Chápu pocit Erika Taberyho, který je znepokojen, že musí souhlasit s Jiřím Paroubkem. Něco takového by zcela jistě znepokojilo i mě.

Představa, že Česku vládne Jiří Paroubek s podporou komunistů a jakéhosi blouznivce, který k nim přeběhne, je skutečně hrozivá, v tom s ním souhlasím.

Ale mohu pana Taberyho ujistit, že jeho znepokojení je zbytečné. Prezident Klaus žádný „direkt“ ústavě nezasadil a nezasadí.

Omylem pana Taberyho a s ním i omylem mnoha dalších politických komentátorů je to, že nepochopili základní ustanovení ústavy. Mýlí se v tom, že se domnívají, že ve volbách občané volí vládu. Nevolí. Občané volí parlament. Vládu jmenuje prezident. A sněmovna parlamentu ji schvaluje tím, že jí udělí, nebo neudělí, důvěru.

Jak pan Tabery správně poznamenává, Česká republika je parlamentní zemí a nikoli prezidentskou.

To se týká vládnutí a skutečně, president Klaus se jako předseda vlády bránil zásahům Hradu do politiky tam, kde se jednalo o výkon exekutivní moci.

Nesprávně pan Tabery poznamenává, že prim v parlamentní demokracii udávají šéfové politických stran. Vsadím se, že když si pozorně projde ústavu, nenajde v ní ani jednoho předsedu politické strany. Co v ní najde, je v Článku 67 (1) ustanovení, že „Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci“. Znamená to, že ne straničtí šéfové, ale vláda hraje prim ve všem, co se týká výkonu státní moci, až na několik výjimek, ve kterých Ústava specificky jako vykonavatele jmenuje presidenta, jehož pravomoci a povinnosti jsou vyjmenovány spolu s pravomocemi a povinnostmi vlády v Hlavě třetí Ústavy, pod titulem „Moc výkonná.“

Z toho, že ustanovení týkající se presidenta a vlády jsou zahrnuty pod společnou hlavou ústavy, vyplývá, že prezident je rovněž orgánem výkonné moci a dokonce v těch ustanoveních, pro které mu ústava specificky dává pravomoci, je orgánem nejvyšším. Proto například pro výkon prezidentských pravomocí v oblasti zahraniční politiky podepisuje tento (a podepisoval předchozí) prezident dopis, kterým vládu pověřuje výkonem těchto svých pravomocí, podle Článku 63 b) („... sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy“).

Mezi těmito prezidentovými pravomocemi je jmenování a odvolávání ministerského předsedy, přijímání (nebo někdy odmítnutí) demise předsedy vlády a vlády jako celku atd.

Jmenování předsedy vlády je výlučnou pravomocí prezidenta. Ústava pro ně nestanoví prezidentovi žádná omezení, neklade mu žádná pravidla pro výkon této pravomoci, kromě jednoho, že totiž pokud dvakrát po sobě nezískají vlády takto jmenovaného premiéra důvěru poslanecké sněmovny, navrhuje osobu třetího premiéra prezidentovi předseda sněmovny. Prezident pak nesmí jmenovat někoho, koho mu předseda sněmovny nenavrhl.

Jmenování je tedy ve výlučné pravomoci prezidenta, a není, alespoň v prvních dvou pokusech o sestavení vlády, ničím omezeno. Nezávisí dokonce ani na výsledku voleb. Prezident může jmenovat kteréhokoliv občana České republiky. Nikdo není předem vyloučen, nikdo nemá na jmenování „nárok“.

Prezident samozřejmě k výsledkům voleb a politické situaci při svém výběru přihlíží, i když se jimi nemusí řídit.

Rolí poslanecké sněmovny je rozhodnout o tom, zda prezidentem jmenovaná vláda získá její důvěru. Tam teprve se rozhodujícím činitelem stávají výsledky voleb a složení sněmovny.

Ústava nestanoví prezidentovi ani proces výběru vhodného kandidáta. Prezident se nemusí radit s nikým, nemusí přijímat žádná doporučení, nemusí nikoho pověřovat vedením rozhovorů vedoucích k nominací kandidáta na post premiéra. Ústava mu ale nic takového ani nezakazuje. Ústava mu ani neurčuje kritéria pro výběr vhodného kandidáta. Prezident může konzultovat kohokoliv, dokonce i ty šéfy politických stran, o kterých hovoří pan Tabery.

Pokud se prezident rozhodne pověřit někoho vedením rozhovorů vedoucích k výběru kandidáta, je na něm, zda a jaká kriteria mu pro nominaci stanoví.

