si pokřivené konstrukce Strašáků, na které během několika sekund zaútočí.
   Farrell o žádný výhled nestál. Namísto toho si zkontroloval stinger. Měl dva náramenní pásy s náboji a volně se klátící rakety, lékařskou brašnu, dvě doplňkové komunikační jednotky, dva nože – jeden nabitý, druhý s ostřejším a zpevněným ostřím, který se dal použít i jako horolezecký bodec, a batoh s nouzovými zásobami. V zabudované polní láhvi v ochranném krytu na hrudi a na zádech měl dvě kvarty vody, ale další tři galony měl v batohu na zádech.* Těžký náklad ho zpomaloval a drsně mu dřel kryt o záda, ale jeho hodnota mu za to stála.
   Když trčíte pod žhavým sluncem, je nejhorším mučením žízeň. Horší než řezavá bolest v ráně, horší dokonce než zápach napůl spálené mrtvoly vašeho přítele na zemi vedle vás. Art Farrell to věděl.
   Kosmická loď se zahoupala, stále několik stop nad zemí, i když byla téměř v rovnováze s polem, které její generátory indukovaly na magnetické hmotě, na níž přistávala. „Počkejte s tím!“ nařídila velitelským kanálem kapitán Brozová, první důstojník C41.
   Nadia Brozová postupovala podle standardních provozních procedur, ale na této misi nehrozilo nebezpečí, že by se některý z výsadkářů utrhl předčasně. Za obvyklých okolností měla C41 na palubě speciální výsadkový člun. Propusti se otevíraly několik minut před kontaktem, protože záleželo spíš na aktivním maskování než na rychlosti. Po přistání vypálí posádka několik výbušných střel, aby oddělila vnější přepážky od kostry podpěr, ale až do té doby byl nákladový prostor uzavřen jako vězeňská kobka.
   „Hej, myslím, že jsem změnil názor,“ zavolal jeden výsadkář přes hluk na lodi. Zazněl slabý smích.
   Kurt Leinsdorf stál netečně Farrellovi po boku, tak jak vždycky při průniku. V organizační hierarchii C41 byl Leinsdorf specialista na komunikaci.
   Ve skutečnosti byl Farrellovým tělesným strážcem; byl to obrovitý, silný muž, kromě ostatních zbraní a výstroje s sebou nosil plazmové dělo na jediný výstřel.
   „Průzkumníkem chci být…“ zpívala Horgenová, výsadkář ve třetí četě. „A do nebezpečí jít…“
   Hvězdná loď klesala posledních několik stop jako vyprazdňující se močový měchýř. Počkej si, zamumlal Farrell, ale z jeho vyprahlých rtů nevyšel jediný zvuk.
   Většinu horní levé čtvrtiny Farrellova hledí s displejem překrývala mapa lokátoru: sedmdesát osm zelených bodů, každý představoval jednoho výsadkáře. Momentálně byli natěsnaní příliš blízko u sebe, aby je mohl jednotlivě spočítat. Každý z nich byl veterán – nejen bojový, ale i v celé C41.
   Roty Výsadkových jednotek měly předponu A, B nebo C, podle velikosti. Jednotky třídy C měly jen základní stav o stovce výsadkářů. Od poslední operace dostala C41 osm záložních posil, ale Farrell se je rozhodl nebrat na tak obtížnou misi, jakou Operace Aktivní kryt zřejmě byla. Náhradníci byli dobří, jinak by neprošli filtrem Výsadkových jednotek, ale dosud nepůsobili v C41. Nebylo tu místo pro někoho, kdo neporozuměl rozkazu nebo reagoval nečekaným způsobem.
   Strašáci měli na Maxu 377 kromě logistických základen, které zásobovaly jejich vojenské síly na čtrnácti světech, také civilní kolonii o pěti stech tisících obyvatel. C41 nebude mít žádný náskok, až obsadí hlavní planetární přístav před totální invazí Unie.
   Přistávací trojnožka postupně dosedala. Náklaďák se rozezněl třemi sestupnými tóny. „Do útoku!“ zakřičel Farrell, kterého přes rachot západek nebylo slyšet. Spolu s desítkou dalších výsadkářů strčil do padající přepážky.
