29.3.2024 | Svátek má Taťána


HISTORIE: Proč jsme tak bohatí a neumíme čínsky? (4.)

27.12.2005

Pohled druhý

Když se dnes díváme proti směru času, pak, vědomi si dnešní nerovnoměrnosti v rozdělení světového bohatství, snažíme se nalézt odlišnosti v startovním postavení a dispozicích jednotlivých aktérů tohoto závodu. Pokud se díváme skutečně důkladně, zjišťujeme, že i z dnešního pohledu byla na první pohled patrná naprostá vyrovnanost šancí tehdejších favoritů. A pokud se díváme z dnešního pohledu na důvody, které nakonec vedly k tomu, že to byla právě euroatlantická civilizace, která před přibližně pěti sty lety získala náskok, který si v podstatě do dneška udržuje, pak se nelze ubránit dojmu, že to byla pouhá souhra náhod, která ji to umožnila.

Pokud je dnes ještě kde uváděn přínos pohanské antiky pro vzestup středověké Evropy, pak se zapomíná, že „pořádná dávka Démosthéna nebyla tím, co by lidé ve středověku nejvíc potřebovali. Potřebovali přízemní věci, třeba postroj, který nestlačoval koni průdušnici. Toto nové zařízení používané zhruba od roku 800 ztrojnásobilo tažnou sílu koně, a zbavilo evropské rolníky závislosti na pomalých a líných volech a usnadnilo dopravu a zemědělství….Takovéto druhy memů, základní praktické technologie jsou vytrvalejší než ty, které vytvořil třeba Sofoklés,většina jehož her se navždy ztratila….Nikdo už nikdy nenapíše ani jednu ze Sofoklových ztracených her, Kdyby však vynálezce podkovy zahynul zrovna po svém objevu, někdo jiný by dříve nebo později přišel na stejnou myšlenku.“27)

Co se rozdílů mezi vlivem náboženství na rozvoj kapitalistických vztahů v Evropě a v Číně dotýká, pak budiž podotčeno, že ač buddhistické učení není zrovna návodem k materiálnímu obohacování, učení Ježíše Krista také není žádný kapitalistický manifest. „První zastavárny v Číně provozovali buddhističtí mniši. V 17.století v Japonsku jistý buddhistický mnich učil, že „ všechna zaměstnání jsou buddhistickým dílem, skrze práci můžeme dosáhnout buddhovství!“ Tento výrok byl zcela oprávněně srovnáván s protestantskou pracovní etikou….Ve 13. století, když byla Eurasie pokryta obchodní sítí dosud nevídané hustoty, podporovali obchod konfuciáni stejně jako křesťané, muslimové, buddhisté a zaroastriáni, transkontinentální mozaika duchovních tradic, které měly všechny jedno společné: jejich vyznavači patřili k lidskému druhu, a proto vyhledávali vzájemně výhodnou výměnu. Byl to ekonomický ekumenismus,“28)

A pokud bychom snad měli tu troufalost porovnávat přístup Evropanů a Číňanů k náboženské toleranci, pak stojí za zaznamenání svědectví, které se dodnes zachovalo ve městě Galle na jihozápadním pobřeží Cejlonu - Šrí Lanky. „Je tam vztyčena kamenná deska s nápisem ve třech jazycích – čínštině, tamilštině a perštině, datovaná rokem 1409, dokumentující návštěvu Čeng Cheovy expedice….Protože je na desce nápis i v tamilštině, jazyce jižní Indie a Cejlonu, a v perštině, historikové se dlouho domnívali, že stejně jako na Rosettské desce jsou všechny verze identické. Ukázalo se však, že šlo jen o úzkoprsý provinční západní názor. V tamilské verzi totiž text sice oplývá stejně vznešenými frázemi, jako v té čínské věnované Buddhovi, avšak čínský císař v něm vyjadřuje obdiv a úctu k bohu Tenavarai-naynarovi, vtělení hinduistického boha Višnua, a v perské verzi pak obdobným způsobem velebí Alláha a muslimské svaté.“29)