Pan Tabery se táže: „Proč tedy nyní ve funkci prezidenta přišel s tak neuvěřitelným prohlášením, že těsná většina ve sněmovně jej nezajímá?“

Lehce se dá panu Taberymu odpovědět, že prezident s takovým prohlášením nikdy nepřišel. Proto je asi tak neuvěřitelné. A těsná většina, nebo rovnost hlasů ve sněmovně, jej ve skutečnosti samozřejmě zajímá, zajímá jej dokonce natolik, že ji v současné politické situaci pokládá za velmi vážný problém, pro který hledá řešení, ať už politické, kterým je dohoda parlamentních stran, nebo předčasné volby, které ovšem rovněž předpokládají jistou dohodu těchto stran.

To, že by prezident „měl“ jmenovat Jiřího Paroubka, je názor pana Taberyho. V ústavě o tom nic není.

Argument o tom, že se „Václav Klaus změnil a hlasy komunistických poslanců nepovažuje za přijatelné“ je nesmyslný. Zda jsou přijatelné či ne, je irelevantní. Hlasy komunistů se v hlasování ve sněmovně bez ohledu na názor prezidenta počítají. Václav Klaus se nezměnil. Změnilo se to, že se komunisté mají stát, pokud bude vládu sestavovat Jiří Paroubek, stranou, o kterou se bude opírat vláda.

Komunistická strana je parlamentní stranou. Jsem si jist, že Václav Klaus je nevolil. Pravděpodobně je nevolil ani pan Tabery a nevolil jsem je ani já. Přesto dostali dost voličských hlasů a jsou zastoupeni v parlamentu. Prezident nemůže chtít, aby se vzdali svých mandátů. Nemusí ale jmenovat vládu, která se bude opírat o jejich hlasy a o hlas někoho, kdo se z nejasných důvodů rozhodl ignorovat vůli svých voličů a změnit barvu.

Prezident zřejmě neuposlechne rady pana Taberyho a nepustí se do zákulisních jednání a chytrého nastavování pravidel. Nemusí a nebude se k jmenování premiéra vlády této země stavět jako k hospodské sázce. Nebude vyvolávat „Zkusím to a to a když mi to nevyjde, budu jmenovat toho, koho mi doporučí pan Tabery.“

Prezident jasně deklaroval, že řešení, které hledá, závisí na dohodě parlamentních stran. Přijatelným řešením je pro něho jen takové, které přinese dohodu o vládě, která má pevnou většinu ve sněmovně, nebo o vládě, která bude mít dostatečnou většinu k tomu, aby přivedla zemi k předčasným volbám. Je na parlamentních stranách, jak k výzvě pana prezidenta přistoupí.

Poslednímu odstavci článku pana Taberyho nerozumím:

„Václav Klaus povolební situaci vůbec nezvládá, protože se nedokázal stát moderátorem vyjednávání. To je jeho hlavní úkol. Jestli Václav Klaus odmítne uznat 101 hlasů ve sněmovně jako legitimní, ohrozí demokratickou podstatu státu. A to nemluvě o precedentu, který nastaví. Co když bude příštím prezidentem třeba Miloš Zeman a ten zase nejmenuje vládu ODS?“

Prezidentovým úkolem není být moderátorem diskusí. Prezidentovým úkolem je jmenovat vládu. K tomu prezident chce a bude konzultovat parlamentní politické strany. Je věcí parlamentních stran, které přijaly jeho pozvání ke konzultacím a které k tomu mají mandát voličů, aby mu navrhly takové řešení, které bude v zájmu jejich voličů a občanů této země.

Prezident do jejich jednání vstupuje, jen pokud je jeho intervence nezbytná a potřebná. A přijme jen takové řešení, které bude těmto kriteriím vyhovovat.

Pokud bude příštím prezidentem třeba Miloš Zeman a nejmenuje vládu ODS, stane se, pokud jím jmenovaná vláda získá důvěru sněmovny, jen to, že nebude vládnout ODS. Prezident Klaus již dvakrát jmenoval vlády ČSSD, a demokratická podstata státu tím nijak neutrpěla. Podstatou demokracie není to, zda vládne ODS.

Prezident nezpochybňuje legitimitu 101 hlasů ve sněmovně. Prezident se ale nedomnívá, že taková těsná většina je za současného rozložení sil zárukou čehokoliv, natož toho, co pan Tabery nazývá „demokratickou podstatou státu“.

Takovou podstatou je, aby nám vládla strana nebo strany, které k tomu mají mandát a které dávají záruku, že demokratické principy, které jsme přijali v listopadu 1989, zůstanou zachovány.

Poradce prezidenta republiky