„Nejznámějšími starověkými námořními loděmi byly „písečné čluny“ (ša-čchuan). (….) Měly nákladní kapacitu mezi 250 a 500 tunami. (….) Přistávaly na Jávě, a jiných indonéských ostrovech, v Indii, zajížděly dokonce až do Rudého moře a na východoafrické pobřeží. (….) Za dynastií Juan a Ming, od 13. do 17. století, kdy pobřežní plavba dosáhla svého zenitu, byl roční objem přepraveného nákladu kolem 3,5 miliónu pikulů (pikul=asi 60,45 kg nebo 107 litrů).“14)

Součástí a zároveň vrcholem této obrovské námořní aktivity byly expedice admirála Čeng Chea v letech 1405-1433. První expedice (1405-1407) se účastnilo cca dvě stovky lodí, přičemž posádku tvořilo cca 30.000 lidí. Největší lodě, zvané pao-čchuan (lodě s poklady), měly dvanáct stěžňů a byly dlouhé asi 150 metrů a široké 56 metrů. Jejich nosnost byla až 1500 tun. Střední kategorii tvořily ma-čchuan (lodě s koňmi) s osmi stěžni, dlouhé asi 115 a široké 47 metrů. Největší Kolumbova loď Santa Maria byla o desítky let později dlouhá něco mezi 23 a 27 metry a její posádku tvořilo 90 mužů. 15)

Tyto čínské lodě již měly trupy rozdělené vodotěsnými přepážkami, posádky používaly kompas a navigační mapy, odhaduje se, že největší uvezly 3000 tun nákladu. „Čeng Chea doprovázelo sedmdesát eunuchů, sto osmdesát osob lékařského personálu, pět astrologů a tři sta armádních důstojníků….16)

„Již na první expedici navštívila Čeng Cheova flotila řadu zemí jihovýchodní Asie (Čampa, Kambodža, Jáva, Siam, Malakka) a doplula až na Cejlon, Nikobary a do jihoindického Kóčinu a Kalikatu na Malabarském pobřeží. Expedice trvala tři roky a tři měsíce a jejím výsledkem bylo navázání diplomatických styků s řadou zemí…. Během čtyř následujících expedic (1411-1421) flotila navštívila další země jihovýchodní Asie, Indii, Cejlon, Perský záliv a doplula až na pobřeží východní Afriky a do Egypta. Během čtvrté expedice Čeng Che vyslal výsadek dále na západ, který se dostal se zastávkami na jižním pobřeží Arabského poloostrova až do Mekky… Na poslední sedmé výpravě (1431- 1433) Čeng Chenovy lodě znovu navštívily řadu zemí jihovýchodní Asie, pobřeží Arabského a Rudého moře a východoafrické břehy. Čeng Cheovy expedice nemají v dějinách mořeplavby obdoby. Celková délka trasy všech sedmi expedic dosáhla úctyhodných 50.000 kilometrů.17) Bývalý kapitán britské ponorky Rorqual Gavin Menzies se ve své spekulativní knize 1421 – The Year China Discovered The World dokonce snaží dokázat, že se čínské flotily nezastavily v Indickém oceánu a vpluly i do Atlantiku a Karibského moře. Po obeplutí jižní Ameriky se dostaly do Pacifiku, kde pokračovaly do Kalifornie a pak přes Tichý oceán domů. Argumentuje také tím, že jak Kolumbus, tak Magellan se na svých cestách řídili podle tajných portugalských map. Menzies se domnívá, že je nakreslili Číňané, neboť ti jediní měli počátkem 15. století prostředky pro podniknutí objevných cest. Podle něho Portugalcům mapy poskytl italský cestovatel Nicolo da Conti, který na jedné Čeng Cheovy lodi cestoval.

„Stejně pozoruhodná jako samotné Čeng Cheovy námořní plavby byla rychlost, jakou tyto výpravy skončily. Kdyby tohoto čínského Kolumba následovalo procesí čínských Vespucciů, Balboů, Magellanů, Cabotů, Cortezů či Pizzarů, mohly vypadat dějiny světa úplně jinak. Čeng Che však žádného následníka neměl a čínské námořní aktivity v zahraničí náhle ustaly.“18)

Cheova velká sedmá výprava byla také jeho poslední. Rok, kdy se z ní vrátil domů 19) (1433), je rokem konce státem organizovaných námořních dobrodružství. Císařský výnos z téhož roku a další, které následovaly (1449, 1452), vyhlašovaly stále tvrdší tresty všem Číňanům, kteří se odváží cestovat do zahraničí.“20) „V roce 1474 počet válečných lodí hlavní flotily klesl z původních 400 na pouhých 140. Loděnice se rozpadly, námořníci dezertovali a bylo těžké najít nějaké stavitele lodí, protože se báli, aby nebyli obviněni ze zločinu mořeplavectví. Zákaz zahraničních námořních plaveb byl rozšířen i na pobřežní lodní dopravu. Během několika let „neplula po moři ani jediná fošna“…. V roce 1500 bylo hrdelním zločinem pouhé postavení námořní džunky s více než dvěma stožáry. V roce 1525 dostali pobřežní úřady příkaz všechny takové lodi ničit a námořníky , kteří na nich pluli uvěznit. V roce 1551 byl zločin špionáže přeformulován tak, aby zahrnoval všechny, kteří vypluli na moře na lodích s více než jedním stěžněm, i když to bylo třeba jen za obchodem.“21)

