Maně mně na paměti tane někdejší porevoluční příhoda z jedné pražské hospody, kde měl mít zamluvený stůl Frank Zappa. „Jaká zapa?“, reagoval personál – „tady má stůl pan Vítězslav Vávra!“

Jamování s Plastiky, Kocáb, prezident Havel, trikolóry – Frank Zappa musel být v této společnosti jak v sedmém nebi. Však se také pro list Le Monde potom vyjádřil: „Našel jsem tady mimořádné lidi. Jsem jim plně k dispozici. Jsou to spisovatelé, hudebníci, malíři, grafici, herci. Je to poprvé, co se v nějaké zemi dostali k moci. Už představují jistý model. Jestliže tento příklad uspěje, bude to důkaz, že inteligence a tvorba vítězí nad bombami a hloupostí. Jestliže ne, bude to varovné poselství pro celý svět …“

Je dnes už zřejmé, že tento model neuspěl. Na Hradě sedí prezident pragmatik, v podhradí vládne byznys, i múza je na prodej. Ideální společnost vnitřně svobodných jedinců, s osvícenými intelektuály v čele, se opět ukázala být utopií. Bylo tomu skutečně poprvé?

Platón snil o státě vedeném filozofy, který by se takovému ideálu přibližoval. Měl pro to oporu ve své filozofii – zastával názor, že tento svět je jen odrazem jakéhosi „nadsvěta“, simultánní virtuální reality, „světa idejí“, v podstatě boží mysli. Myšlenku upřednostňoval před hmotou, nebo, jak by řekl Kant, noumenum před fenoménem. Co jiného by člověk měl na své pozemské pouti následovat, ne-li právě tento magický grál pravdy? A kdo jiný by mu v tom měl být vůdcem, rádcem a učitelem, než odborník – filozof? Dvakrát se pokoušel svoji vizi realizovat na Sicílii – marně. Zappovi by se přitom asi těžko zamlouvaly metody, kterými chtěl klasik tento ideál udržovat. Ve svých Zákonech tak kupříkladu navrhuje zákaz vtíravého vychvalování vlastního zboží na tržišti (reklamy, jak bychom řekli dnes) pod pohrůžkou fyzické inzultace, k níž měl být oprávněn každý muž starší třiceti let, „který se k tomu namane“.

Platónův apologet Plotínos se pokusil plán svého učitele znovu zrealizovat; v Itálii chtěl založit město Platónopolis, avšak projekt – jak jinak – zase ztroskotal. Vytvořit ráj na zemi se poté ve středověku celou svojí silou a autoritou snažila církev. Zůstal z toho byrokratický moloch, který staletími přetrval dodneška, a zejména všeobecný odvrat od víry.

Poslední velký historický pokus tohoto druhu učinili marxisté, tentokrát na opačném, materialistickém základě. V množství napáchaných hrůz překonali i církev, zbourali tradice, ve jménu humanity vyplenili lidské duše na desítky let dopředu. Stejně jako katolická iluze, ani ta komunistická dodnes zcela nezanikla.

Ne nadarmo klasik říkal, že jakékoli pokusy o vytvoření nebe na zemi vždycky vedly do pekla. Historie se neustále opakuje a člověk zůstává člověkem v každé době a za každého režimu. Avšak vývoj nejde v kruhu, nýbrž po spirále – dnes už nikdo nepochybuje o tom, že změn ve společnosti lze dosáhnout jen nenásilnou, postupnou a dlouhou cestou.

Jako většina geniálních umělců, i Frank Zappa byl tak trochu naivní. To Karel Kryl už záhy po revoluci dobře vytušil, jak to dopadne, a netajil se svým roztrpčením: „Ze sametové revoluce, vpravo hlava, vlevo ruce“. Ano, i inteligence a tvorba vyrůstají z materiální základny, jak bohužel pravdivě konstatoval Marx. A tak i múzy musí napřed někdo koupit, aby kumštýř mohl žít a tvořit. Jinak to na tomto světě nebylo a nebude.

Avšak: spisovatelé, hudebníci, malíři, grafici a herci přece jen něco získali – mohou se projevovat svobodně. Mají šanci s hloupostí bojovat, a kvalita se nakonec vždycky nějak prosadí. Což není zase tak málo …