Geografická roztříštěnost Evropy, ze které je odvozována i její údajně výhodná pluralita politická rovněž není zdaleka jednoznačná. I Čína je členěna pohořími táhnoucími se východozápadním směrem na několik částí. Ani jazykově není zdaleka dodnes unifikována. A co se politické jednoty týče, pak platí, že se poprvé sjednotila ve druhém století př. n.l. po období Válčících států a jednotná vydržela cca čtyři století. Během dalších čtyř set let byla rozdělena na tři království. Po krátkém období jednoty se opět rozpadá na severní státy pod vládou Mongolů a Turkitů a jih pod chanskou dynastií. Sjednocení za dynastie Tchang do r. 907 je opět následováno rozpadem a dynastií Sung na jižní části čínského území, zatímco sever ovládají dynastie původně kočovných Kitanů, Džürčenů a Tangutů. Následující mongolská dynastie Jüan nesjednotila pouze Čínu, ale učinila z ní součást mongolské veleříše. Tehdy se též nejvíc rozvinuly obchodní a kulturní kontakty Číny se zbytkem Eurasie. Výprava Marca Pola se odehrála právě tehdy. A co víc - náš evropský pohled je zkreslen velikostí Číny. Ta však navzdory svému významu není dnes a nebyla ani v čase svého odtržení od mongolské kontinentální sjednocené eurasijské říše chanskými Mingy před pěti stovkami let jedinou politickou jednotkou ve východní Asii. Vždy tu měla konkurenty, ať už Japonsko, Mongolsko, Tibet, Koreu, Siam, Annam a další , dnes již dávno zapomenuté, ale tehdy neopominutelné hráče. Tak jak se evropské státy vzájemně obohacovaly tím, že si konkurovaly politicky, vojensky a technologicky, stejné mechanizmy fungovaly i v Asii. „Jakmile se díváte na Čínu a“ (byť jen) „Japonsko jako na součásti většího východoasijského mozku, některé slavné příklady čínské zapomnětlivosti v ochablé době dynastie Ming ztrácejí na přesvědčivosti. Je pravda, že mingská Čína zřejmně ztratila schopnosti v určitých oblastech algebry rozvinutých dříve taoistickými učenci. Jejich znalosti se však mezitím rozšířily do Japonska, kde podpořily rozvoj aritmetiky. Stejně je pravda, že čínská encyklopedie Využití výtvorů přírody sepsaná v roce 1637 byla zničena (snad pro autorovy politické názory). V té době však už existovala japonská vydání, která přežila.“30) Ostatně, zmiňovaný velký čínský admirál, eunuch Čeng Che byl turkicko mongolského původu, vyznáním muslim. A již v 8. století dokázali obyvatelé Cejlonu stavět lodi s tonáží kolem 500 tun….

Byla tedy snad onou příčinou, která euroatlantické civilizaci umožnila následné ovládnutí světa soukromá iniciativa obchodníků, kteří poháněni vidinou pohádkových zisků podnikali zámořské cesty mimo jiné i proto, že pozemní cestu do Indie, Číny a k “ostrovům koření“ jim zablokovali bojovní vyznavači Alláha?

Na počátku éry velkých námořních objevů stála velká náhoda. „Po skončení reconquisty a válek s Kastilií neměli rytíři kde dokazovat svou statečnost. Aby mohl vlastní syny uvést do společnosti, hodlal (portugalský král) Jan I. Uspořádat velký turnaj. Ale Duarte, následník trůnu, Pedro a Jindřich (později proslulý Jindřich Mořeplavec) údajně otce přemluvili, aby jim povolil opravdové válečné tažení proti arabské Ceutě na pobřeží severní Afriky…K ní portugalský výsadek ukázněně dospěl 20.srpna 1415. Útok byl překvapivý a zdrcující. Ceuta padla a vydala nevídané množství drahých kovů a vzácných předmětů, z nichž mnohé pocházely ze subsaharské Afriky… Nesmírný úspěch Portugalců však zastavil v Ceutě veškerou hospodářsou činnost a učinil z města jen dobrou základnu k dalším výbojům. Ty museli pokračovat jinde… Organizace dalších tažení se ujal princ Jindřich.“31) Daleko na jihozápadním výběžku Evropy, na mysu svatého Vincenta nechal postavit pevnost Sagres. „Odstartoval odtud první moderní akci zaměřenou na objevování nového, řídil odtud celou řadu cest do neznáma.“32) Vybudoval zde středisko kartografie, navigace i stavby lodí. Shromažďoval svědectví námořníků, které přiměl k vedení lodních deníků a map. „Do Sagres přijížděli námořníci, cestovatelé a učenci ze všech koutů světa a každý z nich přinášel něco nového, další fakta nebo soubory informací. Kromě Židů to byli muslimové a Arabové, Italové z Janova a Benátek, Němci, Skandinávci a s postupem objevných plaveb i domorodci ze západního pobřeží Afriky. V Sagres byly rovněž rukopisné texty velkých cestovatelů, které shromáždil Jindřichův bratr Pedro při své velké cestě po evropských panovnických dvorech (1419-1428)…Společně s těmito informacemi přicházely i nejnovější navigační přístroje a technika…Díky pokusům prováděným v Sagres a v blízkém přístavu Lagosu se podařilo vyvinout i nový typ lodi, bez něhož by objevné výpravy prince Jindřicha a velké námořní plavby v dalším století byly nemožné. Byla to karavela, loď speciálně konstruovaná tak, aby přivezla výzkumníky zpátky domů.“33) „Portugalské poznatky přivedly na lisabonský dvůr také Janovana Kryštofa Kolumba a inspirovali ho k pozdějším plavbám.“34) Aby se ovšem mohly uskutečnit, potřeboval i tento objevitel šťastnou náhodu, která to umožnila. Poté, co byl odmítnut v Seville, vydal se na cestu do Francie, kde jeho bratr Bartolomeo stejně marně zkoušel štěstí u Karla VIII.. Na poslední chvíli ho dostihl posel se zprávou, že se královna Isabela nakonec přeci jen rozhodla výpravu financovat. Přesvědčil ji správce královské pokladny, který poukázal na to, že náklady na tento podnik nepřekročí náklady na slavnost pořádanou při příležitosti návštěvy nějakého zahraničního hodnostáře…

Mirek1