Už ani nepočítám, kolikrát jsem při přepínání televizních kanálů viděl mladíky pobíhající po ulici, jak pálí americkou vlajku a křičí "smrt velikému Satanovi!". Anebo britskou s výkřiky "smrt původnímu, trochu revmatickému a utahanému Satanovi". Nikdy jsem si ovšem nepomyslel, že jednou přepnu na kanál, kde uvidím výrostky v Djakartě, Lahoru, Adenu nebo Hebronu, jak pálí dánskou vlajku.

Dánsko! I kdybych pocítil neodolatelnou potřebu pálit dánskou vlajku, kde bych ji rychle, například v Gaze, sehnal? No dobře, šel bych do nejbližší Kanceláře humanitární pomoci a podpory intifády Evropské unie. Ale kde bych ji sehnal v nějakém zapadlém městečku třeba v Pandžábu takhle ve čtvrtek odpoledne? Kdyby mně přepadla chuť pálit vlajky třeba Jemenu nebo Súdánu na trávníku za mým domem, vůbec netuším, kde bych si je v této části New Hampshiru mohl koupit. Říkejte si o islámském světě, co chcete, ale tolik iniciativy, energie a invence, kolik ukazují, když vyhrožují nevěřícím psům, se hned tak nevidí. Kdyby se nasměrovala dejme tomu do malých softwarových firem, to by ekonomika jen kvetla!

V Kodani jsou z toho poněkud zmatení, že tentokrát se hněv těchto šílenců zaměřil na malé a poklidné Dánsko. Koncem loňského roku otiskly noviny Jyllands-Posten několik karikatur proroka Mohameda, jehož umělecké ztvárňování islám zakazuje. Karikatury za moc nestojí a jejich účelem zřejmě bylo jen provokovat. Má to ovšem vážnou pointu. Ještě než došlo k uveřejnění těchto karikatur, západní "umělci" klidně "provokovali" se stejnou pravidelností, jako mladí muslimové pálili vlajky cizích zemí. Když Terence McNally napsal hru, která se hrála na Broadwayi, o tom, jak Ježíš provozoval homosexuální styk s Jidášem, New York Times ho oslavovaly, jak je "odvážný" a "podnětný". Pravidlo "odvážných" a "pokrokových" umělců je velmi jednoduché: Chtějí-li provokovat, provokují toho, kdo se vyprovokovat nenechá.

Proto bude televizní společnost NBC slavit letošní Velikonoce zvláštním vydáním sitcomu o gayích "Will & Grace", ve kterém bude nabízet sezónní "krucifixové" recepty populární zpěvačka Britney Spears. Na druhé straně, tatáž společnost v pořadu o globálním ohlasu dánských karikatur z důvodu "respektu" k muslimské víře odmítla ukázat tyto obrázky na kameru.

Jinými slovy, z respektu k jejich schopnosti najít si bydliště prezidenta televizní společnosti a dát mu do garáže bombu.

Noviny Jyllands-Posten nezaútočily jen tak, pro nic za nic. Měly k tomu vážný důvod, rozhodně vážnější než Britney Spears a Terence McNally. Karikatury vyšly společně s článkem o autocenzuře, to jest o takovém klimatu, kdy žádný zákon nezakazuje psát o různých aspektech islámu, avšak je lepší o něm nepsat.

No a právě na tuto otázku se dánské noviny pokusily najít odpověď: tj. na otázku slabosti svobodné společnosti tváří v tvář militantnímu islámu.

Až jednou budou archeologové zkoumat trosky dávné civilizace a ptát se, proč zanikla, budou udiveni tím, jak vše proběhlo hladce. Vůbec není potřeba směrovat dopravní letadla na mrakodrapy a zabíjet tisíce lidí. To je vlastně špatná strategie, neboť i ten nejvstřícnější stát bude cítit potřebu nějak na to odpovědět. Pokud ovšem vše zahalíte do pojmu "multikulturní ohleduplnosti", vstřícný stát se přetrhne, aby vám dal vše, po čem toužíte - včetně klíčů od těch mrakodrapů. Proto Jack Straw, britský ministr zahraničí, uvítal ohleduplnost Fleet Street, když neuveřejnila ony karikartury.

Nepochybuji o tom, že podobným dojmem na něho působí i "ohleduplnost" Anne Owersové, vrchní inspektorky věznic Jejího Veličenstva, která zakázala vyvěšovat v anglických vězeních anglické vlajky jenom proto, že je na nich kříž Svatého Jiří, pod nímž bojovali křižáci proti muslimům. A určitě stejně je dojat "ohleduplností" Burgera Kinga, který stáhl z prodeje kornouty na zmrzlinu, neboť Rašad Achtar si stěžoval, že ornament na víčku tohoto kornoutu vypadá jako slovo "Alláh" napsané arabským písmem. Nevím, která súra v koránu říká, že se nesmí zobrazovat nejen Bůh nebo Prorok, nýbrž ani jejich jméno napsané čokoládou, ale jde přece o "ohleduplnost".

Také určitě ministr zahraničí ocení ohledy majitele listu France-Soir, který vyhodli šéfredaktora za to, že otiskl ony dánské karikatury. A také ohleduplnost holandského režiséra Alberta Ter Heerdta, který přerušil natáčení komedie o multikulturalismu se slovy "Nechci mít kudlu v zádech" - což se přihodilo poslednímu holandskému režisérovi Theo van Goghovi, který natáčel film o islámu. Tomu Theo van Goghovi, k jehož "právu nesouhlasit" všichni hollywoodští chytráci jen mlčí. Možná jsou také jen ohleduplní.

A také možná britský ministr zahraničí obdivuje "ohleduplnost" holandského veřejného činitele, který jednou promluvil o zastrašovacích metodách islámu a nyní se rozhodl pro diplomatické mlčení a život pod čtyřiadvacetihodinovou ozbrojenou ochranou. Možná také obdivuje "ohleduplnost" stále se zvyšujícího počtu Holanďanů, kterým vadí všudypřítomný strach a napětí v některých částech Nizozemska, a tak se rozhodli pro emigraci do Kanady nebo na Nový Zéland.

Jen málo společností je skutečně multikulturních. Většina je bikulturních. Na jedné straně existují lidé, kteří jsou černí, bílí, homosexuální, poctiví, transsexuální, katolíci, protestanti, budhisti a vyznavači globálního oteplování, kteří žijí, jak umějí. A na druhé straně jsou lidé, kteří neakceptují žádné kompromisy, neuznávají principy "různorodé" a "tolerantní" společnosti, a když někdo opatrně upozorní na jejich netoleranci, pokusí se jej zabít, čímž se stává tato otázka poněkud akademickou.

Jednoho dne se britský ministr zahraničí probudí a zjistí, že ve skutečnosti není skoro žádný rozdíl mezi výlučnou a uhlazenou multikulturní společností a šaríou. Jak řekl jeden mimořádně ohleduplný Dán, "být nebo nebýt, to je, oč tu běží".

Mark Steyn: 'Sensitivity' can have brutal consequences

Přeložil: Lubomír Ptáček