29.3.2024 | Svátek má Taťána


SVĚT: Paříž miluje barikády

5.11.2005

revolucePočátky "studentské revoluce" byly z dnešného pohledu velmi nevinné - studenti na kolejích v pařížském předměstí Nanterre vyhlásili okupační stávku na prostest kolejnímu řádu, který zakazoval návštěvy osob opačného pohlaví (zejména návštěvy trvající přes noc). Stávka se brzy rozšířila i do srdce francouzského vzdělávacího systému, na pařížskou Sorbonnu. Proti studentům zakročila policie a v uličkách Latinské čtvrti začaly růst první barikády. Do poklidu rodinných televizních večerů vrthly záběry policistů obušky mydlících "naše děti". Už to nebyl jen Vietnam nebo Chicago - násilí bylo doma za rohem. Do té doby zdánlivě neporazitelný president Charles de Gaulle narychlo odcestoval do Německa, odkud naopak do Francie dorazili socialističtí utopisté typu Rudi Dutschkeho a Cohn-Bendita cítící příležitost ke změně společenského řádu podle jejich představ.

Na stranu studentů se nejdříve přidali obyvatelé z levéhop břehu Seiny, ale během týdně i nejsilnější komunistické odbory. Francii paralyzovala generální stávka více než deseti milionů zaměstnanců. De Gaulleova vláda nevydržela tlak a podepsala komunistickým odborům velkorysé ústupky, jejichž negativní důsledky Francie pociťuje dodnes. Dělníci se vrátili do práce, studenti odjeli na prázdniny, ale gaullistická Francie se z porážky už nevzpamatovala. Ač v červnových volbách gaullisté ještě přesvědčivě zvítězili, byla jejich éra u konce. V referendu za necelý rok starý generál těsně prohrál a resignoval.

Tehdejší barikádnící jsou dnes u kormidel francouzské společnosti a není proto divu, že se na nepokoje minulých dnů dívají prizmatem vlastních vzpomínek. Proto je možné, že starosta Clichy-sous-Bois, Claude Dilain požádal oficiálně ministra vnitra o prošetření incidentu, při němž tři mladíci zahynuli, když přelezli třímetrový plot trafostanice, údajně před pronásledující policí. Proč ti tři utíkali, už nikoho nezajímá a pan starosta se raději ukázal v čele průvodu 300 lidí společně se zástupci muslimské komunity. " Důkladným vyšetřením jsme povinováni rodinám pozůstalých, ale také všem občanům, kterým musíme vysvětlit události, jež vyvolaly takový hněv,"

Bitky však neustávají a rozšiřují se na další satelitní čtvrti. A když se policii náhodou podařilo trefit slzným granátem mešitu, začali muslimští radikálové volat po intifádě. I ministr vnitra Nicolas Sarkozy, snad jediný člen Villepinovy vlády, který má v hlavě mozek a nikoliv příručky multikulturalistického agitátora, vyšel zastáncům smiřovacích ústupků vstříc a na radnici v Bobigny se setkal s přáteli zahynulých. Rodiny však setkání demonstrativně odmítly. Zcela evidentně jim o nějaké smíření nejde.

Sarkozy je v defensivě a nemůže použít účinnější policejní metody. Nejde po něm jen politický sok Villepin, ale hlavně Azous Begag, ministr zcela zbytečného Ministerstva rovných šancí (nemá v tomhle prsty Mony Python?), který vyčítá Sarkozymu, že na gangy chce poslat policii místo aby je ukonejšíl. A hadí oportunista Jacques Chirac si neopomene přisadit: "Je zapotřebí, aby se hlavy uklidnily. Je nutné, aby zákony byly aplikovány pevně a v duchu dialogu a respektu," jakoby nevěděl, že s ničícím davem lze vést dialog pouze z pozice síly.

Vzhledem k tom, že muslimským gangům se zatím podařilo vybílit pouze jednu policejní strážnici a nemají ještě dost střelných zbraní, nedá se mluvit o příznacích občanské války, jak to některá media naznačují. Avšak integrace muslimské - dnes už desetiprocentní - menšiny, kterou se Francie snažila aplikovat po již zmíněné revoluci v roce 1968, zřetelmě selhala, stejně jako v Británii, která není k imigrantům tak vstřícná jako francouzská společnost.

