„Tak nám zůstal už jen necelý týden,“ říkají si Ukrajinci, „pouze pár dnů a celý ten krkolomný cirkus skončí!“

Ano, volby do ukrajinského parlamentu jsou již za dveřmi. A čím blíže, tím houšť. Kyjev se prohýbá pod tíhou předvolebních billboardů, reklamní breaky na všech televizních stanicích praskají ve švech pod náporem speciálních bloků předvolební agitace, tématických pořadů, analytických reportáží a diskusních arén.

Dovoluji si na okraj podotknout, že podle místní legislativní normy celková délka reklamních bloků nesmí v průběhu hodiny překročit 12(!) minut. Zároveň ale parlament na začátku roku odsouhlasil další 3 minuty pro politickou reklamu. A tak se mají Ukrajinci po večerech na co koukat.

Hlavní událostí předešlého týdne a bezesporu i dosavadního průběhu předvolebních klání se stala páteční noční talkshow „Svoboda slova“ vysílaná televizním kanálem ICTV a moderovaná známým ruským publicistou a moderátorem Savikem Šusterem. Několik posledních měsíců tento pořad úspěšně lámal rekordy sledovanosti, lídři různých politických stran se střídali jak za řečnickým pultem, kde bylo možné velice krátce vysvětlit světlé stránky jejich politického programu, tak na tribuně houževnatých kritiků podobných vystoupení jejich ideologických protivníků. Čím více se blíží den D (nebo snad lépe říci den V?) tím sveřepěji je potřeba hájit svou politickou pravdu a pouštět hromy-blesky na ty druhé. Obecně řečeno, v tomto směru si místní agitační šibřinky nijak nezadají s našimi, ryze českými.

Předešlý pátek ale byl jiný. Čím? Především výběrem hlavního tématu, skutečně globálního a všeobjímajícího: Kam má Ukrajina pro příští léta patřit. Do Evropské unie a NATO nebo společně s Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem do tzv. Jednotného ekonomického prostoru, tedy jakési hybridní Unie několika bývalých sovětských republik? Téma neuvěřitelně palčivé, aktuální a znepokojivé možná nejenom pro Ukrajince, ale i pro běžné Evropany, za jejichž humna by se zcela blízko přikradl hladový ruský medvěd.

Věrně kopírujíce preference dvou kandidátů na funkci prezidenta z konce roku 2004, se Ukrajina rozdělila na dvě pomyslné části. Jako tenkrát, když západní Ukrajina podporovala proevropsky orientovaného Viktora Jučšenka a obyvatelé všech východních oblastí stranili kremelské loutce, oddanému vykonavateli přání ukrajinského oligarchy Renata Achmetova a bývalému premiérovi v jedné osobě Viktoru Janukovičovi, i dnes otázka sounáležitosti do větších geopolitických celků postavila Východ proti Západu a bezprecedentně hýbe místní společností. Snad ani není potřeba dodávat, že „modří“ Viktora Janukoviče sní o mohutné náruči velkého ruského bratra, „oranžoví“ přívrženci současné vlády, chtějí táhnout káru dál do Evropské unie, popřípadě do NATO.

Ale vraťme se k páteční talkshow. Z důvodu globálnosti tématu si tvůrci pořadu dali za úkol přizvat všechny zúčastněné strany včetně představitelů těch uskupení, do jejichž pevných řad Ukrajina potenciálně vstoupí. Evropskou unii reprezentoval bývalý polský prezident Alexandr Kwasniewski, pravda, pouze přes telemost, a také Zbygniew Brzezinski, bohužel jen v podobě autentického zápisu na videu.

Zato ruská strana byla zastoupena podstatně lépe. Několik žurnalistů z moskevských masmédií, poradce prezidenta Juščenka Boris Němcov, známý ruský „polit-technolog“ Gleb Pavlovsky a především kontroverzní populární klaun ruské státní Dumy, Vladimír Žirinovský.

Přemýšlím-li dnes o pohnutkách Savika Šustera, které jej vedly k tomu, aby tohoto známého rváče a demagoga pozval do natolik vážného pořadu, napadají mě dvě možnosti. První je vysloveně komerční, neb každému muselo být od začátku zřejmé, že přítomnost Žirinovského v přímém přenosu bude mít radikální vliv na sledovanost.