   Přistáli právě před místním polednem. Sluneční světlo se mihotalo ve vlnách horka od bílého betonového povrchu v přístavu. Z horní paluby náklaďáku vyletěly ve vřeštivé kakofonii střely směrem k vysílačům a mířily ke každé fungující anténě s rádiovou frekvencí v dosahu deseti mil.
   Major Arthur Farrell dopadl v běhu na zem a zamířil ke správní budově přístavu spolu se skupinou štábu a dvěma družstvy třetí čety. C41 zahájila invazi
   Zbytek ozbrojených sil Unie by je měl brzy následovat. Když dvojice Strašáků projížděla kolem v údržbářském vozidle, jen zírala, jak se náklaďák krátce po přistání rozpadá. Seržant Giulio Abbado je oba zabil jediným výstřelem ze stingeru, ještě než seskočil na zem.
   „Tři-trojka do vozu!“ křikl Abbado. Většina jeho družstva už utíkala k osmikolovému vozidlu. To zpomalilo, ale stále se sunulo vpřed, když jeho řidič zemřel ve spršce krve barvy mědi. Horgenová a Glaserbrook na ně naskočili a odstrčili mrtvé Strašáky stranou. Horgenové se podařilo vozidlo otočit, ještě než vjelo do tůně, ale nebyla s to objevit brzdy.
   Jeden ze Strašáků se pověsil na otevřené dveře. Abbado odkopl tělo k zemi, když se vyšplhal na vozidlo vedle Fley Glaserbrooka. Ostatních pět příslušníků Třetího družstva Třetí čety se vyškrábalo dozadu a střílelo na každého Strašáka v dohledu, aby udrželo nepřítele ve stavu paniky.
   Horgenová šlápla na plyn. Mířila na východ a bez rozkazu zrychlovala.
   Nákladní auto bylo darem z nebes, pokud se dalo věřit v nějaké nebe – Abbado v ně víceméně věřil. Posádka přistála s ukořistěnou nákladní lodí na magnetické ploše poblíž severozápadního rohu přístavu podle plánu. Abbado to chápal, protože areál posádky v přístavu a správní budova se nacházely přímo na sever od toho místa a dočasné vojenské baráky byly hned vedle na západě.
   Problémem bylo, že cíl Tři-trojky, obrovský údržbářský hangár podél východní hranice prostoru, byl skoro čtyři sta yardů od lodi. To byl pořádný kus cesty během po holém betonu v plné polní. Než se vyčerpaní vojáci dostanou k hangáru, stačí se Strašáci probudit.
   A už se probouzeli. Když se C41 objevila, byla čtyři sta stop široká část dveří hangáru otevřená. Teď se začínala zavírat, sjížděla ze střechy budovy. „Nezastavuj!“ nařídil Abbado, ne že by to snad Horgenová měla v úmyslu.
   Abbado objal paží rám roztříštěného větrného štítu a vypálil dávku ze stingeru na stíny postav, pohybujících se v hangáru. Dvě z nich padly na zem, jedna znovu vyskočila a odbelhala se mimo dohled za své druhy.
   Cívky stingeru urychlovaly patnáctigránové střely až na 10 0000 stop za sekundu. Na větší vzdálenost než 500 yardů nebyly kulky účinné, ale vojáci s sebou měli rakety na případné daleké cíle. Náboje ze stingerů měly na krátkou vzdálenost při nárazu sílu granátu. Se zásobníky na tisíc nábojů, obsahujícími samotné kulky i plnou zásobu energie, byly stingery tou nejlepší možnou zbraní pro náhlé údery, na které se C41 specializovala.
   Auto mělo kabinu pro tři osoby, ale nebylo určeno pro lidi v bojové výstroji. Kalendrové byli humanoidi s dlouhými údy a šedou kůží. Na dálku se zdáli bez ochlupení, ale když jste si je pozorně prohlédli, zjistili jste, že mají kůži pokrytou jemným chmýřím.
   Kalendrové byli obvykle vyšší, štíhlejší a znatelně rychlejší než Pozemšťané. Nebyli ovšem tak silní, takže jejich bojové jednotky nosily zbraně s méně výkonnými náboji. Pozemští vojáci ale rychle zjistili, že když poprvé minou cíl, Strašák druhým výstřelem obvykle zasáhne.
