V roce 2005 začalo velké bubnování kolem íránského jaderného programu. Dosavadní jaderný klub se brání novému adeptovi. Má Írán právo na jadernou zbraň? Proč by neměl? Mají USA právo Íránu v tom zabránit? A proč ne? Nejedná se o nic jiného než o mocenský boj. Jiná pravidla neplatí, protože dochází k přerozdělování moci ve světě.

1. Nešíření jaderných zbraní jako mocenský nástroj

Jaderné zbraně představují mocenskou pojistku i pro stát, který není mocností. Typickým příkladem je Izrael a Severní Korea. V případě Izraele se jedná o pojistku pro případ vojenského napadení, které by mělo za úkol arabské „konečné řešení“ židovského státu. Nepravděpodobné je agresivní použití jaderných zbraní také u Severní Koreje, kde je jaderný arzenál (na rozdíl od izraelské demokratické správy) ovládán aparátnickým komunistickým režimem. Pro Severní Koreu je atom pojistkou proti změně režimu z vnějšku. Každý státní aparát, který předpokládá, že může být vystaven mocenskému tlaku, považuje vlastnictví jaderných zbraní za důležité.

Pokud stát dokáže zavést jaderné zbraně do výzbroje, mocnosti se s tím nakonec smíří, jak dokládá postup USA vůči Indii a Pákistánu. Kvůli vývoji jaderných zbraní zmrazily USA dodávky vojenské techniky do obou zemí. V roce 1996 bylo embargo zrušeno a jako první vlašťovka přelétly do Pákistánu 2 protiponorkové letouny P-3C-II Orion. Další Oriony postupně přicházejí a následují další dodávky vojenské techniky. Také Indii by již Američané rádi dodali vojenskou techniku, kterou z větší části dodává Rusko. Indie vydává ročně 12 miliard na obranu, americké zbrojní firmy z toho ale zatím jsou schopny ukousnout jen necelých sto milionů dolarů. Letos vojenský rozpočet navýší o dalších 7 %. Jaderná dohoda mezi USA a Indií otevře stavidla americkým výrobcům. Budou moci hrnout na indický trh i high-tech výrobky. K tomu stačí, že Indie odtajní civilní jaderný program. Udělá to bez problému, protože na civilním jaderném programu není co utajovat. Čili je to spíše diplomatická komedie, než něco zásadního.

Závazky vyplývající ze smlouvy o nešíření jaderných zbraní jsou dnes již prakticky mrtvé. Kdo k tomu má politickou a vojenskou sílu, jaderné zbraně si vyrobí. Tuto sílu Írán postrádá. Proto již na podzim 2005 americký prezident Bush vyhrožoval, že záležitostí by se měla zabývat Rada bezpečnosti OSN. Vzhledem k tomu, že Rada bezpečnosti je především klub stálých členů, kteří jsou zaštítěni jaderným arzenálem, není mezi nimi zájem, aby se jaderný klub rozšiřoval.

Z nešíření jaderných zbraní mají profit především mocnosti. Vzhledem k tomu, že lze v dalších desetiletích očekávat tvrdé spory o zbývající nerostné bohatství a jeho prodejní cenu, jaderné zbraně v těchto sporech jsou velmi významnou konkurenční výhodou.

Proto íránská snaha získat jaderné zbraně je pochopitelná. Kdyby jejich výroba byla jednodušší, obstarala by si je již řada asijských států, ale i zemí Latinské Ameriky. Tato tendence je nezadržitelná.

Pokud se politická reprezentace kteréhokoliv státu domnívá, že např. Čína bude jejich státu vnucovat svoji politiku i silou, jaderné zbraně jsou pro ně nutností. Proto by bylo zcela logické, kdyby si opatřily jaderné zbraně např. i Vietnam a Japonsko.

2. Jaderný protiútok - šance malých

Konec studené války snížil nebezpečí jaderné konfrontace na nulu. Pravděpodobnost použití jaderných zbraní se ale po roce 1995 opět zvyšuje.