Možnost druhá mi proletěla hlavou záhy po úvodním proslovu ruského politika, toho času místopředsedy ruské státní Dumy. Že totiž účast pana Žirinovského v ukrajinské televizi, v pořadu, kde se bude diskutovat především o budoucnosti této země s ruskou velmocí a nebo bez ní, pravděpodobně pomůže pochopit podstatu dilematu mnohem víc, než všechny propagandistické plamenné proslovy místních politiků.

Mé podezření koneckonců potvrdil i Boris Němcov v jednom ze svých vystoupení, když s lehkou ironií prohlásil, že Vladimír Žirinovský udělal v průběhu dvou hodin to, co se nepovedlo všem proevropsky orientovaným politikům za posledních pár let.

Pan Němcov měl absolutní pravdu. Víte, ono se těžko popisuje, co proběhlo ve studiu, neboť pro našince repliky, fráze a výkřiky onoho pána mnohokrát převyšují vše, s čím jsme se za blahých časů Miroslava Sládka a jeho republikánů mohli setkat v Poslanecké sněmovně. Vladimír Žirinovský urazil úplně všechny. Jak ukrajinský národ, tak Slovany, Evropany, pak jmenovitě také každého ve studiu, přes telemost též pana Kwasniewského. Jeho invektivám unikl pouze Brzezinsky, protože je těžké urazit někoho přes vidoezáznam.

Teď se krátce pokusím načrtnout průběh debaty. Nevím, nakolik je v českých zeměpisných šířkách znám skandál ohledně údajné tajné věznice CIA nedaleko od Kyjeva. Pro ty méně znalé připomínám, že jeden z celostátních ruských kanálů přinesl před několika dny informaci o tom, že na vojenské základně cca 120 km od ukrajinského hlavního města se nachází tajná věznice americké výzvědné služby, kam jsou na nezákonné výslechy přiváženi teroristé ze všech koutů světa. Podle sdělení redaktorů oné televize se mělo jednat o vojenský prostor, kde do rozpadu SSSR byly drženy střely s jadernými hlavicemi. Zpráva rozvířila už i tak neklidné vody místní politické a diplomatické scény. Ukrajinská strana obvinění dementovala, ruská masmédia naopak místo toho otiskla „nezvratná svědectví“.

Tehdy se ukrajinská vláda rozhodla k odvážnému kroku, jehož příklad by věru mohl najít stoupence i v mnohem rozvinutejších evropských demokratických zemích.

Ministr obrany Gricenko požádal prezidenta o veřejné zpřístupnění uvedeného objektu a pozval tam žurnalisty, televizní štáby, představitele ruského velvyslanectví, ruského vojenského atašé, zástupce Evropské unie a v neposlední řadě také onu ruskou televizi, která přinesla skandální odhalení. Přišli téměř všichni. Pouze ruský vojenský atašé kupodivu zřejmě zapomněl, byť tři osobní telefonáty ministra obrany je možné považovat za dostatečně seriozní vstřícný krok. Také žurnalisté ruské televize asi nenašli volnou minutku zaletět si do Kyjeva potvrdit to, co tak obšírně rozmázli ve svém vysílání.

V pátek ve studiu vystoupil pan Gricenko s obšírnou zprávou o událostech posledních dnů. Víte, je to zvláštní pocit zadostiučinění vidět, jak ministr obrany podává svým občanům úplný raport své činnosti v detailech, které by neudělaly ostudu žádnému investigativnímu novináři. Záměr však zcela jasný. Očistit se v očích veřejnosti a ukázat ještě jednou, jak bratrsky naladěn je ruský stát co se týče Ukrajiny. A o tom, že všechna média v Rusku poslouchají pouze jednoho pána, snad není potřeba ani hovořit. Nakonec to přiznali i sami ruští novináři ve studiu. Ironií osudu pak může být fakt, že právě pan Šuster svého času moderoval přesně stejné talkshow „Svodoba slova“ na ruské televizi až do doby, než jej jednoho krásného dne zakázali. I tady je vidět, nakolik blízko v ideologiích jsou tyto dva, kdysi sovětské, dnes suverénní státy. V Rusku „Svodobu slova“ zakázali, v Ukrajině pořad sbírá ovace a zve ruské hosty do studia říci to, za co by jim doma hrozil minimálně vyhazov.