Současné události potvrzují, že pravdě je asi nejblíže Huntington, když tvrdí, že tradiční Islám je nereformovatelný a v konfrontaci s industriální civilizací se pouze radikalizuje. Molotovovy koktejly vrhající mladíci pocházejí právě ze sociálního prostředí, které vzniklo konfrontací tradičních islámských hodnot a velmi rigidních pravidel s nástroji a volností "atlantické¨ civilizace. Globální rozšíření moderní technologie navíc prolomilo hráze isolace muslimského světa a dalo náboženským zabedněncům do rukou internet a mobilní telefony tak vhodné k odpalování náloží. Ostatně stačí srovnat základní ideologické ikony křesťanství a islámu - Ježíš volil slovo, přesvědčování a příklad nenásilí, a zvolil mučednickou smrt aniž přitom vybílil půl Jeruzaléma, zatím co Mohamed byl hrdlořez.

I vlídný optimista Francis Fukuyama už připouští, že bez tvrdých prostředků se Evropa brzy ocitne v bezvýchodné situaci neřešitelné bez masového požití násilí. V článku ve Wall Street Journal píše:" Bude zapotřebí integrovat velké počty rozhněvaných mladých muslimů, aby to nevyvolalo pomstu od ještě rozhněvanějších pravicových populistů. Země jako Holandsko a Británie musejí změnit svou multikulturní politiku, která ochraňovala radikalismus, a potlačit extremisty. Ale hlavně budou muset změnit svou definici národní totožnosti tak, aby byla daleko přijatelnější pro lidi, kteří nepocházejí ze Západu. Holandané a Britové konečně pochopili, že stará verze multikulturalismu je kontraproduktivní a nebezpečná. Liberalistická tolerance byla interpretována nikoliv jako respekt k právům jednotlivce, ale k právům skupin, které samy jsou často netolerantní.

A z pošetilého respektu k zvláštnostem jiných kultur byly v těchto zemích muslimské menšiny nechány, aby své chování a postoje k hostující kultruře regulovaly samy. Například v Holandsku, kde stát podporujie katolické, protestantské i socialistické školy, bylo snadné přidat do této struktury muslimský "pilíř" , který se však obratem proměnil v ghetto neintegrované do okolní společnosti.

Nové zákony redukující muslimskou izolovanost konečně vstupují v platnost v Holandsku - např. omezení dovozu nevěst ze Středního východu - i v Británii, která konečně dala policii pravomoc monitorovat a vyhostit kleriky hlásající netoleranci a nenávist.

Ale daleko těžší bude vytvořit takový charakter národní identity, která spojí občany všech náboženství a národností ve společnou demokratickou kulturu, jako se z emigrantů vytvořila americká společnost."

Fukuyama jaksi přehlíží, že onu prvotní, sociálně kulturní síť USA vytvořili křesťanští emigranti. Přistěhovalci z Asie se pak díky nenásilné povaze jejich náboženství poměrně snadno integrovali. Muslimů je v USA relativně stále málo a většinou díky vzdělání přísluší do sociálně vyšších společenských vrstev. Nejradikálnější jsou černošští muslimové narození v USA. Ovšem základním článkem jejich víry je, že jim bylo historicky ubližováno a měli by tedy dostat všechno zadarmo a bez práce.

Vzhledem k francouzské historické zkušenosti z minulého století je pravděpodobnější, že zvítězí Villepinova koncepce konejšení nad Sarkozyho snahou o radikální řez. Nemohu než parafrázovat Churchillova slova, když charakterizoval Edvarda Beneše: "Vynikající diplomat, ale ve chvíli, kdy měl dát povel dělům, volil podpis." Hitlerovi stačil k pokoření Francie měsíc. jak dlouho to bude trvat džihádistům, záleží jen na Francouzích, pokud se rozhodnou za svou zem a kulturu bojovat.