Stále platí, že jaderné zbraně mají cenu především tím, že jsou na skladě. Přitom ale vzrůstá význam menších (taktických) jaderných zbraní. Použití prvních dvou tří jaderných hlavic bude znamenat celosvětový šok, ale do týdne budou „zaběhlou“ realitou válečného dne. Budou použity taktické jaderné zbraně menšího kalibru proti zcela konkrétním vojensky důležitým cílům.

Jaderné zbraně pro menší státy mají odstrašující hodnotu jenom v případě, že budou použity k protiútoku ihned po napadení státu silnějším protivníkem (mocností). Protiútokem musí jednání nepřítele ovlivnit ihned a velmi razantně. Útočník musí mít jistotu, že odpověď bude devastující.

2.1. Rakety jsko pseudohrozba

Státy typu Írán, Izrael či Pákistán potřebují rakety s jadernými hlavicemi k odstrašení, ne k úderu. Rakety jako nosiče s běžnými výbušninami v hlavici jsou pro obranu i útok zcela bezcenné. Mohou způsobit omezené ekonomické škody, ale vojenskou situaci neovlivní.

Přesto je typickým propagandistickým strašákem varování před zlými raketami. Např.: „…raketový potenciál dovoluje Íránu zasáhnout cíle jak na území Izraele a Turecka, což jsou američtí spojenci, tak další cíle, například v Evropě, kde leží další partnerské země USA. Írán se tedy stal reálnou hrozbou, kterou rozhodně nelze přehlížet,“ varuje článek Václava Tikovského „Čeká Írán vojenský úder?“ v Reflexu č. 49/2005. Taková argumentace je stejně zavádějící jako strašení iráckými raketami v roce 2003.

V případě, že USA nebo Izrael zaútočí na íránská jaderná zařízení, je samozřejmé, že Írán bude ochoten použít k protiúderu rakety s konvenčními hlavicemi. Pokud je odpálí (na Izrael), škody budou minimální a vojenský význam nulový. Jediný citelný výsledek by měl útok íránských raket na komplexy ropného průmyslu v Perském zálivu. Lze předpokládat, že k tomuto kroku se Írán spíše neodváží. Výhledově jsou pro něho důležitější spíše pozitivní vztahy se zeměmi Perského zálivu.

2.2. Terorismus jako otazník

S rezervou je nutné brát i íránskou podporu terorismu. Terorismem je nazývána dnes především podpora protiizraelského odporu. Oficiální íránský fundamentalismus představuje jenom omezenou bezpečnostní hrozbu. Proti sousedům se nestaví agresivně. Velmi přísný náboženský politický systém vzbuzuje mezi obyvatelstvem stále větší odpor. Zdánlivě stabilní politický systém připomíná skrytým potenciálem odporu očekávání větší části obyvatelstva ne nepodobné situaci ve východním bloku v osmdesátých letech. Otázkou je, kdy a jaký impuls pomůže rozvrátit současný fundamentalistický režim. Znamená to ale, že pozitivní vývojový potenciál Íránu je silný. A pravděpodobně i větší než v Pákistánu.

Z hlediska budoucnosti současné politicky korektní chování potenciálních protivníků vůči USA je nebezpečnější než protiamerické a protiizraelské hysterie. Současné spojenectví Pákistánu s USA se může změnit v opak, protože jde o spojenectví vládnoucí skupiny. Změna elit může vést ke změně režimu. Pákistán podporoval konzervativní afghánské hnutí Talibán ovládající Afghánistán. Po zářijovém teroristickém útoku v roce 2001 v USA pákistánská tajná služba dostala rozkaz ukončit podporu Talibanu, později pákistánská armáda zahájila i operace proti Al-Kaidě podporované Talibanem. Stejně lehce se může v budoucnosti změnit situace a Pákistán se může stát ultrakonzervativním islámským státem již dnes vyzbrojeným jadernými zbraněmi. Z hlediska budoucnosti může být větším problémem než Írán nakonec Pákistán.

3. Likvidace jaderného programu silou

Vojenský úder proti jaderným zařízením státu, který chce dosáhnout jaderného statutu, se stane součástí mocenské politiky 21. století. Je to prakticky jediná možnost, jak omezit jadernou konkurenci. Platí to i v případě Íránu. Pokud nedojde k vojenskému zásahu, je zcela samozřejmé, že Írán se zařadí mezi jaderné státy.

