28.3.2024 | Svátek má Soňa


OSOBNOST: Cesta do hlubin Kantova času (1.)

10.2.2006

… tobě Immanueli Kante závidím tvar tvého čistého rozumu
tvar dokonalý jako madonina ňadra …“
Eugenijus Ališanka

V neděli 12. února tomu bude 202 let, co vydechl naposled největší z novodobých filosofů Immanuel Kant (1724-1804). Byť se pyšný Schopenhauer naparoval coby jeho jediný důstojný nástupce, jak čas ukázal, dvojice titánů Platón – Kant se dodnes třetího sobě rovného nedočkala. Říká se, že Kant je ten nejsložitější z nejsložitějších, ale cožpak je četba takového Hegela, Heideggera či loni zesnulého Ricoeura jednodušší? Přetěžké k pochopení jsou jeho myšlenky samy, abstraktní a nebývale originální, přitom však přesné a systematické, jak si seriózní věda, o niž profesor Kant tolik dbal, vyžaduje.

Vzpomeňme tedy na počest učence tu část jeho díla, na niž se dnes už poněkud zapomíná, která je přitom ale určitě hodna pozornosti – jeho analýzu času. Immanuel Kant zcela pozměnil pohled současníků na svět a - podobně jako o více než sto let později Albert Einstein – v něm stěžejní funkci přiřadil právě tomuto flexibilnímu fenoménu – nefenoménu. V dnešní době, kdy hlavnímu proudu ontologie vévodí idol Heidegger se svým zajisté epochálním dílem Bytí a čas, se Kantův primární apriorní časový názor obecně bere už jen jako jakási muzejní relikvie; neprávem. Právě jeho kriticismus nabízí dnes solidní látku k zamyšlení …

Rezignujme jak na Kantovu filosofii ranou, tak i na tu pozdní. Ne že by neměly světodějný význam: v prvním období života se suchý, racionálně - empirický učenec Kant naplno oddával dobové přírodovědě a v historii se už tehdy zapsal jako prvotní tvůrce tzv. Kant – Laplaceovy teorie; ta byla o vzniku materiálního vesmíru gravitačním nabalováním se v prostoru rozptýlené hmoty; nakonec se ukázala jako v zásadě správná. Na stáří se zase hodně věnoval otázkám lidské svobody a morálky, z čehož vzešel jeho pověstný kategorický imperativ o mravním zákonu „ve mně“ a hvězdné obloze „nade mnou“. Někteří mají zato, že toto je také to jediné, co nám ještě z klasika zbylo – posbírejme tedy pár argumentů z jeho díla k pokusu o doložení, že tomu tak není …

K pochopení Kantova času a zajímavých souvislostí, které z toho vyplývají, je však nejprve nutno pojednat o jeho teorii poznání, která tvoří páteř této filosofie vůbec. Kant si jako první myslitel v dějinách uvědomil, že naše poznávání oné tzv. objektivní reality s jejími zákonitostmi je námi samými určitě ovlivněno víc, než bychom si normálně připustili. Subjekt konstatuje objekt metodou takříkajíc „podle sebe soudím tebe“. Domníváme se, že jen jaksi pasivně reprodukujeme, co je nám zvenčí dáno, ale automaticky přitom už dopředu do svého pohledu vkládáme určitá vlastní, předchůdná očekávání; naše otázky jsou formulovány podle toho, jaké na ně očekáváme odpovědi. Zákony přírody sice objektivně platí, avšak my jsme ti, kdo je kodifikují: “Až dosud se mělo za to, že veškeré naše poznání se musí řídit předměty; … pokusme se, zda bychom v úkolech metafyziky neuspěli lépe, kdybychom předpokládali, že se předměty musí řídit naším poznáním“. Touto geniální myšlenkou učinil Kant onen pověstný kopernikánský obrat: „Má se to s tím (s poznáním) právě tak, jako s prvními myšlenkami Koperníkovými, který – když nemohl s vysvětlením pohybu nebeských těles postoupit kupředu za předpokladu, že se celá hvězdná obloha otáčí kolem pozorovatele – zkusil, zdali by nedosáhl úspěchu, kdyby otáčel divákem, a hvězdy naopak ponechal v klidu“.

Jakým způsobem tedy svět poznáváme, abychom si o něm utvořili názor, nezbytný ke svému přežití? Asi tak, řekl by jistě každý, že jej pozorujeme a nad tím, co vidíme, abstraktně uvažujeme. Vyvozujeme o něm nějaké obecné závěry, na nichž se obvykle všichni (či alespoň většina lidí či odborníků) shodnou. Pozorování a myšlení člověka v souhrnu tvoří tedy jeho poznání. Zatímco smyslovostí jsou nám předměty skrze pozorování dány, rozvažováním je myslíme; hardware -software. Nižší Kantův rozum, Verstand – rozvažování, má ještě jakousi nadstavbu, Vernunft, rozum vyšší, určený pro opatrování metafyzických pravd; poznání ovšem ničeho takového nepotřebuje, je jako ten počítač – na zpracovávání fenoménů. „Rozvažování nedokáže nic nazírat a smysly nedokážou nic myslet. Pouze z jejich spojení může vzejít poznání,“ říká Kant. „Myšlenky bez obsahu jsou prázdné, názory bez pojmů jsou slepé. Proto je nutné právě tak učinit naše pojmy smyslovými (tj. připojit k nim předmět v názoru), jako udělat naše názory srozumitelnými (tj. přivést je pod pojmy)“.