Umět poslouchat není zrovna silná stránka povahy Žirinovského. Nevydržel to ani pět minut. Skočil ministrovi do řeči a začal cirkus.

„Ukrajinský ministr je idiot, protože jak někdo může pozvat novináře procházet se po zakázaném vojenském území. Idiot je i prezident, neboť to celé povolil. On, Žirinovský tam sice nebyl, ale úplně přesně ví, že tam tajná věznice určitě je. V každé zemi jsou americké věznice. A nejenom americké, ale i ruské.“

Po pravdě řečeno, už toto prohlášení by normálně bylo hodné Zlaté mříže, leč večer se sotva začal a diváky čekalo ještě mnohé.

Nechybělo pochopitelně hlavní téma posledních měsíců, „plynová válka“ mezi Ukrajinou a Ruskem i tradiční téma ruské námořní flotily, již několik let vesele rezavějící v ukrajinských docích na Krymu.

Jak to ale obvykle bývá, pan Žirinovský měl odpověď na všechno. Jen počkejte, vy všiví Ukrajinci, už vám zbývají pouze dva roky, pak budu prezidentem já a pak budete platit za plyn třikrát tolik! A vůbec už nebude potřeba se bát, Velké Rusko vás prostě pohltí. Copak si, vy tupá hovada, skutečně myslíte, že bez nás se v tomto regionu něco stane? Podívejte se na Bělorusko, krásný příklad. My jsme zajistili, aby Lukašenko byl u moci a jen my řekneme, kdy může přijít někdo nový. Lukašenko opět vyhraje volby a všichni se můžou jít vycpat! (Pouze připomínám, že toto bylo řečeno v pátek večer, dva dny před tím, než Lukašenko skutečně opět vyhrál volby a mezinárodní pozorovatelé potvrdili jejich demokratičnost.)

Než se moderátor pořadu dopracoval k hlavnímu tématu – s Moskvou, anebo s Bruselem? – budoucí ruský prezident stihl urazit místní vládní frakci Naše Ukrajina, když prohlásil, že jejich hrátky s EU jsou pitomost, neboť záhy již Ukrajina nebude existovat, východní části totiž přejdou k Rusku a západní Zakarpatská Ukrajina a Halič opět budou patřit Polsku. Jedním z klenotů této části jeho vystoupení také byla slovní potyčka s líderkou bloku Viče (v překladu něco jako Rada starších). Při jejím vystoupení ohledně neutrality Ukrajiny jakožto hlavní zahraniční politiky bouřlivák vyskočil jako čertík z krabičky a začal řvát něco o tajných dohodách Jelcina a EU, jak on sám o tom psal Jelcinovi dopis, jak je potřeba všechny pozavírat do vězení a jak nikdo Ukrajině neutralitu nedovolí. Nakonec, když byl vyzván k ohleduplnosti k dámě, vzpurně ucedil: „…mně je to u prdele, že je to ženská!“ čímž natolik rozezlil svého kolegu Gleba Pavlovského, že mezi nimi málem došlo k rvačce. Nakonec nedošlo. Škoda, možná by to velkému grobiánovi pomohlo. Takto totiž jako obvykle přišel, urazil a odešel. Bez škrábance. Byť mu někteří politikové přítomní ve studiu dávali za příklad demokracie ten fakt, že po svém vystoupení bude moci svobodně a bez problémů odletět z Kyjeva, leckdo v tom okamžiku oprávněně pochyboval o hloubce ukrajinské demokracie. Ale, jak mi je známo, Žirinovský bez problémů odletěl. A tak zatím zůstává pouze slib představitele ministerstva zahraničních věcí, že iniciuje, aby pro příště byl pan Žirinovský označen jako „persona non grata“.