Můžeme počítat s omezeným „protijaderným“ válečným střetnutím. Událost může trvat v ideálním případě několik desítek minut. Modelovým příkladem je izraelský útok na Irák v roce 1981.

Podobný útok nás možná čeká v roce 2006 vůči Íránu. Diplomatickými protesty až výhrůžkami se snaží západní mocnosti odradit Írán od výroby jaderných zbraní. Ozbrojený zásah proti Íránu je přitom možný pouze armádou Spojených států, ale z hlediska mezinárodního vlnobití spíše jeho blízkým spojencem, Izraelem. Pravděpodobnost, že zůstane u výhrůžek či dojde k útoku, dnes (polovina března 2006) je 50 : 50.

3.1. Podmínky jaderného vyzbrojování

Ze situace Íránu pro budoucí jaderné vyzbrojování vyplývá:
1. Kdo chce vyrobit jadernou zbraň, potřebuje silného politického zastánce.
2. Nebo musí být dostatečně silný jako Indie.
3. Nebo musí být nepostradatelný jako Pákistán pro USA.
4. Pokud nelze spoléhat na silného partnera, je třeba mít k dispozici výzbroj, která by zamezila zničení jaderných zařízení konvenčními útoky. Takovými státy z hlediska výzbroje může být teoreticky Japonsko a Jižní Korea. Stát musí vybudovat silnou protivzdušnou obranu a musí být schopen útočníkovi zasadit alespoň několik desítek konvenčních úderů do vzdálenosti 800 km, aby mohl udeřit na námořní nosiče raket a letadel útočníka, který si nepřeje jaderné vyzbrojení napadeného státu.
5. Stát, který není schopen se úderům ubránit, může mít úspěch jenom pokud má možnost citelně potrestat útočníka a jeho spojence ekonomickými sankcemi (zastavením dodávek ropy, plynu a dalších důležitých surovin).

Írán se částečně může spoléhat na neochotu Ruska a Číny podporovat USA v Radě bezpečnosti. Útok na Írán v podstatě brzdí otázka, zda nebude mít útok vážné ekonomické důsledky pro těžbu a distribuci ropy. Účinnou zbraní Íránu může být jenom ropa. Ale pouze v případě tvůrčího myšlení íránských stratégů, s čímž nelze příliš počítat.

3.2. Ropa jako zbraň

V případě útoku Izraele (s menší pravděpodobností USA) na jaderná zařízení Íránu, by protivzdušná obrana Íránu nebyla schopná čelit cíleným úderům. Přitom je výhoda na íránské straně, protože útok očekává. Nově dojednané dodávky ruských protiletadlových systémů situaci nevyřeší. Írán nemá moderní a tedy účinnou síť protivzdušné obrany. Nemá ani nejmodernější stíhací letouny schopné v krátkém čase reagovat současně na množství řízených střel a letounů ve vzduchu. Početně silná pozemní armáda, podobně jako v Iráku v roce 2003, je vůči vzdušným úderům bezmocná.

Jedinou silou Íránu zůstává ropná odveta. Aby odveta byla alespoň krátkodobě efektivní, musel by Írán zaminovat Hormuzský průliv, aby zablokoval distribuci ropy z celého Perského zálivu a musí dlouhodobě zastavit export íránské ropy.

Možný scénář:

1. fáze - Blokáda Perského zálivu - účinné embargo:

Íránské ozbrojené síly jsou možná schopny jednorázově položit v Hormuzském průlivu miny a tím zablokovat krátkodobě dopravu veškeré ropy z Perského zálivu. Jedná se o strategicky důležitý průliv spojující Perský záliv s Ománským zálivem Arabského moře. Omývá břehy Íránu a Ománu. Široký je 56 - 100 km, dlouhý asi 150 km a hluboký minimálně 71 m. V průlivu je íránský přístav a námořní vojenská základna Bandar Abbás. Průlivem denně proplouvá 100 - 200 cisternových lodí, které přepravují asi 20 miliónů barelů ropy z Íránu, Iráku, Kuvajtu, Bahrajnu, Kataru, Saúdské Arábie a Sjednocených arabských emirátů. Představuje to asi 50 % celkového vývozu Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) a 40 % vývozu v celosvětovém měřítku. Přepravovaná ropa kryje podle různých odhadů asi 40 - 60 % potřeby západní Evropy, asi 20 % USA a větší část potřeby Japonska.

