Když se totiž Havel loučil s prezidentskou funkcí, slíbil, že se bude nadále veřejně angažovat. Spekulovalo se tenkrát, že využije toho, že už není vázán funkcí hlavy státu, a bude se tedy k domácím otázkám vyjadřovat otevřeněji, než mohl coby hradní pán. Nestalo se tak, jeho angažmá se upnulo spíš k obecnějším otázkám lidských práv ve světě. Jakožto světově akceptovaná autorita to možná pokládal za svou prioritní povinnost, ovšem na domácí politické scéně jeho vzestup do nadpozemských výšin způsobil zklamání. Jeho hlas tu prostě chyběl. Teď přišel s kůží na trh.

Havel promluvil, a promluvil jasně a konkrétně, v koncepčním duchu, jako to dělal v dobách vrcholícího zápasu s dohasínající totalitní mocí.

Jeho vystoupení tedy zaujme už tím faktem, že vystoupil. Zatím se totiž k problému vyjadřují publicisté, starostové obcí, aktivisté různého zaměření, nejhlasitěji samozřejmě kritici projektu. A vrcholní politici?

Když se pokusíme najít zmínku o radarové základně ve sbírce projevů a článků Václava Klause, hledáme marně. Hlava státu se v tomto směru zahalila do velebného mlčení a raději se zabývá útoky proti evropské ústavě. Předseda vlády Mirek Topolánek vznik radarové základny hájí, ale rozhodně nedává najevo, že to pokládá za téma, které je pro něho zásadně důležité a je ochoten se za ně bít. Předseda největší opoziční strany Jiří Paroubek zastává groteskní stanovisko, že on je sice osobně v zásadě pro, ale co je to platné, když členstvo jeho strany základnu nechce, proti čemuž se nedá nic dělat: přitom členstvo se zatím k věci nevyjádřilo, Paroubek vychází ze statistických zjištění. No a Miloš Zeman, velikán v pozadí, přišel s objevem, že se Rusko stane do dvaceti let členem Evropské unie, a že tedy radarová základna nemá důvod. Mlčení, váhavost, zmatek, rozostřený pohled, vykrucování, alibismus a zbabělost, celková neochota vystavit se studenému větru převládajícího veřejného mínění, které má nedůvěru ke všemu vojenskému, a k vojenskému přicházejícímu z ciziny obzvlášť. A do toho přišel Havel.

Ve svém článku stanovil pět tezí jako polemiku s argumenty, které slýchá.

První teze se nepřímo týká módního antiamerikanismu. Upozorňuje, že Evropa nebyla ve dvacátém století schopna sama řešit ani ty konflikty, které vyvolala a rozšířila do celého světa. Neříká to výslovně, ale je dobré si připomenout, že v závěru druhé světové války američtí vojáci umírali i na našem území, dokonce nedaleko míst, kde má radarová základna stát. A byli ochotni umřít i za osvobození Prahy, kdyby Praha byla tak statečná a odmítla pletichy tehdejších komunistů, chystajících převzetí moci, a kdyby tato statečná Praha Američany o pomoc požádala.

Druhá Havlova teze, o absurdnosti konceptu kolektivní obrany v rámci NATO, je asi nejvíce diskutabilní z oněch pěti. Je samozřejmě pravda, že bez amerického projektu nevznikne v budoucnu ani obranný systém NATO, nicméně tento proces vzniku obranného systému v rámci NATO se dá urychlit i zpomalit a právě zde je politický prostor pro možné kompromisy. Rozhodně má ale Havel pravdu, že Česká republika má plné právo uzavírat bilaterální smlouvy s USA.

V třetím bodu Havel upozorňuje, že Rusko je o celém jednání průběžně informováno, a navíc že ono samo bude muset podobný systém budovat také. Že by se systémy spojily nebo že by Rusové mohli za jistých okolností využívat aspoň na části svého území krytí evropským deštníkem americké konstrukce, to Havel výslovně nenaznačuje, ovšem z jeho poznámky i takové závěry můžeme odvodit.

Proti referendu se vyslovuje Havel ve čtvrté tezi. V tomto ohledu je zastáncem zastupitelské demokracie a hájí ji i v tomto důležitém článku. Není to poprvé, odmítal referendum o Evropské ústavě i o vstupu do NATO (zato prosazoval před sedmi lety referendum o spuštění Temelína). „Vyhlásit referendum v této věci by znamenalo zpochybnit vlastní mandát, manifestovat nedůvěru k vlastní kompetenci a v posledku i zpochybnit výsledky voleb,“ říká doslova.

Nejdůležitější je ovšem teze pátá. V ní upozorňuje, že Američané radar postaví, když ne u nás, tak jinde. Nic zvláštního se nestane. Jenom vyvoláme podiv. A my sami „bychom si museli položit otázku, co vlastně v tomto světě chceme“, říká s trpkou ironií.

Je to vystoupení jednoznačné, věcné, vyargumentované - a v našich souvislostech statečné. A taky kontrastní ve srovnání s postoji vůdčích osobností, které spíše mlčí nebo zamlžují, než aby jasným slovem pro či proti vystavily svoji kariéru riziku.

LN, 8.2.2007