   Horgenová dosáhla s autem rychlosti čtyřicet mil za hodinu.Těsně před nimi se dveře hangáru uzavřely s rachotem, který Abbado s nadějí považoval za slabý. „Držte se chlapci!“ zvolal, vyšvihl se do kabiny a zkřížil paže před štítem na tváři. „Teď to začne!“
   Narazili do rozechvěných dveří s rachotem silnějším než okolní bitva v kosmickém přístavu.
   
   Každé ze dvou šestnáctidávkových pouzder s plazmovými zásobníky vážilo něco přes čtyřicet liber, kromě toho tu byla tíha vozíku na vzduchovém polštáři. Výsadkář Esther Meyerová si často říkala, že je stejný tvrďák jako kterýkoli muž v C41, ale v právě teď byla ráda, že se seržant-dělostřelec Bloch a druhý nakladač Santini zastavili a pomohli jí vytáhnout vozík ze skladu, místo aby ji nechali rvát se s tím samotnou. Meyerová se mohla pohybovat přes horko i omezení svého ochranného oděvu stejně jako ostatní, ale zvedání vozíku plně naloženého střelivem bylo hlavně otázkou hmotnosti a vzepětí síly.
   Stingery a čtyřlibrové rakety, které většina výsadkářů shodila z opasku, už pokrývaly plochu přístavu. Čtvrtá četa (Těžká výzbroj) se vylodila jako poslední. V plné polní a s objemným nákladem by zbytečně zpomalovali lehčeji vyzbrojené výsadkáře.
   Zatím palbu nikdo neopětoval, ale brzy to mělo přijít. Až k tomu dojde, manévrovací čety s chutí použijí padesátilibrové raketomety a plazmové dělo.
   Seržant Bloch byl mohutný muž, ve svém vyleštěném bílém ochranném krytu vypadal jako obr. Na vozíku měl samotné dělo a pás s připravenými třemi náboji. Dvacet yardů směrem na severovýchod se nacházela jáma s transformátorem pod úrovní okolního povrchu, aby nevadil lodím, přepravovaným po ploše přístavu do obrovských podpůrných konstrukcí. Bloch se přikrčil a utíkal k ní. Jáma byla nejlepším možným úkrytem v celém sektoru.
   Všichni příslušníci Čtvrté čety měli těžký oděv. Osádka obsluhující trojí raketomety si musela poradit se zpětným rázem z vlastních těžkých raket a dělostřelce zalila mlha iontů žhavých jako sluneční korona, jakmile začali pálit ze zbraní s nabíjením na opasku. Otázka ochrany oděvu před odvetnou palbou nepřítele byla druhořadá.
   Meyerová zaslechla, jak Strašáci nabíjejí lasery, štěkot stingerů a ostré BUM! z raketometů. Na okraji výhledu se jí povrch přístavu rozžhavil doběla, když se beton pod paprskem roztekl na vápno a sklo. Strašáci bděli, i když momentálně zřejmě panicky stříleli kolem dokola.
   Bloch vstoupil do jámy s transformátorem až po pás a s námahou postavil dělo na dvounožku do palebné polohy. Santini jen tlačil vozík s náboji před sebou. Pouzdra měla protinárazové obložení, ale přímý zásah z laseru by je mohl prorazit. To nejlepší, v co osádka mohla doufat, byl slabší výbuch, který by je nezabil. Pokud by explodovala deuteriová kulička v jádru každého náboje, neznamenal by v následném termojaderném výbuchu ochranný oděv žádný rozdíl.
   Ukořistěná nákladní loď vypustila kouř a další svazek střel proti vysílačům. Ty se vystřelovaly automaticky, když umělá inteligence jednotky zaznamenala vysílání o frekvenci obvyklé pro Kalendry. Světelný pruh, zakončený oslnivě jasným výbuchem v barácích, pocházel od rakety z jedné trojice raketometů Čtvrté čety. Byla to rychlá práce, ale tým se usadil vedle lodi, protože v jejich směru stejně nebyl žádný vhodný kryt.