Dál se pořad nesl v podobném duchu. Ukrajinští politici se snažili sami sebe, své oponenty a především diváky přesvědčit, že je výhodnější připojit se k evropským národům, respektive zůstat v područí bratra v rubášce. Argumenty pro i proti byly natolik dětinské, nakolik jen můžou být v podání osob, jimž osud nadělil 60 let nuceného bratrství v rámci Sovětského svazu, kde vše bylo zdarma nebo mohlo být ukradeno, pokud ovšem vůbec bylo k mání. Pro našince je zajímavé sledovat, jak bubák Evropské unie, této hydry, která Ukrajinu vysaje a odhodí, doplněno pořádnou dávkou „amerikanofobie“, dokáže ve správném podání poplést hlavy i celkem sečtělých lidem. Myšlenky jedněch o tom, že současná krize Evropské unie zavede Ukrajinu do ještě hlubších problémů, narážely na hluchotu druhých, jimž bylo již teď jasné, že Ukrajina má do Evropy tak daleko, že je lepší raději vhupnout do holportu s Ruskem, které ji přijme hned. Jakoby všichni zapomněli, že přijetí do Unie není záležitostí jednoho roku. Jakoby také všichni zapomněli, že neexistuje žádný hodný strejček, který rozdává peníze a zajišťuje ochranu jen kvůli modrým očím Ukrajinců a jejich upřímnému úsměvu. A v takovém případě jistě byli nuceni zapomenout, nakolik dravě a nesmlouvavě již dnes skupují ruští oligarchové a jejich korporace Ukrajinu, fabriku za fabrikou, odvětví za odvětvím, jednoho mobilního operátora za druhým. Vždyť co jiného je současná obchodní masovo-sýrová válka, která postihla ukrajinské výrobce? Jen velice dobře promyšlený tah Moskvy. Zakážeme vám dovážet sýry a maso k nám. Počkáme, jak se zachováte. Přežijete-li ztrátu 60% odbytu a nahradíte naše trhy jinými, dobře. Nám zůstane volná část trhu, kterou můžeme zaplnit domácími produkty, což bude hodnoceno jako rozvoj, anebo výrobky evropskými, čímž se zavděčíme Bruselu. Zkrachujete-li, i tak dobře. Pak přijdeme a skoupíme vaše podniky.

Dlužno říci, že pan Žirinovský svými nejapnými výkřiky onu teorii v každém okamžiku jen potvrzoval. Ovšem některé jeho výroky byly i pro mne překvapením. A tak jsem se nakonec dozvěděl, že jsem obyčejné hovno a nemám právo na úspěch. Ano, přesně tímto expresivním výrazem počastoval nás, všechny Slovany, veliký Vladimír Žirinovský. Všichni Slované jsou obyčejné nicky, které nic neumějí. Dál už jen bez mých komentářů.

Rusko nikoho nepotřebuje. Rusko už dnes intenzivně rozvíjí spolupráci s Indií a především Čínou. Brzy se s nimi spojí a vytvoří gigantickou obchodní a politickou alianci a pak bude mít „u prdele“ všechny ostatní, protože co je nějaká „posraná“ necelá miliarda Evropanů proti třem miliardám Rusů, Indů a Čínanů? „A pak vás všechny koupíme!“ řve zarudlý Žirinovský. „Nebo zavřeme do vězení a na nucené práce. Nic jiného si nezasloužíte! My budeme řídit tuto planetu! A všude budou ty tajné věznice, tentokrát i čínské!“

Přiznám se, čekal jsem, že každým okamžikem přijde od pana Žirinovského informace o globální okupaci Měsíce a ekonomické alianci s Marťany, ale tady zřejmě ještě necítí velký ruský vůdce pevnou půdu pod nohama.

Smějete se? Ano, je to zrovna tak úsměvné, jako smutné. A to v mnoha ohledech. Jednak že tento člověk je místopředsedou statní Dumy a tudíž chtě nechtě reprezentuje svou zemi. Jednak také nepřidává k veselosti fakt, že Čína skutečně potichu expanduje do Ruska. Pohraniční oblasti jsou dnes již téměř zcela osídleny Číňany. Ti skoupili všechno a Rusové pracují jako nájemná pracovní síla. A Rusko, vůbec ne potichu, expanduje na Ukrajinu. A také dál na Západ.

Vezmu-li v potaz přísloví „na každém šprochu, pravdy trochu“, stejně jako logický vývod, že pokud člověk jako Žirinovský to dotáhl do Dumy a na tak významnou pozici a zřejmě má dostatek přívrženců v řadách obyvatelstva, trochu mě mrazí při veselé anekdotě o tom, jaképak bude dneska počasí na čínsko-finském pomezí.