Poznání přímo vychází z času. Nejprve je totiž nutno učinit pozorovací zkušenost - dovolit vnějším předmětům, aby naši mysl prostřednictvím smyslů afikovaly. Je třeba k sobě ono „objektivno“ nechat vstoupit, přijmout je do vědomí. Teprve poté lze poznání konstatovat. Každé vědomí tedy časově začíná hrubě smyslovou, pozorovací zkušeností. 98% informací přináší člověku jeho stěžejní smysl – zrak. Pozorování mu tak bývá identické s hleděním, asi jako u netopýra nasloucháním a u krtka čicháním. Empirici v čele s Humem mínili, že toto nazírané, někdy v životě už viděné, je také tím jediným, co v sobě lidské vědomí nese. Mysl jim byla jen jakýmsi voskem, pasivním zobrazením aktivních smyslových zkušeností. Dětská duše jako panenská tabule čekající na popsání – jaká to výzva pro ambiciózní vychovatele! Locke opakovaně zdůrazňoval, že není a vskutku ani nemůže být ničeho, co by rozum vlastnil a smysly přitom neznaly. Leibniz měl ovšem velikou pravdu, když oponoval: ničeho kromě rozumu samého. Ten sám sebe nijak popřít nemůže, byť jej smysly nikdy ani koutkem oka nezahlédly. Vědomí vlastního vědomí („myslím, tedy jsem“) je pak Descartem spuštěná kotva, velmi užitečná dodnes. Třešínku na dort položil ovšem až Kant – ten uznal, že rozum sice přemílá jen samé minulé zkušenosti a v čase je neustále někam transponuje, avšak zároveň lidské vědomí přece jen nepochybně vlastní něco, co každé zkušenosti předchází, co je jejím rámcem a dokonce nezbytnou podmínkou: základní, apriorní představu času a prostoru. Descartovo „já“ má prostor a čas v sobě, i kdyby to byl jen uměle pěstovaný mozek v lihu laboratoře. Byl tak objeven onen kýžený spojovací článek mezi racionalismem a empirismem - prostor skrze čas jsou mu rozumovými orgány vnímání samými. Filosof poprvé v dějinách své vědy činí jejím předmětem práci rozumu, nikoli realitu samu.

Kant se pro objasnění své filosofie ptá: „Existuje nějaký … poznatek nezávislý na zkušenosti, a dokonce na všech smyslových dojmech?“ Ano, takové poznatky existují a pro abstraktní rozvažování jsou přímo nezbytné. Můžeme je hledat kupříkladu v matematických poučkách. Jsou nutné a přísně obecné, platí pro jakékoli dosazené, empirické proměnné. Třeba věta „každé sudé číslo je beze zbytku dělitelné dvěma“ je univerzální, na konkrétní zkušenosti toho kterého počtáře nezávislá. Poznatky, které jsou už takto předem dány, nazývá Kant „a priori“. Jsou protikladné smyslovým poznatkům empirickým, zkušenostním, poznatkům „a posteriori“. Aposteriorní jsou všechna ta všední, běžná denní pozorování, pasivní sledování jednotlivostí, televize Nova. Zatímco apriorní věty jsou tedy ve své obecnosti dány předem, ty aposteriorní získáváme až následně, poté. Kritériem je, jak vidno, časová následnost. Apriorní věty říkají, co má následovat – definují obecné pravidlo. Einstein například pochopil fyzikální podstatu času a formuloval o něm větu a priori, která byla nazvána speciální relativitou. Apriorní poznatky jsou nad individuální pozorovatelskou zkušenost povzneseny - mají univerzální platnost zákona. Jsou nezávislé na zkušenosti naprosto každé – nikoli tedy jenom na té či oné toho kterého pozorovatele. Na ty se tedy, kráčejíce za otázkou času u Kanta, zaměříme.