   Meyerová strčila vozík do jámy s transformátorem a následovala ho. Bloch vypálil připravené střely třemi mohutnými pulzy co nejrychleji, jak mu to rotace zbraně umožnila. Vzduch zářil jak střed duhy.
   „Náboje!“ zařval seržant, když Santini vytahoval z jednoho pouzdra pás se šestnácti náboji. „Náboje!“
   Meyerová otevřela jednou rukou pouzdro a vyhlédla přes okraj jámy. Nastavila si zvětšení displeje ve hledí. Dělo bylo umístěno tak, aby krylo hlavní dálnici, vedoucí do přístavu ze severu. O sedm mil dál po silnici se nacházela největší vojenská základna planety, kódové označení pro tuto operaci Aktivní mřížka. Tank, který Bloch ostřeloval, přijel pravděpodobně odtamtud.
   Plazmové střely vytvořily nad obrovským vozidlem ohnivou kouli hrající všemi barvami, ale nezničily je. Vzduch se chvěl ve výboji korony, když generátory tanku obnovovaly magnetický štít.
   Strašáci opravdu bděli.
   
   Přední dveře strážného baráku se začínaly otevírat, když byl výsadkář Caius Blohm ještě dvacet yardů daleko od budovy. Vystřelil jedním z průrazných granátů skrz panel. Během okamžiku se atomizované palivo hlavice smísilo se vzduchem a vybuchlo, na jednu stranu odmrštilo trosky dveří, na druhou stranu spálené zbytky jednoho Strašáka.
   Blohm rád vše stíhal včas. V téhle válce byla rychlá volba otázkou života a smrti a Strašáci byli zatraceně rychlí. Nejlepší šancí na přežití bylo Strašákovo zaváhání, a když jste vy zaváhali, servírovali jste mu přímo hlavu svou a možná i všech výsadkářů za vámi. Technicky vzato nespadalo přízemí budovy pod Blohmovu odpovědnost, ale teď právě nebyl čas držet se protokolů.
   Blohm si věřil, že nezaváhá. Nikdy. Ani na jediný úder srdce.
   Úkolem První čety bylo vyčistit třípatrový barák kasáren. Plánovači zamítli možnost vyslat na budovu těžkou raketu, protože velitelské středisko přístavu mohlo být buď v barácích, nebo ve správní budově.
   Velitelské středisko bude zřejmě opevněno. I kdyby je pohřbili uprostřed trosek ze svrchních pater, Strašákům ve velínu by to nezabránilo používat odlehlé pozice s děly a raketami a vyřadit z provozu nejdříve C41 a pak kteroukoli loď Unie, která by se objevila na této polokouli.
   Blohm a seržant Gabrilovič byli průzkumníky C41. Bylo jim uloženo, aby čtyři přeživší příslušníky oslabeného prvního družstva čety provedli horním patrem baráku, zatímco zbytek čety se postará o dolní patra. Pokud ve sklepě bylo řídicí středisko, chtěla si být poručík Kuzněcovová jistá, že je dokáže otevřít, aniž by vyrušila Strašáky, kteří by se hrnuli po schodech dolů za ní.
   U základny stěny si Blohm připravil skokový pás, ale zarazil se a naklonil se, když zaslechl hřmot zážehu jedné z padesátilibrových raket Těžké výzbroje. Za okamžik dočasný objekt po Blohmově levici zmizel v zeleném záblesku a hromovém zahřmění.
   V hlavicích raket projel elektrický proud osmiovým drátem, jehož odpor jej s obrovskou silnou roztrhl. Baterie uchovávaly energii mnohem efektivněji než chemické výbušniny. Vybuchující drát vyslal rázové vlny několikanásobně prudší než samotné výbušniny, čímž dodal hlavicím obrovskou tříštivou sílu. Náraz Blohma udeřil, ale nesrazil ho na zem, jak by tomu bylo, kdyby se s pásem vznášel ve vzduchu.
   Blohm vzhlédl k průčelí baráku a zapnul pás. Čtyři stabilizační trysky ho vynesly přímo vzhůru ovladatelnou rychlostí deset stop za sekundu.

David Drake: Rudá mez
ISBN: 80-85892-82-0
Klub Julese Vernea
350 str.
MOC: 240 Kč
Kniha vyjde začátkem dubna 2006