Při kladení min íránské síly utrpí ztráty od vojenských sil USA v oblasti. Proto zablokování průlivu v nejoptimističtější variantě pro Írán by trvalo jenom několik dnů. Íránská armáda a námořnictvo by nedokázaly dlouhodobě narušovat odminování průlivu. Přesto by vylétla cena ropy spolehlivě ke 100 dolarům za barel.

2. fáze - Výrazné embargo:

Cílem Íránu po útoku proti jeho jaderným zařízením bude vyprovokovat cenu ropy co nejblíže ke 100 dolarům za barel. Výrazné embargo (absolutní zastavení těžby pro export) ze strany Íránu nebude trvat déle než dva týdny až měsíc. Příjmy z ropy jsou pro Írán velmi důležité.

3. fáze - Průběžné embargo:

Omezený prodej ropy vybraným státům, ale pouze v dlouhodobě sjednané výši, aby ve světě výpadkem íránské ropy přetrvával určitý nedostatek ropy. Tím by dále trestal Írán svět vyšší cenou ropy na světových trzích.

3.3. Embargo jako vojenská aktivita

Íránské embargo by se stalo experimentální situací z hlediska budoucí surovinové války. Surovinová zbraň je zbraní budoucnosti. Rusko tuto zbraň uplatní zcela určitě, arabské státy s tím mají již zkušenost. Již dnes tržní cena je ve skutečnosti diktátorská cena, protože těžebně - distribuční cena ropy je daleko nižší, nanejvýše třetinová. K tomu lze počítat údajně až s 8 dolary jako bezpečnostní přirážkou kvůli novým opatřením.

Íránské embargo by ukázalo schopnosti zemí G7 reagovat na pozastavení vývozu ropy z oblasti Perského zálivu.

Pokud má být ropa zbraní, po postupném uklidnění, zvýšení těžby dalšími ropnými producenty a poklesu ceny ropy, by íránská komanda měla provést ve světě 2 až 3 vysoce profesionální sabotáže na důležitých zařízeních ropné infrastruktury. Pokud íránské ozbrojené síly pracují koncepčně, několik útoků tohoto typu by měly mít v zahraničí již ve fázi dokončení přípravy, tedy před spuštěním exploze.

Více sabotážních úderů by nebylo vhodné, aby Írán podnikl. Existuje značné riziko, že íránský původ sabotáží bude odhalen. Více než tři sabotáže by mohly z psychologického hlediska vést státy NATO ke krajnímu řešení - k výběrovým úderům proti některým objektům íránského ropného průmyslu jako odvetě a vzkazu: zastavte sabotážní akce.

Na klasické teroristy typu Al-Kaida jako „ropnou zbraň“ nemůže íránská administrativa spoléhat. Jejich útoky nebudou pravděpodobně příliš efektivní, nanejvýš zvýší únavu protivníka. Útoky teroristů od amerického 11. září 2001 byly jen velmi málo efektivní.

3.4. Embargo jako výhoda

Pro země NATO by íránské embargo mohlo být přínosem. Díky němu by došlo k uvolnění prostředků na výstavbu dalších ropovodů a plynovodů, na stavbu nových zásobníků ropy a plynu, zelenou by dostaly nejen papírově další projekty náhrady ropy a plynu jinými energetickými zdroji, od uhlí až po biomasu. Zároveň by ve větší míře v Evropě vlády podporovaly regionální autonomní zdroje tepla a elektřiny. Teplárny a elektrárny by musely být maximálně nezávislé na zásobování palivem ze zahraničí. To by bylo opět spojeno s uhlím a dalšími místními zdroji energie. Také by se rychleji rozrůstalo propojení elektrárenských soustav v Evropě. V rámci EU by byla politická vůle více využívat zákony umožňující vyvlastňovat pozemky nebo direktivně vázat na pozemky hmotné břemeno, aby mohly na soukromé půdě vzniknout produktovody a elektrické přenosové sítě.

