Jako noční můra se nám neustále vrací téma vztahu Evropy a islámu. A téma karikatur Mohameda, které vedly (či spíš byly záminkou) k bouřím a násilným akcím v arabských státech. Není to však motiv jediný a izolovaný, aktivisté radikálního islámu jsou si velmi podobní s aktivisty za různá další práva, ať už za romská, neromská, sociální či zelená práva. Tito lidé jsou si svým způsobem velmi podobní. U aktivistů za všelijaká nejrůznější práva můžeme pozorovat pod pláštíkem vznešených ideálů velmi často touhu po moci, po vítězství za každou cenu. Je potřeba překonat silnějšího svojí „ideou“. Prosadit své právo.

Poznal jsem to dobře před lety i jako starosta v Ústí nad Labem – Neštěmicích. Do našeho obvodu spadá dnes již veleslavná Matiční ulice. Zde se jednoho dne skupina politiků, intelektuálů a aktivistů rozhodla, že postavit na jedné straně ulice kvůli odstínění hluku a nepořádku keramický plot je nemravné a lidským právům odporující. A byla z toho mnohaměsíční superhysterie a superpodvod. Když chudáci nizozemští a japonští televizní kameramani měli zachytit nějak dramaticky tuto lokalitu, byli upřímně nešťastní. Ulička byla krátká, bezvýznamná, dýchala z ní všednost až nudnost. Museli „nějak“ Matiční natočit, aby dovezli neexistující drama.

Plot se i přes velký křik postavil, ale Zemanova vláda nakonec poté, co dlouhé měsíce nechávala excelovat lidskoprávního zmocněnce pana Uhla, musela poslat deset milionů korun na účet radnice, aby mohli být po rozebrání plotu přestěhováni lidé, kteří soužitím s desítkami nepřizpůsobivých obyvatel léta trpěli. Vláda tehdy vyřešila situaci ústupem. Plot se měl stavět proto, že majitelé rodinných domků na druhé straně ulice si stěžovali na hluk z protějších činžáků, kde byli převážně romští nájemníci (neplatiči). Vláda situaci vyřešila tak, že údajně rasistický plot byl přemístěn a velká část peněz byla využita na vykoupení domků, jejichž majitelé rádi opustili Matiční ulici. Tím se vyřešila ale jen mediální hysterie kolem plotu. Nikdo ovšem neodsoudil na vládní úrovni humbuk a způsob, jak si představovali někteří romští občané soužití s lidmi přes ulici. Situace se od té doby příliš nezměnila, ale v nejbližším okolí činžáků již nikdo nebydlí. Prostě obytná funkce tamních domků skončila. Odešel z nich život.

A za pár měsíců nato někteří tamní romští aktivisté protestovali proti plotu, který byl projektován na nedalekém železničním náspu. Vznikal tam rychlostní koridor Děčín - Praha a kvůli hluku z vlaků bylo třeba v místech zástavby postavit protihlukový plot či zeď. A začal nový boj proti zdi! Podobné to je s karikaturami Mohameda a kritickými články a televizními pořady na téma islámských způsobů omezování lidské svobody.

Rozdíl byl jenom v tom, že železniční protihluková zábrana, plot či zeď (nehodící si škrtněte) zůstala tam, kde byla naplánována a postavena, protože bylo zcela evidentní, že místní aktivisté z Matiční již překročili veškeré meze zdravého rozumu. Železniční koridor byl apolitický, protože byl neživotný, jednalo se o technický problém. A tak záminka další zdi narušující romská lidská práva v Matiční ulici skončila mávnutím ruky.

Podobně aktivisté z 30. let (zvaní henleinovci) vystupňovali v českém pohraničí hysterii natolik, že v Mnichově bylo skutečně uvažováno, že nejlepším řešením situace je postoupit Sudety, tedy pohraničí s větším procentem českých Němců, Hitlerovi. Stejně jako v Matiční ulici vyřešila sociálnědemokratická vláda problém, aniž by ho vyřešila, totéž se stalo v roce 1938 ve skutečném Mnichově. Sudety připadly Němcům. A potom se stalo to, co nikdo netušil, že se (zákonitě) stane.

Pohraniční bylo obsazeno a říšští Němci se chovali vůči svým „osvobozeným“ soukmenovcům s despektem a povýšenectvím. Obsazené československé území bylo místem, kde si mohli říšští do sytosti dopřát všeho, co jim řízené národně socialistické hospodářství již dlouhá léta odpíralo. Bylo to ulehčeno i tím, že na obsazeném území platila skoro až do konce roku 1938 česká koruna ve velmi nevýhodném kursu k marce 1:8. Sudety se proto na podzim 1938 staly turistickým šlágrem nacistických nakupovacích odborářských zájezdů. Situace došla tak daleko, že sudetští Němci z Karlových Varů si stěžovali samotnému Henleinovi na ohrožení pověsti lázní světového jména: např. že účastníci německých zájezdů si ve vřídlu ohřívají párky a dokonce si v něm myjí nohy atp. Osvobození sudetští Němci s hrůzou začali zjišťovat, že nenápadná organizace STICO začala s likvidací místních spolkových organizací. Měla likvidovat české a německé spolky nepřátelské říši. STICO ve skutečnosti šmahem začala od nejbohatších, u kterých si ihned vyžádala účetní knihy. Některé z nejbohatších spolků předtím mohutně podporovaly nacisty. Za odměnu byly zrušeny a za léta naspořený spolkový majetek byl konfiskován. Takto se postupně dostalo na všechny spolky. Zůstalo jen několik málo, kde se scházeli prominentní nacisté.

Ve všech těchto případech se jednalo o boj o moc. Ať už je to v otázkách lokálních problémů obyčejného lidského soužití, nebo v otázkách soužití celých kultur, mají někteří lidé tendenci povýšit ta svá práva nad práva a svobody ostatních. Jedněm k tomu poslouží Listina práv a svobod, jiným korán. Často jsou to však lidé jen nemocní svou nesnášenlivostí.

A vůči takovým lidem je potřeba se naučit bránit. Prorazit jejich falešnou skořápku ublíženectví, pod kterou je v islámské verzi kalašnikov a v aktivistické verzi dvojkolák plný zneužívaných zákonů tažený pseudoochránci lidských práv.

Evropská společnost se je musí naučit tvrdě odmítat. I za cenu, že bude pseudohumanisty pomlouvána.