Ukazuje se, že Mirek Topolánek už poněkolikáté tahal za konec provazu o kousek kratší než Jiří Paroubek. Zcela správně to zhodnotil právě Jiří Paroubek, který spokojeně konstatoval, že levice, třebas rozdělená do dvou stran, drží soudružsky při sobě, zatímco opačný tábor zdaleka tak pevný není a jsou v něm poslanci, kteří (pravděpodobně) jsou ochotni participovat na společné vládě s ČSSD a KSČM, ať bude mít formu jakoukoli. Nepochybně tím vedle Miroslava Kalouska myslel i další dva lidovecké poslance, Libora Ambrozka a Ladislava Šustra. Oba jihomoravští lidovci tak jasně předvedli, co si myslí o názoru mateřské organizace, která je na parlamentní kandidátku zařadila. Ve světle chování lidovců vypadá, bohužel, tvrzení Jiřího Paroubka věrohodnější než dementi úřadujícího předsedy KDU-ČSL Jana Kasla, že tohle by přece oni nikdy!

Situace v KDU-ČSL má, znovu bohužel, pouze dvě možná vysvětlení. Tím prvním je, že lidovecké vedení natvrdo počítá s černorudou koalicí a s tím až po volbách, aby to komunálníci snáze zkousli, tím druhým je, že lidovecký klub se fakticky rozpadl a každý už sleduje pouze svoje zájmy, jako krysy na Titaniku. Chování poslanců Kalouska, Ambrozka a Šustra neznamenalo jen posun skóre Topolánkovy prohry, pokud byl v sále nějaký nervóznější sociální demokrat, kterému by podráždění vegetativní soustavy mohlo způsobit náhlou indispozici při hlasování, jistota převahy tří lidoveckých hlasů jej zcela jistě udržela v šiku. Jejich odchod ze sálu měl proto pro průběh hlasování podstatně větší význam, než prosté zvýšení rozdílu na skóre. Nenechme se mýlit poděkováním Mirka Topolánka za zbývajících jedenáct hlasů od lidovců. Není v situaci, kdy by si mohl dovolit jim za jejich jednání s chutí vynadat.

Rád bych nalezl v chování lidovců nějakou koncepčnost, nějakou vizi, nějaké směřování (tím myslím pozitivní směřování!). Bohužel, na jejich chování už dnes není vidět ani jistota toho, že se díky svým skalním do parlamentu vždycky nějak proplíží a postupně se začínají chovat podle svých soukromých zájmů bez ohledu na názor svých spolustraníků. Lidovce čeká prosincový sjezd a - pokud se nestane zázrak - mohou se snadno vydat po stopách svého mnohaletého strategického partnera US-DeU.

Bohužel, drobná vítězství jako prosazení Vlčka do čela sněmovny, Kalouskova zrada předvolebních slibů, nyní příklon dalších dvou lidovců otevřeně na Kalouskovu stranu, upevňují sebevědomí Jiřího Paroubka a upevňují také jeho pozici v ČSSD i v KSČM. Při ochotě některých lidoveckých poslanců za pořádnou mísu čočovice dělat čulibrka, je šance Jiřího Paroubka sestavit vlastní „kabinet hrůz“ po vzoru Polska, Slovenska nebo postjugoslávského Srbska poměrně vysoká. V cestě mu pravděpodobně stojí pouze president Klaus, který nejspíš nemá vůbec v úmyslu jmenovat komunistickou vládu a může například trvat na předem potvrzené podpoře sto jednoho poslance vyloučením poslanců KSČM nebo na dohodě o předčasných volbách. Do té doby může zemi řídit nějakou dobu dál Topolánkova vláda v demisi nebo úředníci pověření presidentem k vedení ministerstev. Když mohl svými obstrukcemi prodlužovat svoje vládnutí Paroubek na čtvrt roku, co by nemohl Topolánek do jara! Pokud by Klaus nějakého úředníka pouze pověřil vedením vlády či ministerstev, zůstal by zachován i jeho druhý pokus. Na rozdíl od řady analytiků, kteří již dnes spekulují o touze Václava Klause po druhém zvolení presidentem, se domnívám, že Václav Klaus několikrát prokázal, že každý cíl pro něj má určitou cenu, kterou je ochoten zaplatit. Nepředpokládám, že by touto cenou byla koupená kandidatura koalice Národní fronty.

Jiřího Paroubka nemám rád, ale netrpím předsudkem o jeho inteligenci. Proto mi je trvale nepochopitelná jeho snaha prodrat se do premiérského křesla za každou cenu třebas jen o hodinu dříve. Takto se přece nechová dospělý člověk, takhle se rvou školáci do autobusu. Takhle se nějak chová hrdina akčního filmu, který musí prokličkovat k tikající bombě, aby mohl vypnout pekelný stroj v poslední minutě či vteřině. Musí mu být přece jasné, že jeho urvanost, se kterou se snaží dostat svoji squadru zpátky k moci, jej nesmírně poškozuje v očích veřejnosti. I jeho zamilované průzkumy to potvrzují. Stejnou chybu, kterou udělal v červenci, opakuje teď, kdy se rve na Hradčana a vynucuje si po presidentovi jmenovací dekret teď a hned! Co mu tedy odtikává? Jaký plán má pro příští volby? Jak chce s takovýmhle chováním ve svobodných volbách obstát ve chvíli, kdy dozní dnešní neopakovatelná konjunktura a hospodaření socialistů bude hrozit státním bankrotem? Pro příští volby připravuje již dnes veřejně koalici ČSSD – KSČM, dopředu tedy myslí! Jaká metoda má tomuhle přinést vítězství, když navíc má být snazší než tyto volby?

Jistě, i na tuto otázku existuje logická odpověď. Takové řešení zatím sice přežívá trvaleji pouze v Bělorusku, a i to jen díky Putinovým křídlům, ale všechny země, které se o něco takového pokusily, zaplatily hodně vysokou cenu.

Za pár dnů budou další volby, tentokrát komunální a senátní. Po nich budou následovat volební sjezdy ODS a KDU-ČSL. Především volby senátní a komunální volby ve velkých městech budou dalším testem podpory demokratických stran a, jak Jiří Paroubek říká, levice. Budou testem toho, jak voliči odmění lidovecké koketování s komunistickou koalicí, jak vyjde Bursíkův kalkul na vzorňáka české politiky, zda se povede pro druhé kolo zorganizovat tradiční hon na kandidáty ODS nebo zda zvítězí zdravý rozum. I tyto volby budou díky Jiřímu Paroubkovi a Miroslavu Kalouskovi referendem o přípustnosti politického stylu, který oba pánové předvedli. Jestli něco může v tuto chvíli přivést tuto zemi blíže předčasným volbám, které si přeje naprostá většina lidí, je to volební debakl ČSSD, KSČM a KDU-ČSL.