Tím by se rychleji země NATO a obecně země G7 připravovaly na energetickou válku. Kromě toho západní bezpečnostní služby by mohly po útoku na Írán masivními odposlechy monitorovat islámskou komunitu v Evropě a vytvořit si co nejplastičtější mapu chování neevropských komunit v Evropě.

Z tohoto hlediska by byl úder na íránská jaderné zařízení výhodný.

3.5. Březen 2006 - psychologická hranice útoku

K úderu na Írán by bylo vhodné přistoupit v průběhu března 2006. Z právního hlediska je to čistě akt prosazení vůle mocnosti.

Situace je ideálně nestabilní aneb horší to být zatím nemůže.
1. Hysterie proti karikaturám představuje řízenou protizápadní kampaň. Islámští naivisté jsou hysteričtí. Míra ochoty k porozumění je minimální.
2. Celkem úspěšně se pokouší teroristé rozpoutat občanskou válku mezi šíity a sunity v Iráku - stav vážné krize.
3. Jaderná zbraň pro Írán je zcela zákonitě prioritou, aby si udržel již dnes značně nejisté postavení v oblasti. Nemůže ustoupit, maximálně se může pokusit zakrýt vývojové práce.

Pro USA by bylo nejvhodnější úder uskutečnit kolem 20. března 2006. Otázkou je, zda USA oželí diplomatický rituál, kterým by veřejnost byla připravována psychicky na nadcházející útok. Diplomatické aktivity podobně jako v případě přípravy útoku na Irák jsou jen rituální zástěrkou plánovaného útoku. Pravý charakter úderu je dopředu jasný, má zamezit vzestupy íránské vojenské moci.

Írán 20. března otevře první ropnou burzu obchodující v eurech. To povede k oslabení pozice dolaru. Některé státy, kde se těží ropa, mohou USA potrestat tím, že budou ropu a plyn oceňovat i v eurech. A země EU budou moci nakupovat ropu přímo za euro ne jako dosud přes dolar. Dolar tím trvale oslabí. Pro USA to bude mít nepříjemné následky. Možná, že útokem na íránská jaderná zařízení kolem 20. března a následným embargem by se zřízení první ropné burzy obchodující v eurech zkomplikovalo. Eskalace napětí by tak mohla krátkodobě pomoci i americkým ekonomickým zájmům.

V současné značně nsestabilní situaci by útok letectva Izraele vyprovokoval stejně hysterické bouře muslimů jako útok samotných USA. Jemný rozdíl mezi americkým a izraelským útokem by ocenili diplomaté, lidem vášně z ulice a univerzit by takový drobný detail unikl.

Proto by byl rozumnější rozsáhlejší útok americkými silami, aby bylo zdevastováno co nejvíce potenciálních „atomových“ objektů. Přitom by mohla být vyřazena z provozu také některá průmyslová zařízení, která nemají nic společného s jaderným programem, ale která by ztížila hospodářskou situaci Íránu.

Šíitské obyvatelstvo v Iráku by se s vysokou pravděpodobností obrátilo proti západním vojákům v Iráku. To by paradoxně mohlo oslabit protisunnitské akce hrozící přerůst v Iráku v občanskou válku. Pokud by k útoku na jaderné zařízení Íránu došlo v dalších letech, šíitská reakce v Iráku by mohla více destabilizovat tamní situaci. Dnes je v Iráku ještě relativně dost vhodných mimoiráckých cílů k pomstě: americko - spojeneckých vojáků.

Současná hysterie vybuzená odsuzováním dánských karikatur by byla pouze přiživena a došlo by vlastně k „dobouření“, protože každá hysterická kampaň po určitém období ztrácí na síle. Útok by byl vhodný v březnu i proto, že s blížícím se příchodem jara se bude snižovat spotřeba ropy. Různé druhy embarga by mohly skončit před začátkem turistické sezóny, tedy v době, kdy stoupá spotřeba pohonných hmot.