Udává se, že „ výpravy byly zastaveny z iniciativy konfuciánských úředníků a učenců, kteří z principu vystupovali proti obchodu a proti cestám do zahraničí. Ray Huang zase klade důraz na finanční krizi státu, jež znemožnila získat další prostředky pro tak nákladné podniky,… V polovině 15.stol. musela Čína čelit obnovující se síle Mongolů a jejich pohraničním nájezdům.“22) „Tato epizoda připomíná účelové zákonodárství, jež v 80. letech 19.století zarazilo rozvoj veřejného elektrického osvětlení v Londýně, izolacionismus Spojených států mezi první a druhou světovou válkou a četné kroky zpátky, jež lze najít v dějinách každé země. Motivací jsou vždy místní politické zápletky. V Číně to však bylo jiné – byla politicky sjednocena. A tak jediné rozhodnutí zastavilo vysílání flotil v celé Číně. Toto jedno dočasné rozhodnutí se stalo nezvratným, protože nikde v zemi nezbyly žádné loděnice, kde by se daly postavit lodě, které jediné mohly prokázat pošetilost původně dočasného rozhodnutí a jež by posloužily jako ohnisko opětovného vybudování dalších loděnic. Tyto události v Číně nyní postavme do kontrastu s tím, co se stalo, když začaly vyplouvat průzkumné flotily z politicky rozdrobené Evropy. Rozený Ital Kryštof Kolumbus nejprve sloužil vévodovi z Anjou ve Francii, poté portugalskému králi. Tento král odmítl vyhovět jeho žádosti o lodě k průzkumné plavbě západním směrem. Kolumbus se tedy obrátil na vévodu Medina-Sidonia, který ho však rovněž odmítl, pak na hraběte Medina-Celi, jenž se zachoval podobně, a na konec na krále a královnu Španělska. Ti sice jeho první žádost odmítli, ale jeho obnovené odvolání se proti předchozím rozhodnutím nakonec vyřídili příznivě. Kdyby byla Evropa sjednocena pod kterýmkoliv z prvních tří uvedených vládců, evropská kolonizace Ameriky se mohla stát mrtvě narozeným dítětem…. Jakmile Španělsko jednou kolonizaci zahájilo, ostatní evropské státy viděly, jaké odtud Španělsku proudí bohatství, a vzápětí se jich šest ke kolonizaci Ameriky přidalo… Totéž se odehrálo v případě evropského děla, elektrického osvětlení, knihtisku, malých střelných zbraní a nesčetných dalších inovací..“23) „Tyto důsledky nejednoty Evropy ostře kontrastují s důsledky jednoty Číny. Čínský císařský dvůr totiž nepřerušil jen zámořskou plavbu. Při jiných příležitostech se rozhodl zastavit další důležité činnosti: například se zřekl vývoje propracovaného spřádacího stroje s vodním pohonem, ve 14. století učinil krok zpátky z pokraje průmyslové revoluce, zničil nebo prakticky zakázal mechanické hodiny, přestože čínským hodinářům tehdy náleželo celosvětové prvenství ve stavbě hodin, a do konce 15. století úplně ustoupil od používání mechanických strojů a obecně technologie“.25)

„Odpor mandarínů vůči armádě (a námořnictvu) byl spojen s podezíravostí vůči obchodníkům….I když mandaríni neměli v úmyslu brzdit rozvinutou tržní ekonomiku, zasahovali často proti jednotlivým obchodníkům, konfiskovali jim majetek, nebo zakazovali jejich obchody…. Tato nechuť k obchodu a soukromému kapitálu nebyla v rozporu s mimořádnými technologickými úspěchy. Za Mingů se přestavěla Velká zeď a rozšiřoval se systém kanálů, budovaly se železárny a císařské námořnictvo. To vše se dělo pro potřeby státu, Ale stejně jako mohly být takové projekty zahájeny, mohly být i zastaveny.“26)

Zeměpisné rozdělení Evropy, jež vyústilo v politickou rozdrobenost se tedy stalo oním počátečním důvodem, který umožnil, aby se nejprve ona politická pluralita stala sebeudržovacím procesem se zpětnou vazbou a posléze se prostřednictvím plurality ekonomické promítla do zvyšující se dynamiky technologické. Ekonomický a posléze technologický náskok pak byl nadále udržován a urychlován politickomocenskou převahou.

Možná bychom měli brát tyto skutečnosti v úvahu i dnes, kdy jsme svědky i aktéry politického sjednocování Evropy….

(pokračování příště)