Lidské apriorní poznání z empirických pozorování vychází a k nim se i opět navrací, aby byla výsledná a priori (tedy přírodní, čti fyzikální zákony) konstatování potvrzena - anebo pohříchu vyvrácena. Platnost teorie je třeba ověřit i v praxi, podrobit zásadě verifikace. Prohlásit něco za a priori platné vyžaduje stoprocentní jistotu, že to tak bude a posteriori vždy bezvýjimečně fungovat. Proto se také stalo dobrým zvykem exaktních věd formulovat své poznatky na zásadě sporu. Pro každou potenciálně novou teorii platí presumpce viny - musí beze zbytku obhájit sebe sama, jinak by neměla nárok být apriorní. Dočká-li se obhájení, my (coby zákonodárci přírody) jí přisoudíme apriorní platnost. A právě ohledně tohoto lidského usuzování je třeba obzvláštní bdělosti, co že to vlastně děláme, soudíme-li rozumem svět fenoménů: o skutečnosti vynášíme soudy tím, že jí konstatujeme pravdivost. Soudy dělíme na analytické a syntetické. Analytické jsou soudy vysvětlující – k pojmu subjektu nic nepřidávají, čerpají jen z něj. Typický analytický soud je věta „já existuji“. Většina běžného myšlení je analytická – spočívá pouze v rozborech pojmů, které již o předmětech máme; tyto soudy nepřinášejí tedy nic nového. Naproti tomu věta „těleso existuje“, ač podobná, je úplně opačného charakteru; je to soud syntetický. Tvrzení je to neidentické – s oním tělesem nemám o sobě nic společného. Proto také říkáme, že syntetické soudy jsou rozšiřující – predikát je k subjektu přidán jako cosi jemu cizorodého. Skutečný, nový zisk poznání spočívá právě v syntéze. Jsou-li analytické soudy nutné „jen“ k tomu, aby naše pojmy byly zřetelné, pak syntetické jsou tím, v čem spočívá konečný účel spekulativního poznání a priori – v rozšiřování poznatků.

Zdá se tedy, že chceme-li svým rozumem dojít k apriorním poznatkům, činíme tak na základě syntetických soudů. Právě v syntéze je koncentrát vědění a vědomí ji tvoří nejinak než srovnáváním fenoménů v paměti na ose času. Takové soudy a priori jsou obsaženy jako principy ve všech teoretických větách rozumu. Týká se to jak matematiky, tak fyziky a logiky vůbec. A týká se to i vědy, pod jejíž záštitou se Kant odvážil nakonec bezpečně vyjít daleko za hranice veškeré možné zkušenosti – metafyziky v kvalitativně novém smyslu, postavené na čase a prostoru coby jediných čistých, apriorních názorech.

Kantovi za oporu na takové odvážné výpravě posloužil čistý rozum – „čistým rozumem je ten rozum, který obsahuje principy, na jejichž základě lze poznat něco zcela a priori“. Jde mu o to, aby bylo teoretické poznání rozumu zcela a důsledně očištěno od čehokoli empirického – aby bylo „čisté“. Taková čistá věda si zajisté vyžaduje i náležitě čistých pojmů. Tedy takových, v nichž se nenachází nic, co patří k počitku. O tom, co je vlastně v pojmech filozofie „čisté“, existuje zmatek i v nejedné hlavě zasvěcencově. Z Kanta nakonec vyplývá, že zatímco hrdým přízviskem „a priori“ lze označit leccos obecně platného, od Pythagorovy věty až po nějaké usnesení naší sněmovny, „opravdu čistá a priori“ jsou ve skutečnosti jen dvě – prostor a čas.

„ … Je neobyčejně pozoruhodné, že se i mezi naše zkušenosti míchají poznatky, které musí mít svůj původ a priori a které slouží snad jen k tomu, aby zjednávaly souvislost představám našich smyslů“. Je to opravdu pozoruhodné, protože ve smyslech by podle přísně empirické logiky, technokraty tak ctěné, nemělo být po ničem apriorním ani památky. Vždyť přece to smyslové, konkrétní, aposteriorní, všechno toto vnější by subjektu mělo přicházet jak slepému housle nezávisle na jakémkoli jeho předpokladu a očekávání; přesto objektivně platí časoprostorová pravidla, díky jimž tomu, co přichází, vůbec rozumíme. Je tu stále jaksi latentně přítomno ono obecné, rozumové, abstraktní a univerzální – apriorní, které je téhož rodu jako matematické rovnice. Jak se tedy matematické rovnice mají ke smyslovým zkušenostem? Neboli – v čem vůbec má být syntetické usuzování na zkušenosti nezávislé, když z ní zároveň vyrůstá? Spletenost apriorních a zkušenostních poznatků, jejich faktická neoddělitelnost, tisíce dobrých důvodů pro i proti empirismu, potažmo racionalismu, to všechno budí sice dojem neřešitelnosti takových otázek; Kant ovšem nabízí řešení: tkví v tom, že nepochybně jsou nějaké apriorní zásady nezbytné, aby vůbec bylo možné nějakou zkušenost učinit. Nepostradatelnost apriorních poznatků pro možnost zkušenosti vůbec je tedy tím, co je od empirických poznatků odděluje, co jim je nadřazuje a čím jsou zároveň definovány jako čisté. A taková jsou, jak se Kantovi ukazuje, právě jen ona dvě čistá a priori - prostor a čas; jediná, jimiž rozum disponuje. Jsou stěžejními a nezbytnými předpoklady lidského pozorování a myšlení. Jsou pilíři poznání člověka vůbec. Myslíme prostorem a časem. Anebo nakonec jen časem … ?

(pokračování zde)